Článek
Deset vajec, sedmdesát korun. Třicet vajec, devadesát korun. Matematika nikdy nebyla můj koníček, zvlášť proto, že se mi na řádku nikdy nakonec nesešlo to, co mělo, ale velikonoční akce v řetězcích, to bylo opáčko z počtů podle mého gusta: sečti, co chceš, s tím, co se ti hodí, a za rovnítko napiš, co ti pošeptala Jana z lavice za tebou. Jana tě sice nesnáší, a tak ti to schválně poradila blbě, ale ono to vyjde nastejno.
Když jsem o Božím hodu velikonočním odnášela k pokladně plato s třiceti vejci a v duchu si kladla otázku, co s nimi budeme dělat, tedy kromě toho, že mě snad doma pochválí, že jsem dobrá hospodyňka (nebo taky ne), mé zprvu pobouřené, a dnes už odevzdané divení nad děním v potravinových řetězcích dosáhlo vrcholu.
Nemám pochyb, že pod následující glosou se sejde dostatek odborníků, kteří mi nevyhnutelnosti maloobchodního trhu i globálních ekonomických pohybů vysvětlí tak důsledně, že budu litovat, že jsem se nad nimi vůbec pozastavila. Přesto se mi jednou věcí pokochat chce, přinejmenším proto, že jsem si na tu spotřebitelskou show zaplatila lístky už mnohokrát, platím je pokaždé, když vejdu do nejbližšího Lidlu, a ještě nějakou dobu je platit budu, stejně jako všichni ostatní. Jde o národní akci „hledá se padouch, který za to může“.
Ne, vážně, kdo může za to, že jídlo v Česku meziročně podražilo o 25,2 procenta, zatímco průměr v EU se pohybuje kolem 19,5 procenta? Jak je možné, že vejce v Česku zdražila o 95,1 procenta? Proč mluví ministr zemědělství mluvit o „nemravném“ růstu cen brambor, když z ani tak štěpné poznámky nic neplyne, paní Kelišová? K čemu je ministerská meziresortní komise zřízená 10. března letošního roku, když přinejmenším od prvního dubnového týdne, kdy se k situaci vyjádřil premiér Petr Fiala, víme, že vláda ceny potravin ovlivňovat nebude (rozhodnutí nehodnotím, jen konstatuji)? A k čemu bude nové šetření Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže „mapující strukturu trhu“, když výsledky budeme znát v polovině května, a to by se podle ekonomů měly ceny zvolna začít vracet na snesitelnější úroveň, přičemž „do cen řady potravin, například ovoce a zeleniny, se konečně promítne fakt, že je, jaksi, jaro“?
Pokud jsem správně pochopila závěry zpravodajství, kterému se systematicky věnují například Seznam Zprávy a z nějž pocházejí řečnické otázky výše, je klíčovou strategií české vlády… Prudit. Posílat na výrobce a obchodníky kontroly v nevyzpytatelném počtu a nepředvídatelné frekvenci. Naznačovat jim, že erár je roztrpčený a „bude si to pamatovat pro příště“. Řečený erár to možná bude stát příští volby, zvlášť, bude-li používat věty „situaci vyřeší trh“ (opět, i kdyby to nakrásně byla pravda, tenhle obrat vyvolává mezi částí populace záchvaty hořkého smíchu), ale proč ne. Ekonomickým záležitostem rozumím asi jako šamanismu opřenému o vysokou matematiku, a tak nepochybuji o tom, že by mi vzdělaný člověk vysvětlil, proč je lepší účastníky dodavatelského řetězce mořit papírováním než jim něco nařizovat. Přehled alibi, proč za dnešní situaci _nikdo_ nemůže, nikdo nic zbytečně nezdražuje, je přesto srandovní. Ještě jednou parafrázuji průběžná zjištění Seznam Zpráv:
Zemědělci, s výrazem tragického milovníka: „My? Nikdy! A i kdyby čirou náhodou ano, což ale není vůbec žádná pravda, všimli jste si, jak bídně se nám dařilo v minulých letech? A že člověk by byl sám proti sobě, kdyby se trochu nepojistil na budoucnost? Což jsme samozřejmě neudělali?“
Mlékárny, s rukama v bok: „Ajdam. Zdražili jsme vám nejvýš ajdam.“
Obchodníci, zpoza náklaďáku s letáky na slevové akce: „Penízky? Jaké penízky? Vyděláváme po halířích, a tak to musíme točit ve velkém, nemravným zdražováním by se to u nás ve velkém netočilo. …na potravináře jste si už posvítili?“
Obchodníci s energiemi, s třídenním strništěm z barber shopu přestříknutým novou voňavkou od Toma Forda: „Rekordní zisky? Ale jděte, pane redaktore. Všecko, všecičko jsme státu odevzdali na daních. Bude bída…“
Mně jako zákaznici samozřejmě nezbývá nic jiného než všem zúčastněným kondolovat a začít se shánět po první rozumné dobročinné sbírce. Zároveň však nedokážu nemyslet na své přátele a známé, kteří opravdu mohou mít problém rozumně nakoupit – pocházím z malého města v jednom z ekonomicky nejproblematičtějších regionů této země (Bruntálsko), a tak mi na drahotě jako takové nic legračního nepřipadá – a pak si od jiných ekonomů nechat vysvětlit, že za situaci si Češi můžou z velké části sami. „Oni nám totiž nám začali šetřit“, čímž přiškrtili ekonomiku, takže inflace… A tak dále.
Opět: nemám problém uznat, že si za všechno můžu sama. Kdybych byla jako autorka co k čemu a postupovala ekonomicky racionálně, tedy cílila na zisk, řídila bych se tím, co národ v dnešních dnech zajímá nejvíc (přinejmenším podle frekvence vyhledávání na Seznamu). Vykašlu se na dojmy z české verze pobíhajícího Bennyho Hilla a sepíšu epesní recept na vajíčkovou pomazánku.
Vy jste si ta velikonočně blahobytná plata po třiceti vejcích nakoupili taky, viďte.
Ale když už jsem se do toho jednou pustila, pak podtrženo a špatně sečteno: mám jistou teorii, proč se nikdy nedozvíme, kdo nám na mnoho měsíců natrhl díry do peněženek.
Ono by se to zjištění v dodavatelském řetězci nevyplatilo vůbec nikomu. Takhle stačí dál stát v kruhu, tvářit se dotčeně, vyslovovat návodné otázky a ukazovat prstem na toho, co stojí vedle - kruh se po chvíli uzavře, nic se nevyřeší, a přihazovat si ještě chvilku můžou všichni.
K elegantnímu systému, s nímž se zvenčí opravdu asi nedá udělat nic, všem zúčastněným gratulujeme.
