Článek
Zas jede jaro v plné slávě / náš zelený a zlatý král. / I svaté panny z katedrál / už nepláčou tak usedavě / a zhlížejí se ve Vltavě / jak v střepech levných zrcátek. / Snad byla zima/ ale není. / Kdo by se díval nazpátek?
Pokud se snad dalo k veršům Michala Horáčka zhudebněným Petrem Hapkou do konce roku 2019 podotknout, že jsou jaksi obecně lyrické, přestože Horáček je jindy mistrem poťouchlého detailu, pandemie covidu-19 jim – aspoň pro mě – dala zcela konkrétní obsah.
Budeme-li o pandemii uvažovat v duchu písně, pak to jediné, co o ní dnes potřebujeme vědět, je to, že je pryč. Přišlo jaro. Slunko. Je líp vidět k horizontu. Kdo chce vzpomínat na to, jak se bál o své děti nebo rodiče, přemýšlet, jestli vyrazí nakoupit hodně anebo naopak málo, aby nebyl za pitomce? Kdo chce myslet na roušky uprostřed lesa, na lidi, kteří si je nechtěli vzít v nacpané tramvaji, na vyčerpané zdravotníky nebo frustrované odborníky? Mohli bychom si taky kazit náladu vzpomínáním na konspirátory, šílence i pitomce, kteří to v Česku díky nedostatku sebekritiky dotáhli monumentálně daleko. Ale hlavně bychom se mohli zdrtit myšlenkou na 40 tisíc lidí, kteří přišli o život, a podle odborníků jich bylo přibližně dvojnásobek, než bylo v zemi této velikosti a vyspělosti „nevyhnutelné“.
Upřímně řečeno, taky bych ráda myslela na něco jiného; v nekonečném globálním seriálu Apocalypse Now je pořád z čeho brát. Jenže v případě pandemie a Česka mezi lety 2020 až 2022 přicházíme o pohled do zrcadla, který nás může připravit na krize, které nejenže přijdou, ale už teď se o nich dá uvažovat jako o scénářích s lecjakou kolonkou obsazenou daty.
Jednou z mála veřejných institucí, která se rozhodla tyto otázky otevřít, a to za účasti lidí, kteří měli pandemické dění z první ruky, často za cenu ztráty většiny iluzí o tom, v jakém státě žijeme, byl Ústav organické chemie a biochemie Akademie věd ČR. Ve čtvrtek 20. dubna 2023 hostil Ústav časově úspornou společenskou akci s velkorysým tematickým plánem: srovnat průběh a dozvuky pandemické krize na půdorysu dění v Izraeli a v Česku.
Komu při prvním pohledu na vybrané státy bleskne hlavou, že srovnávat Izrael a Česko může být v jistých ohledech, jaksi, nelichotivé pro Česko (opravdu se to snažím říct co nejněžněji), pak mu, nerada, musím dát zapravdu.
Hlavní řečnicí setkání byla viceprezidentka výzkumu z třetí největší univerzity v Izraeli Bar-Ilan, profesorka Shulamit Michaeli, která do Česka přijela na pozvání Herzl Center of Israeli Studies, výzkumné a vzdělávací instituce při Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Jsem si jistá, že paní Michaeli dostala za úkol zhodnotit spolupráci izraelské vědecké komunity s vedením Státu Izrael otevřeně a kriticky; věděla ostatně, s kým ke stolu usedá, a díky bohatým vědeckým i společenským kontaktům mezi Českem a Izraelem měla dozajista přehled, čemu (komu) u nás čelili její kolegové.
Shulamit Michaeli ovšem hostům představila, co všechno se izraelským vědcům dařilo dělat po vypuknutí pandemie, aniž by přitom museli odstraňovat z cesty překážky, které jim do cesty nestavěl virus, nýbrž stát a děsivá nekompetentnost jeho tehdejších představitelů. Podělila se o radost z toho, že už zkraje roku 2020 byla s desítkami kolegů schopná sestavit virtuální mezioborovou skupinu (od psychologů, přes pedagogy až po odborníky na veřejné zdraví), která se krizi věnovala, namísto veřejných hádek o to, jestli jde v případě covidu-19 výhradně o medicínské nebo epidemiologické téma. Při jejích slovech jsem si vybavila rozhovor s americkým behaviorálním ekonomem izraelského původu Danem Arielym, tehdejším poradcem izraelské vlády, která se už v dubnu roku 2020 snažila přijít s nejefektivnějšími způsoby, jak občany svého státu ke spolupráci motivovat, a nikoliv nutit.
Shulamit Michaeli mluvila o schopnosti věnovat se nejen nové nemoci, ale také třeba vývoji ochranných prostředků – zatímco Česko šilo roušky (tomu se nevysmívám, jsem za to vděčná), v Izraeli byli odborníci i díky podpoře státu schopní vyčlenit prostředky na nové technologie a v rekordním čase uvést do výroby roušky potažené nanočásticemi likvidujícím nový koronavirus po kontaktu s povrchem – otestovali je už v prosinci (!) roku 2020. V dubnu roku 2020 vyvinuli novou, rychlejší metodu k detekci covidu-19 ve slinách, a to s použitím laserové technologie. Zvažovali vývoj vlastní vakcíny, pustili se do něj, ale pak program zastavili, aby nemarnili kapacity a peníze. V reakci na pandemii se také rozhodli pokročit v oblasti takzvané „precision medicine“, programech preventivní péče, která zohledňuje mj. genetickou skladbu obyvatelů země a jejich náchylnost k různým druhům chorob.
Nechala jsem si tedy pár věcí připomenout: vzpomínáte v této souvislosti třeba na iniciativu firmy Josefa Průši, jehož týmu se v rekordním čase povedlo přijít s lepším plexisklovým krytem pro tisk na 3D tiskárnách, a firma dokonce zdarma poskytla software k užití celému světu? Nebo na iniciativu z ČVUT, která byla schopná už na konci března 2020 navrhnout alternativu k plicním ventilátorům? Nebo třeba nové, vysoce citlivé PCR testy a sekvenování viru prováděné na univerzitách a Akademii věd?
Tyto jednotlivosti na české straně nezmiňuji proto, že by byly úplně symetrické v čase nebo dopadu na průběh pandemie v Česku – zmiňuji je proto, že špičkoví čeští vědci nemají ve srovnání s izraelskými kolegy o nic menší představivost nebo schopnosti. Rozdíl v pracovních podmínkách a podpoře se v některých případech nedal svést ani na nedostatek peněz – už nevím, kolikrát jsem během pandemie slyšela, že peníze v systému byly, anebo je bylo možné snadno získat, protože řešení v té době hledal celý svět. Jenže v Česku je místy skoro nemožné včas přeparkovat zdroje z jedné kolonky do jiné, takže místo testování vynálezů hrozí hlavně hádky s právníky. Pozoruhodnými (tím myslím pobuřujícími) historkami tohoto typu disponují třeba zrovna na ÚOCHB – jeho ředitel Jan Konvalinka by mohl vyprávět.
Rekapitulace průběhu pandemie v Izraeli a Česku svedla dohromady některé klíčové osobnosti pandemie z české strany: téma komentoval hlavní epidemiolog IKEM Petr Smejkal a výzkumník civilizačních rizik Jan Kulveit (Univerzita Karlova/ Oxford). Moderátorem debaty, kterou do loňska vedl ve prospěch celé země, byl biochemik a ředitel ÚOCHB Jan Konvalinka. Zastavil se i ekonom a náměstek ministryně pro vědu, výzkum a inovace Štěpán Jurajda, vedle něj usedla přednostka Pneumologické kliniky 1. LF a Thomayerovy nemocnice Martina Koziar Vašáková, která měla na starosti první případ covidu-19 na českém území.
Někdejší šéfka Národní referenční laboratoře Státního zdravotního ústavu Helena Jiřincová přišla na setkání se zkušenostmi tak palčivými, že bylo zřejmé, že je bude ještě nějakou dobu zpracovávat. S ohledem na neformální atmosféru setkání nebudu jednotlivé odborníky citovat po jménech a výrocích, ale shrnu povahu postřehů, které sdíleli. Nejprve to dobré:
Do řešení krize se obdivuhodným způsobem zapojily různé skupiny veřejnosti, a to „zdola“. V Izraeli i v Česku sehrála jednoznačně pozitivní roli armáda. Pokud jde o schopnost reagovat na nové informace a měnící se terén „shora“, ocitáme se v oblasti věcí, které u nás skutečně nefungovaly:
- Česko je hřbitovem dat. Země není schopná sbírat ani vyhodnocovat údaje o vlastním obyvatelstvu, natož je poskytovat komukoliv dalšímu, aby se s nimi dalo pracovat ve prospěch občanů.
- Rychlá a účinná reakce státu na první covidovou vlnu nebyla projevem naší osvícenosti, nýbrž shodou okolností, kdy se jeho představitelům omylem, ale naštěstí včas podařilo vysvětlit, co je exponenciála. Pak už se toho dařilo vysvětlovat velmi málo.
- Česko nebylo schopné za víc než dva roky ustanovit důvěryhodnou instituci, která by vydávala stanoviska k pandemii za většinu tuzemské (i světové) odborné obce. Přežili jsme ji díky – ale také navzdory – několika jednotlivcům.
- V Česku zoufale chybí generace společenskovědních expertů napříč obory – od ekonomů specializovaných na veřejné zdraví až po sociology. Jeden Daniel Prokop a jeho agenturaopravdu všechno nezastane.
- Zatím pořád neumíme pochopit, že celospolečenské krize typu pandemie nejsou záležitostí jedné nebo dvou specializací, a toto neporozumění je bohužel běžné i v české akademické sféře. Česká akademie se také zatím nebyla schopná vyrovnat s mediální aktivitou „odborníků“, kteří veřejnou debatu ovlivňovali na základě zcela zavádějících nebo záměrně zkreslených dat.
- Hra na objektivitu v českých médiích mezi veřejností vyvolávala dojem, že odborníci se v tématu očkování či preventivních opatření proti šíření nákazy dělí na „pro a proti“ zhruba poměrem 50:50. Není to pravda a tento optický klam stál životy navíc.
- Za dobrou vůli a extrémní nasazení ve snaze řešit společné problémy v této zemi následuje mávnutí rukou, v horším případě pohrdání nebo vyhazov. Petr Smejkal a jím založená skupina MeSES by mohl vyprávět.
- Namísto toho, abychom posilovali lidské a technologické kapacity, které jsme už jednou napnuli za hranici možného, třeba zmíněné Národní referenční laboratoře Státního zdravotního ústavu, pracoviště je dnes „ještě menší než dřív a působí jako skanzen ze 60. let“.
Mám na závěr – trochu na sílu – přijít s něčím pozitivním? Jedna věc se nabízí: zdá se mi, že všichni zúčastnění by do toho strašlivě nevděčného podniku, jímž byla pomoc s likvidací pandemické krize v Česku, šli znovu. Na druhou stranu je zjevné, že 90 minut k pojmenování fatálních slabin české infrastruktury – a do jisté míry i kultury veřejné správy – rozhodně nemohlo stačit.
K přípravě podkladů pro budoucí analýzu by měla spousta dalších lidí dostat aspoň půl roku času, pak se s nimi někam na týden zavřít, probrat je, a nakonec největší nebezpečí představit národu; třeba jako kreslený televizní spot, na tom nezáleží. Musíme přece vědět, co neumíme, nebo snad ne? Takhle samozřejmě víme, že je konečně jaro a pandemii jsme přežili – až na víc než 40 tisíc našich spoluobčanů, kteří to samé říct nemůžou.
