Článek
Když mluví o pocitech blaha, ba štěstí, poté, co se mu podaří napsat dobrý text, je to chvíle, kdy je překvapivě autentický. Shodou okolností jde o jednu z prvních poznámek, s níž se pan Marek Prchal, toho času marketér bez portfeje a s budoucností, na niž je zvědavá řada z nás, svěřuje v rozhovoru novináři Čestmírovi Strakatému.
Své hoření pro tvorbu „něčeho z ničeho“ sdílí nejspíš proto, že tuší, že tazatel, tedy Strakatý, je typem člověka, který ví, o jaký pocit zadostiučinění ze schopnosti formulovat se jedná. Sociální inteligence a zkušenosti z branže mu také napovídají, že autenticitu, a z ní plynoucí důvěryhodnost, je třeba budovat od začátku. A pan Prchal je znova na začátku.
Nebudeme si nalhávat, že část lidí z branže ho bude za jeho výkony v kampaních pro hnutí ANO plácat po zádech, ale nebudou to dělat veřejně: to se odbude na oborových večírcích, kde se všichni se všemi znají. Jak tedy bude shánět zakázky toxický marketér? Půjde v politice ještě níž, tedy k SPD nebo Trikolóře?
Hádala bych, že ve spodních kruzích politického pekla už se nevyskytují lidé s dostatečnou mírou profesionalismu, tvárnosti a příčetnosti, která je předpokladem k tomu, aby pan Prchal mohl vykazovat výsledky, na které je, jak v rozhovoru se Strakatým připouští, pyšný. Vypustit z akvária přetrénovaného expremiéra Babiše či exministra Havlíčka je trochu něco jiného než se spolehnout na sociální jemnocit Jaroslava Foldyny.
Od ANO výš tedy pan Prchal jít nemůže – a níž nejspíš nebude chtít. Odkud tedy přijde nový byznys? Z nezisku? Těžko. Z korporátu? Nevím. Vyplatilo by se to? A komu? Musíme se nechat překvapit. Nové angažmá ale bezesporu přijde z branže, u které si nakonec řekneme: „No jo, vlastně. To jsme si mohli myslet.“. Že v Česku existují kruhy, ve kterých se dá přečkat všechno, atomový výbuch nevyjímaje, jsme si ostatně mohli připomenout třeba v rozsáhlém textu novinářky Zdislavy Pokorné, která zmapovala, kdo komu v posledních deseti letech podržel na Hradě. Pardon, kdo koho podržel.
Fakt to jdeš vysvětlovat? Vážně?
Když jsem se před časem dozvěděla, že si pan Prchal po vystoupení ze služeb expremiéra a non-prezidenta Andreje Babiše domlouvá rozhovory, v nichž se hodlá ohlížet za svým působením v českém „veřejném prostoru“ – pan Prchal ten pojem nemá rád, prý je škaredý, chápu to, latentní literáti mají své libůstky – nechtělo se mi tomu věřit. Nedovedla jsem si představit, jak bude v rámci tzv. reputační sebezáchovy odpovídat na otázky, které ho „tam venku“ čekají. Je-li člověkem, který se živí budováním pověsti ostatních, měl by mít schopnost udržet při životě tu svou, že?
Jedním z předpokladů zvládnutí krizové komunikace je, zjednodušeně řečeno, nejen včasnost reakce, ale taky schopnost spárovat jednotlivé složky problému s přibližně stejným objemem „nápravy“. Vysvětlování průšvihu musí provázet uvěřitelná emoce a výhled na způsob, jakým se podobné situaci v budoucnosti vyhneme.
To opravdu není případ dekády dotazů „jak můžeš tohle dělat?“, na něž pan Prchal odpovídal mlčením posilujícím auru jeho mýtické všeschopnosti. (To nebylo blbé. Na spoustu cyniků z branže to dojemně zabíralo.) Jinými slovy, zatímco „my“ jsme se čílili, pan Prchal byl „v chillu“. Dotazovaný navíc musí chápat, nač se ho svým „jak můžeš?“ ptáme.
V rozhovoru s Čestmírem Strakatým se konečně ukázaly limity toho, co pan Prchal chápat chce.
Vím, co a jak říkat, a líbí se mi, když lidi dělají, co jim radím
Nakonec je to všechno strašně banální. Veřejnost na něj s mravy, jenže pan Prchal si vystačí s pýchou na vlastní mozek. Celou dobu se hrálo jen o rozkoš z vlastních formulačních schopností – o těch byla řeč na začátku. Kdo se někdy na chvíli zamyslel, něco napsal, a pak si všiml, že druzí se smějí nebo pláčou, bude vědět, o čem je řeč. Tím spíš, když se autor předtím koukal do čísel, aby byl efekt řečeného „měřitelný“. No a bonus v podobě „nosím Balenciagu, ale umím pohnout frustrovaným obyvatelem z vyloučené lokality“? K nezaplacení.
Druhou oblastí rozhovoru, kde pan Prchal projeví uvěřitelné sebedojetí, je infantilní potěšení ze skrytého vlivu: není třeba představovat si žádné složité piklení. Pouze situace, kdy druhému člověku o něco jde, ptá se nás, co má dělat, my mu to řekneme, on vyrazí, nasadí svůj vlastní obličej a kariéru – a ono to vyjde. Je to role chytrého strejdy, který nás připravuje na pohovor do nové práce. Když se věc povede, je strýček borec, no a když to nevyjde, určitě jsme udělali něco, co jsme neměli, nebo se na výsledku podepsaly nepříznivé proměnné.
Třetím zdrojem pýchy je vědomí, že když člověk zabere a vzdá se osobního pohodlí, má výsledky. To není třeba rozvádět. Nu a pak je tu ta rozkošná schopnost prohlásit morálku a etiku za „individuální“ záležitost, což pan Prchal udělá, a pak se o pár minut později viditelně psychicky rozhodí vzpomínkami na vlny veřejné kritiky, které si pochopitelně vždycky všiml. Jako zkušený alibista, tedy pardon odborník na komunikaci, umí Strakatému poděkovat za „skvělé téma“ – tím myslí onen pokus o mravní přezkum – a pak se věci zbavit naznačováním, že univerzální hodnoty jsou pro hysteriky a pozéry. (Což už samozřejmě neřekne, není blázen.)
Co z toho všeho vyplývá? K tomu, aby se veřejně činná osoba s vlivem na život ve státě, kterou „spousta lidí zná a ví, že to přece není zlý člověk“, vypnula ze sdíleného systému norem, které se neslučují s lhaním, rozdělováním společnosti nebo poštváváním lidí proti slabším, není třeba historických tlaků ani temné povahové dispozice.
Úplně stačí, když je člověk latentní intelektuál, kterého opravdový intelektuál nikdy za nic nepochválí (třeba proto, že nemá za co), natož, aby mu dal Magnesii Literu za soubor dumných povídek. Pak je užitečné vědomí, že nandat to českým marketérům a píáristům asi není úplně těžké: k výhře stačí mít víc sociální inteligence a lepší schopnost formulovat.
Nezastírám: trochu jsem doufala, že rozuzlení desetileté psychoanalýzy na dálku bude zajímavější. Ale takhle je to v Česku s „enigmatickými osobnostmi“ vždycky. Domy z karet tady prostě nikdo stavět neumí. Asi je to dobře.
