Článek
Bylo to jedno z nejsmutnějších ocenění, o jakém jsem kdy slyšela. Přinejmenším v kategorii „literatura“, „svobodný svět“ a v podmínkách roku 2022. Do té doby mě totiž nenapadlo, že cenzuru knih na Západě, kam patří i Česko (a jde o jeden z důvodů, proč si bereme tak osobně dění ve Velké Británii), je třeba vnímat jako mnohem větší průšvih než jen otázku jednotlivých knih a autorů, jejichž styl teoreticky nevyhovuje společenským normám.
Někdejší americký prezident Barack Obama u příležitosti loňského Týdne zakázaných knih (Banned Books Week), který proběhl mezi 18. a 24. zářím 2022, poděkoval texaskému studentovi, kterému se podařilo přemoci vlivnou školní radu a vrátit do knihovny díla s LGBT+ tematikou. Ta už desítky let zvyšují tlak části amerických konzervativců a jejich bigotní náboženské podmnožině, evangelikálům. Obama poděkoval učitelům a knihovníkům, kteří se zasazují o dostupnost tzv. problematických knih na úrovni jednotlivých států, protože průšvih s cenzurou už místy lokálně vyřešit nejde. Smrákání ve státě Ohio a tlak na nedostupnost některých titulů v tamních knihovnách je otázkou posledních dvou let, přičemž zhoršující se situaci v Oklahomě se vloni rozhodli řešit knihovníci z newyorského Brooklynu.
Napadá vás, že se v následujícím textu pokusím na kontroverze ohledně zásahů do románů spisovatele Roalda Dahla odpovědět po vzoru „a v Americe zase bijí černochy“? Jinými slovy, že to, co dělají „progresivisté“ je „nic proti tomu, co dělají konzervativci“, a proto se problém na jedné straně politického spektra maže? Vůbec ne.
Zdálo by se mi užitečné poukázat na fakt, že problém je o trochu méně triviální, než by se mohlo zdát – nebo než se zprvu zdálo mně. Zaprvé nejde o „nový trend“; to jen v Česku se ve veřejné debatě jako obvykle soustřeďujeme jen na to, nač nejpohodlněji dohlédneme. V tomto případě jde o snahy dělat nositele kulturní apokalypsy z „progresivistů“. Ve skutečnosti jde jen o novou podobu tendencí, které nás, ehm, demokraty, neopouštějí.
Oběma stranám tažení za správné vyobrazování světa bych při této příležitosti ráda vzkázala: jestli si, vážení strážci dobra z řad ctnostně uskřinuté levice i maloměšťácky pobouřené pravice, myslíte, že budete mé děti vychovávat dodatečným rozhodováním o tom, jaký typ obsahu jim bude nebo nebude přístupný (neporušuje-li zákon), pak na to zapomeňte. Ale to předbíhám. Podívejme se na situaci se „zakázanými knihami“ podrobněji.
Hlavně se nevzrušovat, péct koláče a natírat ploty na bílo
Kdybych si minulý týden neprošla žebříčky z posledních několika dekád, které sestavuje Asociace amerických knihoven, jež coby organizátor stojí i za Týdnem zakázaných knih – odkaz na seznamy vložím do textu o pár řádků později, zatím spekulujte se mnou – myslela bych si, že situace s „vadnými“ knihami bude ve Spojených státech vypadat nejspíš takto:
Místy bude problém s Darwinem a evolucí. Evangelikálům budou stoprocentně vadit témata spojená s LGBT+. Problém bude se ženskými a potraty. Dál?
Ve svém odhadu bych vycházela z politického dění, které sleduji jako člověk, kterého zajímají ozvy tzv. velkých událostí v Česku. Něco bych si taky bývala myslela i na základě fantastické série o kulturních válkách od britského novináře Jona Ronsona, který zakazování knih v Americe věnoval celý jeden díl. (Mimochodem, dáma, která je v této epizodě hlavní protagonistkou a o čistotu tamních knihoven s důrazem na mravy a víru se úspěšně zasazuje dekády, má nezaměnitelné charisma stalinistky Marty Semelové.)
Pak jsem ovšem viděla, jak vypadal žebříček první stovky nejnapadanějších a nejzakazovanějších knih mezi lety 2009 až 2019. Spadla mi čelist.
Na prvním místě je zčásti autobiografický deník pro náctileté s názvem The Absolutely True Diary of a Part-Time Indian od spisovatele, básníka a komika jménem Sherman Alexie, který pojednává o osudech kluka, který vyrůstá v „indiánské“ rezervaci (používám nekorektní pojem! Vím to! Používá ho i autor!) a v podmínkách, které si v Česku těžko představíme – jenže oni si je celkem těžko představují i ve Spojených státech. Nevidí je, když nechtějí, stejně jako my nevidíme děti vyrůstat v Chanově, když nechceme.
Deník líčí – podle všeho explicitním i sebeironickým způsobem – příhody teenagera, který kromě toho, že není bílý, je otravně chudý, moc nenarostl, má velkou hlavu a šišlá a chce zapadnout ve světě mimo rezervaci, řeší, jak se v něm v nejméně vhodných okamžicích ozývá dědictví obou kultur. Například: dostane se do situace, kdy by měl někomu rozbít ústa. To by byla reakce, kterou by pochopili v rezervaci. Jenže on ví, že je v „bílém“ světě. Dopadne to tak, že se nebrání (vidí ho lidé z rezervace), takže dostane přes držku (pardon), vidí ho bílí, a těm to k závěru, že toho podčlověka není třeba respektovat, stačí.
Jak jsem naznačila, jde o příběh, který v českém prostředí není k čemu přirovnat, a zároveň může být extrémně zajímavý i pro nás. Přepínání z kultury do kultury v Česku nechápeme. Většinou jen křičíme na mraky, že nic takového neexistuje. Ale to jsem odbočila.
Sex? Nesmíš. Humor? Nesmíš. Klasiky? Taky nesmíš
Kniha Shermana Alexieho je podle Asociace amerických knihoven pod palbou takovým způsobem, že ji vnitřním zrakem vidím ve scéně, kdy člověk vezme knížku, opře ji o vězeňskou zeď, a pak do ní pálí opakovačkou. To, co zažívá její autor, si radši nepředstavuji. Nebudu zastírat, že přesně z tohoto důvodu bych ji okamžitě začala používat ve vyučování ve škole, kdyby ji někdo přeložil do češtiny. Ale pojďme dál, teď už méně podrobně.
- V první stovce knih je na druhém místě komiksový seriál pro děti, jehož název přeložím jako Kapitán Spoďáry. Čili kategorie „dětský humor tady nechceme“. (Čtenáři z řad rodičů a dětí, kteří milují Poseroutku, budou mít extra pochopení.)
- Na třetím místě je kniha (a z ní vycházející seriál) Thirteen Reasons Why (13× proto) o sebevraždě náctileté dívky. Tedy kategorie „problémy mladých tady nechceme“.
- Pak je tam _konečně_ nějaký „LGBT+ skandál“ (knihy s LGBT+ tématikou se objevují výrazně častěji v žebříčcích sestavovaných po jednotlivých letech.)
- Na osmém místě je 50 odstínů šedi. Konečně nějaké porno, které tady nechceme.
- Jenže na desátém místě… Je nositelka Nobelovy ceny Toni Morrison s románem o trápení černošské dívky, které celý život říkají, že je ošklivá, protože není bílá. A nejen to. Řečeno s velikou zkratkou. Jakou knihu z výše jmenovaných to připomíná?
- A pak už je to jízda močálem, ve kterém „se nesmí“ světoví klasikové od Harper Lee přes Aldouse Huxleyho až k románu O myších a lidech od Johna Steinbecka, který je – odpusťte mi ty kapitálky – POVINNOU ČETBOU dokonce i v českých školách.
- Psala jsem, že děti se u knih nesmějí bavit, a tak je zakázaný Harry Potter nebo třeba Hunger Games?
Protože nemám v úmyslu hrát si před vámi na redakci – toto je osobní text na mém osobním blogu – otevřeně napíšu to, co mnoho z vás z výše uvedených řádků cítí: zlá, škodlivá a zpátečnická idiocie tohoto typu mi extrémně vadí a vysvětlení, že v „Americe žije spousta praštěných lidí“, k níž se v Česku tak rádi uchylujeme, na to nezabírá. Proč by nám jinak v Británii tolik pilo krev jedno nakladatelství? Jenom proto, že je fyzicky blíž?
Z žebříčků taky vyplývá jedna věc: prosím, nemluvte už přede mnou o „LGBT+ agitce“, když se před vámi v televizi začnou líbat dva chlapi. Palba, jíž jsou ve Státech vystavené menšiny (viz výše), se opravdu nedá srovnat s tím, co jsme ochotni si v Česku připustit. Podobná situace s „poučeným předvýběrem“ panuje v amerických věznicích. Pokud se chcete rozčilovat, prosím, rozčilujte se na všechny cenzory a policajty přes vkus stejně.
Jak se hledá zřídlo čirého blbství (a kandidát na zákaz, kdyby mi přeskočilo)
Kdybych se měla dopustit zkratky vycházející ze čtenářské zkušenosti s českou literární kritikou zleva i zprava, která o tématu „citlivosti“ pojednává, pak levice nejčastěji nadává na to, co v knihách není a mělo by být (motivy, nuance, konkrétní slova s odkazem na „ignorování palčivého problému“), přičemž pravice nejčastěji nadává na to, co v knihách je a nemělo by být (motivy, nuance, slova s konkrétním odkazem na nějakou „otřesnou agitku“). Abych se netvářila, že na trhu neexistují knihy, které pijí krev i mně, dopustím se před vámi myšlenkového experimentu. Třeba ve mně cenzor jenom poklimbává.
Jednou z nejidiotičtějších knih, jakou jsem kdy držela v ruce – možná dokonce nejidiotičtější ze všech –, je Tábor svatýchod francouzského spisovatele Jeana Raspaila. Jde o zlý a pro mě osobně směšný dystopický román (podrobnosti dále), což by ani tak nevadilo, kdyby se během posledních 50 let neukázalo, že je taky celkem nebezpečný. Nepřišla bych na něj jinak než putováním po zdroji jiného typu idiocie, která je ovšem o něco čerstvější než Raspailův opus, jenž ve Francii vyšel poprvé v roce 1973.
Tábora svatých jsem si všimla jako inspiračního zdroje v souvislosti s „trendující“ konspirační teorií Velké výměny, která k mému údivu nekoluje jen v několika kruzích pekla americké republikánské strany a jim nakloněných médiích (moderátor Tucker Carlson z Foxu nechybí nikdy u ničeho), ale s pocitem poučené blahosklonnosti si o ní už léta pomrkávají i politici a intelektuálové v Evropě. Třeba někdejší prezident Václav Klaus, ačkoliv ten snad kategorii „intelektuál“ nikdy navážno neobýval, a naštěstí už není ani politik.
Velkou výměnou, konspirací volně vlající za QAnonem, v tomto textu nebudu pálit mnoho času, psala jsem o ní zde, a pak ještě tady. Každopádně se jedná o přesvědčení, že nám někdo opět řídí globální populační tendence, a s námi, bílými, má rozhodně jen ty nejhorší úmysly. Alternativním označením pro Výměnu je ostatně Bílá genocida.
Tábor svatých je pozoruhodně rasistickou, do detailu rozpracovanou halucinací o tom, jak se žijící vrchol tzv. západní civilizace – ztělesněný bílým francouzským profesorem zralého věku, kým jiným – sleduje dění a pronikavě vnímá, že „s hnědými a černými lidmi na palubách kotvících lodí přichází choroby, smrt a smrad“. To není citace. To je parafráze. Kdyby to byla citace, knížka by na intelektuály nezabírala, a těžko by se dostala na seznam nejprodávanějších knih ve Francii ještě v roce 2011.
Raspail k dosažení svého cíle využívá jiné prostředky. Komplikuje dějové linky a střídá kulturní okruhy. Ovládá líčení hodné francouzského profesora; zní jako literát. Obyvatele někdejších francouzských kolonií a indického subkontinentu líčí jako hemžící se nositele moru a úpadku. Do stylistických kudrlinek své soudy schovává tak elegantně, že čtenáře přesvědčí o tom, že jeho kniha je „varováním“. (Stejnému typu „varování“ se v našem století věnují i jiní autoři, a to v různé kvalitě. Vždycky mě bavilo, jak se v tomto žánru letmo setkává Michel Houllebecqa Vlastimil Vondruška.)
Raspailova kniha je ovšem kvalitou sdělení na úrovni jiných slavných knih 20. století, jen s tím rozdílem, že objektem Raspailovy nenávisti nejsou Židé. A teď – k čemu celou dobu směřuji: zakázala bych Tábor svatých?
Bohužel. Okamžitě bych ji začala ukazovat. V hodinách literatury, dějepisu a občanské výchovy. „Toto je způsob, jak se vyrábí veřejný nepřítel a může to blbě skončit, milé děti. Přesně takhle se to dělá, když chcete někoho nenávidět a vypadat jako lepší lidi.“
Skutečnost, že titulu se ve své době kromě davů i akademiků obdivovali třeba James Reagan, o dekády později propagandista Steve Bannon i někdejší americký prezident Donald Trump, podle mě svědčí o jediné věci: ti nešťastníci v životě strašně, strašně málo četli.
Epilog
Zatímco píšu tyto řádky, můj devítiletý syn se dívá na desátou řadu seriálu Simpsonovi, která se vysílala mezi lety 1998-1999. Homer Simpson se právě na obrazovce účastní Průvodu tlustých, takzvané Fat Pride.
Devítileté dítě není na humor tohoto seriálu zralé, přesto syna příběhy z řady důvodů fascinují. Je to, hádám, hlavně proto, že dobře ví, že seriál „není pro něj“. Neocení všechny narážky, něco ho šokuje zejména proto, že je to „sprosté“, něčemu se zasměje proto, že už teď ví, že se tomu „smát nemá“.
Teď se směje opravdu nahlas. Je to strašně nakažlivé.
Tak já mu to asi vypnu, že ano.
