Článek
Je-li člověk uživatelem sociálních sítí takřka od jejich vzniku, konkrétněji od globálního vzestupu Facebooku v roce 2008, po 15 letech sledování dramatických společenských změn i kulturních válek má možnost si vybírat, do čeho bude investovat emoce, potažmo kus svého duševní zdraví. (Anebo se zdá rozumné se o to aspoň pokoušet – vzhledem k tomu, že sítě živí energie nenávisti a skandálu.)
I proto jsem se rozhodla nevkládat žádné emoce do vyhlášky jistého pražského bistra, které s elegancí pasivně agresivní tetky z maloměsta oznámilo, že existence dětí sice, když se to vezme kolem a kolem, až tak problémem není, ale ať si hlavně pobíhají jinde. A že rodiče jsou čuňata, co jim přebalují nemluvňata na stolech, případně do výchovy nezainteresovaní tvorové, kterým je jedno, že děti mají tendence strkat buclaté ručky do fritézy, není-li jim v příslušném věku řečeno jinak.
Říkám to pro jistotu znovu (ne, že by to ti, kdo se hodlají vytočit, byli ochotni registrovat): je mi to jedno. Soukromý podnik, soukromá pravidla, přebalování metr od oběda jsem zažila, je to trochu eklhaft, cizí děti na dětských hřištích před úrazem či pojídáním písku ochraňuji se svým synem, který má sociální vnímavosti na svůj věk možná až moc, skoro odjakživa.
To, co mě zarazilo, byly reakce pod parodickým příspěvkem Tomáše Břínka alias TMBK – ve zkratce jde o obrázek ruky s kondomem, na kterém stojí, že při objednávce v tom a tom bistru člověk vyfasuje i ochranu. Břínek má čas od času schopnost vyrobit fór, kterým potěší obě strany sporu, jsou-li jaké – v tomto případě přivedl k orgasmu (nevedoucímu k početí, díky bohu) nikoliv zanedbatelnou skupinu lidí, k mému údivu žen, které si konečně mohly ulevit ve svém autentickém odporu vůči fakanům všeho typu.
Podívejte, nejsem naivní, bude mi čtyřicet, takže to poslední, co bych od svých českých sester očekávala, je cosi jako solidarita. Přesto mě to zarazilo. Česko patří k zemím, které má v globálním měřítku legendárně dlouhou mateřskou dovolenou, což, nahlíženo z jistého úhlu, znamená, že sociální vyloučení, kterému žena čelí, rozhodne-li se použít rodidla, může trvat až čtyři roky.
A o sociálním vyloučení mluvím záměrně: je-li stejná žena do jistého věku a ekonomické situace zvyklá na svět, ve kterém v podstatě nikoho nezajímá, má-li využitelnou dělohu, může dělat cokoliv a může chodit kamkoliv, je ostrakismus, který na ni čeká nejpozději po šestinedělí, srovnatelný s nárazem do betonové zdi. V plné rychlosti.
Jestli si uvědomuji, že na světě existují ženské, které se těší, až nebudou muset „nic dělat“ a konečně budou moct „otravovat okolí vysedáváním na kafíčkách“? Ano. Ale já hodlám mluvit za ty, které znám – o vyschízovaných pečovatelkách, a zároveň kariérních profesionálkách, které se snaží zvládat všechny myslitelné role najednou, domácí striptérku nebo začínající cukrářku vposledku nevyjímaje.
Můj vlastní šok, který jsem zažila poprvé před devíti lety, se rovnal prozření, jaké člověku zajistí chrstnutí vědra ledové vody na hlavu. Máš dítě, nadto ve velkém městě? Tak zalez. Zajeď. Udržuj ho v tichu a bezpečné vzdálenosti od světa dospělých, kam nepatříš přinejmenším do doby, dokud tvé děcko nebude zvládat práci se dvěma páry příborů.
Budeme-li tě někam připouštět, bude se to odehrávat v předem označených prostorách, kde budeš ručit na schopnost dítěte reagovat na povel, a budeme-li ochotni dát ti práci, budeš nám z výčitek svědomí garantovat to, že tvůj výkon bude odpovídat stavu, jako kdybys žádné neměla. A tak dále a tak podobně, teoretickou studií o reintegraci rodičů (žen) na trh práce si každý dohledá sám.
Jestli mi pravidla někdo takhle formuloval do obličeje? Ne, ale ani nemusel. Cítila jsem je na každém kroku. A protože patřím do skupiny volů, kteří se snaží brát ohledy na všechny ostatní – tedy na potřeby děcka, a vedle nich na potřeby ctnostně předvytočených spoluobčanů – málem mě to stálo duševní zdraví.
Breaking news: možnost zdržovat se hodiny až dny na dětských hřištích s dospělými bytostmi, které mají genitálie obdobného typu a funkce, se jako kvalitní socializace nepočítají. Ne, vysedávat na rantlu pískoviště a vyjednávat o tom, kdo komu půjčí bábovku, není společenský kontakt, který vám bude stačit, máte-li v životě ještě jiné zájmy.
Mimochodem, o tom, jak soutěživě až pasivně agresivně vůči sobě vystupují české matky, budu ještě psát. Ale abych se vrátila k původnímu námětu: regule jakési fajnové restaurace nejsou podstatné. Dlouhodobou normu, kterou ilustrují, ovšem postihují báječně. Mám totiž ještě jednu šokující zprávu: nic jako „kult matek s dětmi“, které by si mohly kdekoliv dělat, co se jim zachce, v Česku neexistuje. Jedna paní, co vám zdržela tramvaj, protože nevěděla, kam má strčit děcko ve vlastním vozidle, není „kult matky“. Po hlavním městě se dá s kočárem přepravovat jen na hranici adrenalinového sportu.
...takže mají ženské sedět doma?
Na to nemáme dost psychiatrických léčeben.
...že je tu pro „náš“ živočišný druh dost míst, kde si děti pohrají a „vyřádí se“?
Na takřka výhradní návštěvy podobných míst v tomto státě nemáme dost psychiatrických léčeben.
...nebo že má ženská „zatnout a vydržet“, když už se rozhodla ty pitomé fakany mít?
Vzpomeňte si na tenhle okouzlující postoj v debatách o tom, proč se „nám nechce rodit“ a kde stát vezme nové daňové poplatníky. Myslím si, že trestat ženy společensky i finančně (tj. na platech a důchodech) za to, že se rozplozují, je jednoznačně cestou k ekonomicky prosperujícímu státu.
Jak jsem naznačila, situaci kolem malých, spíš hůř ovladatelných dětí, a jejich výskytu ve veřejném prostoru jsem zažila naposledy před devíti až sedmi lety (pak už byl můj syn vcelku spolehlivě milý). Brzy mě to čeká podruhé. Sarkastické pořvávání na bytosti, které se odmítají nechat vyloučit z kolektivu, mě věru na maminkovací notu nenalaďuje, přestože tentokrát jsem otrávené obličeje svých spoluobčanů připravená ignorovat. Nemotivuje mě ani vzpomínka na nedávnou návštěvu Barcelony – vlastně kterékoliv jižněji položené země, než je tato – kam jsme se vydali s rodinou, já v pokročilém stádiu těhotenství.
Ačkoliv tehdy jsem se několik dní prakticky nonstop usmívala, dnes je mi smutno při vzpomínce na veselé důchodce, kteří na sílícím slunci vítali den a načínali ho ranní sklenkou červeného (ano) a cigárem v koutku, a mávali na kolemjdoucí haranty, které nikdy předtím neviděli. Na majitele restaurací a kaváren, kteří se při pohledu na ženskou s pupkem rozzářili a začali přerovnávat židle u stolů, aby se náhodou nenamohla – a to bez ohledu na výši spropitného, protože už jsme měli zaplaceno. Na rodiny se třemi i více dětmi, které nejsou neobvyklé ani ve velkém městě, protože když jste rodič, nejste škodná.
Ještě, že v téhle zemi si to umíme tak pěkně nastavit. Kdybychom na sebe byli milí – anebo se třeba chvíli vydrželi přetvařovat, i když nám to řvoucí děcko vadí – kam by to tu přišlo?!
