Článek
Nedá se říct, že to byla veliká láska, ale jedna z prvních ano. Trvala přibližně dva roky, ke šťastnému konci – partnerství, natož svatbě – nikdy nedospěla, ale kupodivu se nikomu nic vážného nestalo. Přátelství se přes dva tři vypjaté romantické okamžiky (čtenář si představí naléhavý zvuk houslí) obrátilo zpátky k přátelství. Pak došlo na loučení. Mělo být dočasné: „Budeme si psát“ a „brzo za mnou přijedeš.“ Dva maturanti očarovaní životními přísliby se naposled sešli v nádražní hale, přičemž jeden z páru nervózně okopával kufry.
„Děje se něco?“ zeptala jsem se.
Pauza.
„Nemám zač odjet domů,“ zněla odpověď.
Vytáhla jsem z peněženky pětistovku. Všechny peníze, které jsem tehdy měla. S jistotou, že si na vlastní živobytí půjčím, jakmile se vrátím na internát.
„Jestli máš to pětikilo ty nebo já, to je přece jedno,“ řekla jsem. Psal se rok 2001 a s pětikilem se věru dalo chvíli vyjít. Chlapec se usmál a vyrazil k pokladně pro lístek. Koupil si svačinu a časopis, což mě potěšilo, protože jsem měla jistotu, že nebude strádat. Mně hoch přinesl žvýkačky. Objali jsme se.
Pak nasedl do vlaku a už se nikdy v životě neozval.
Budeme z dluhů dělat drama? Jak kdy. Někdy dokonce historické
Dnes na tu historku vzpomínám s úsměvem i pocity upřímného divení. Dva roky kamarádství v čoudu jen proto, že neřeknu, že nemám co vrátit? Nemůžu nebo nechci? Před lety mi cenovka pověšená na klíčový vztah jako cedulka na palec mrtvoly přišla vcelku krutá. A snad je zřejmé, že o peníze ve smyslu sprostého navrácení bankocetle nešlo, jen o princip: dluh přece nemusí být likvidační pro dlužníka, a nemusí mít emocionální důsledky pro věřitele. Záleží jen na tom, jak pojmu rozumíme.
Později jsem pochopila, že naše citlivost vůči dluhům, finančním i třeba vztahovým, se kalibruje v průběhu života, ovlivňuje ho rodina, naše povaha i společnost. Denně navíc sledujeme, jak jeho podstata morfuje do složitých společensko-politických jevů: do exekucí, v horším případě do generační chudoby, sporů o odpouštění dluhů celým zemím nebo třeba sterilně působících hovorů o schodku státního rozpočtu, dluhopisech, o investicích do startupů, o milodarech, o gestech a slovech útěchy, která jsme nezvládli druhému oplatit.
Dluh je také zajímavým motivem mezilidských vztahů: někteří lidé vyhledávají závislost na druhých, jiní zase ze strachu o svou nezávislost – a kvůli hrůze z emocionálního dluhu, z oslabení vlastních pozic – nechtějí ve svém životě nikoho zbytečně nablízko.
Dluhy podle pana Graebera
Jinými slovy, dluh je fascinující koncept a ve smyslu směny hodnot a služeb se historicky opírá i o plejádu mimořádně bizarních situací. Americký antropolog, aktivista a pedagog David Graeber, který do svého skonu v roce 2012 působil na britské London School of Economics, mu věnoval celou knihu, z níž si pro zajímavost pár příkladů vytáhneme:
Když v roce 1895 Francie vtrhla na Madagaskar, rozpustila vládu královny Ranavalony III., a vyhlásila zemi francouzskou kolonií, jednou z prvních věcí, kterou tehdejší velící generál Gallieni udělal po takzvané „pacifikaci“ místních, bylo uvalení těžkých daní na populaci, aby se pokryly invazní náklady, jelikož se očekávalo, že francouzské invazní jednotky budou finančně soběstačné. Dále bylo nutné zaplatit výstavbu nové infrastruktury, již sice místní nechtěli a nepotřebovali, ale Francouzi by na ni jinak neměli peníze.
Ne, že bych chtěla zbytečně nakládat Francouzům, ale v knize Dluh: Prvních 5000 let najdeme vzápětí ještě další roztomilý příklad: když se Haiťané v roce 1804 zbavili francouzské nadvlády, Francie dospěla k závěru, že jí nově vzniknuvší národ dluží 150 milionů franků (dnes něco kolem 18 miliard dolarů) v náhradách za dříve vyvlastněné plantáže i náklady na selhavší koloniální misi.
Antropologa Graebera však nezmiňuji jen proto, že se z jeho knihy dobře pořizují výpisky o ustřelených záminkách, jak se stát něčím věřitelem (přičemž některé z takto vybavených „dluhů“ přetrvávají dodnes).
Graeber a kolegové ve své knize dokladují, že existence dluhu nezávisí na vynálezu peněz. Dluh je starším fenoménem, jeho potenciál v lidských dějinách je navíc rozvojový. Prvním oběživem byl mezopotámský dlužní úpis, který se objevil zhruba kolem roku 3 500 př. n. l., - před vynálezem mincí tedy měl pár tisíc let náskok.
Takhle si umělá inteligence představuje mezopotámského krále bez ústřední mezopotámské krasavice.
Kdybychom některé další Graeberovy teze zjednodušili (pozor, byl to tzv. anarchista, a tak někteří čtenáři jeho zjištění odmítnou, i kdyby zcela správně tvrdil, že dnes je čtvrtek), lidské dějiny nejsou „jen“ příběhem nabývání zdrojů nebo zjednodušování si cesty k nim, ale také velkou story o rušení dluhů, ničení jejich záznamů i přerozdělování půdy.
Jsou přehlídkou obrovských, nikdy nesplacených půjček, které umožnily námořní výpravy a objevování nových světů. A také etických rozhodnutí: první edikt rušící dluhy, jímž došlo k osvobození nevolníků (kteří by se jinak přidali k nepřátelským hordám plenícím města), se objevil v Sumeru kolem roku 2 400 před Kristem.
Podtrženo a sečteno: dluhy, osobní i třeba společenské, jsme si s přítelem antropologem Martinem Soukupem vybrali jako téma našeho nového podcastu Co je to za člověka? proto, že (komický) potenciál tématu je obrovský: je ostatně polovina ledna, a to se některým nešťastníkům začínají scházet první složenky dožadující se plateb za vánoční dárky.
Kdo si na ně půjčil, tomu upřímnou soustrast. No a kdo se takové lapálii šťastně vyhnul, na toho podcastu čeká spousta jiných témat – poslechnout si je můžete na Spotify i Apple Podcasts.
Mimochodem, abych uzavřela úvodní historku: svou první lásku jsem nedohledala ani po letech. Jeho jméno nikde nefiguruje. Prý si ho změnil.
Kvůli dluhům.
