Fejeton: O mozku odsouzeném k příběhům a slavném experimentu s trojúhelníky

„To nemůže být samo sebou,“ pomyslel si učitel Klápště a jal se zkoumat, jaké okolnosti mu do výuky přivedly školského inspektora Macháněho. Zdali může ta nepříjemná záležitost souviset s novou členkou vzdělávacího sboru; mladou, podezřele usměvavou učitelkou, již mají děti od prvního okamžiku rády, a to nemůže věstit nic jiného, než že dojde ke snížení standardů vzdělávacích, případně že dojde na nejhorší a bude brzy nahrazen.

Napadlo ho také, že inspektor se na náslech dostavil v den úplňku; po soumraku měsíc na nebi zářil jako volské oko, a jak ví každý, kdo už po téhle zemi pár desítek let chodí, úplněk zesiluje lecjaké nepříznivé vlivy, mystické tendence a vůbec osvěcuje, co mělo zůstat skryto.

Třetí okolností, kterou vzal učitel Klápště v úvahu, byla jeho setrvalá životní smůla: nikdy sice tak úplně kvůli ničemu netrpěl, sebeobětování se vyhýbal, měl co jíst, kde bydlet a dlouho taky, ke komu se vracet, než ho žena nechala, že chce někoho s méně dědkovskou duší, ale pořád to nebylo ono. Kde je jaká vážnost? Postavení? Privileje?

Fakta versus výživná story

Jediné vysvětlení, které učitele Klápštěho nenapadlo, a to bylo pravou příčinou inspektorovy návštěvy, byly stížnosti rodičů, že pan učitel dětem tvrdí, že teorie o ploché Zemi nebyla ještě definitivně vědecky vyvrácena, že přistání na Měsíci není, a ještě dlouho nebude v lidských silách, no a pak že režimní změna v jeho rodné zemi proběhla na přání a popud Moskvy – jak jinak mohla být tak hladká, a v důsledku pro obyvatelstvo nevýhodná? …to abychom se poučili, tak proto.

Než však nad fiktivním učitelem Klápštěm se sklony k milosrdnému sebeklamu a sebejisté zabedněnosti zlomíme hůl, nahlédněme jeho schopnost vyhodnotit či nevyhodnotit, co se kolem něj děje, prostřednictvím okouzlujícího psychologického experimentu, jenž provedli rakousko-americký psycholog Fritz Heider a německo-americká psycholožka a neuroložka Marianne Simmelová(vnučka slavného filozofa a sociologa Georga Simmela) už ve 40. letech 20. století na Smith College v americkém Northamptonu.

Souboj titánů – až na to, že vůbec

Vědci nechali v roce 1944 vyhotovit jednoduchý animovaný film v délce dvou minut a 30 vteřin se třemi pohyblivými objekty: s velkým trojúhelníkem, malým trojúhelníkem a malým černým kroužkem. Tvary se v záznamu pohybovaly různými směry a různou rychlostí – čistě bílé pozadí dotvářel velký obdélník, který se v různých místech a okamžicích otevíral, jako kdybychom v animovaném filmu znázorňovali dveře. Choval se tedy trochu jako „domeček“.

Vědci si předem označili tvary písmeny a zaznamenali schéma jejich pohybu. Film promítli třem skupinám vysokoškolských studentek (Smith College byla a dodnes je vzdělávací institucí, již navštěvují jen ženy, nejde tedy o záměrné zkreslení experimentu ve smyslu „jak uvažují ženy“ – a vědci tak v žádném případě ani neinterpretovali výsledky).

Hrdinové, kam se podíváš

První dvě skupiny viděly snímek dvakrát, přičemž před prvním promítáním dostaly účastnice experimentu obecný pokyn: „Popište, co se ve filmu odehrálo.“ (Třetí, kontrolní skupina se na film podívala pozpátku.) V hlavní části pokusu dostaly dvě skupiny zadání, aby pohyb tvarů interpretovaly jako jednání osob, a poté popsaly, jaký typ osobnosti je velký a malý trojúhelník a malý kroužek.

Účelem úvodní fáze testování bylo zjistit, do jaké míry budou účastnice experimentu spontánně popisovat děj filmu, jako kdyby v něm vystupovaly živé bytosti. Tímto způsobem ho hned napoprvé interpretovala drtivá většina z nich – účastnice v líčení s tvary nakládaly jako s „lidmi“, řidčeji s „ptactvem“, a to s výjimkou jediné osoby, která se přidržela pojmů souvisejících s geometrií.

Druhá část experimentu byla ještě zajímavější. Zadáním bylo, mimo jiné, vystihnout „povahu“ velkého trojúhelníku s ohledem na jeho interakce s ostatními tvary (srážení, míjení, vracení se do „domečku“ a podobně).

97 procent účastnic v obou hlavních skupinách se v případě velkého trojúhelníku shodlo na těchto charakteristikách: agresivní, zpupný, hádavý, potížista, zlý, vznětlivý, dominující nebo třeba majetnický. Podobně komplexní byly i děje a příběhy, které za interakcemi geometrických tvarů účastnice nacházely: s pozoruhodnou shodou popisovaly, kdy jeden objekt druhý „pokouší“ nebo „provokuje“, v okamžiku, kdy se „zlý trojúhelník“ podařilo „přemoci“, dva menší tvary „slavily“, a dokonce se „políbily“.

Jinými slovy, lidský mozek – a zde si připomeňme, že se nejedná o studii „ženského myšlení“, nýbrž o respektovanou práci, jejíž význam se jistě posunul s teoretickým rámcem a rozvojem psychologie jakožto oboru, na jeho provedení však není „dobově vadného“ nic – dělá, co může, aby se srozumitelně, „příběhově“ zorientoval v prostředí pouhých tří geometrických tvarů. Jak si asi počíná, když se ocitáme v daleko složitějších společenských, kulturních, historických, interpersonálních a jiných, hůře zařaditelných, okamžitých okolnostech?

Tři tvary, dobrá - a teď celý svět

Příběh neexistujícího pedagoga Klápštěho, který si nepřipustí, že je někdo nespokojený se způsobem, jakým šíří bludy mezi žactvem, si vyprávíme v čase, kdy se ve veřejném prostoru potkávají přinejmenším dva veliké a vedle nich myriáda drobných příběhů.

Advent a židovský Svátek světel přicházejí s velkými, a pro lidstvo důležitými narativy: oba nabízejí, mimo jiné, naději, inspiraci, vzor i závazek; dovedou naši představivost sytit celý život (anebo nás třeba vybízejí k tomu, abychom je po pečlivé úvaze odmítli).

Svátky jsou také obdobím, kdy se výtečně daří řetězovým e-mailům odhalujícím skandální rozměry naší každodennosti, výpravným rodinným historiím a sdíleným historkám, které někdy odpovídají skutečnosti, ale často vůbec, se všemi důsledky, které to pro nás a naše blízké může mít.

Žít s myšlením očarovaným příběhy není snadné. Na druhou stranu, když víme, jaký akční potenciál má takový trojúhelník, jímž někdo políčko po políčku šoupe po bílém pozadí… Možná máme o něco lepší možnost rozmyslet si, do jaké „story“ budeme doopravdy emocionálně investovat.