Článek
Naposledy mě to vědomí zamrzelo během nedávného rozhovoru s renomovaným česko-izraelským imunologem Jakubem Abramsonem, když mi s úsměvem líčil, jak ho druhdy na české vysoké škole pakovali od státnic s komentářem, že své věci příliš nerozumí; horší ovšem prý bylo, že jeho prezentační styl byl, zjednodušeně řečeno, příliš zápaďácký, a proto by se mu nejspíš lépe dařilo v Izraeli nebo v Americe.
Abramson, který vede vlastní laboratoř na Weizmannově institutu věd v Izraeli, což je světová špička v základním výzkumu se schopností vydělat na patentech zhruba šest miliard dolarů ročně, tehdy doporučení seniorních českých akademiků vyslyšel. Odešel do Izraele, na zmíněný Weizmann, a pak načas do Spojených států, tam pro změnu na Harvard.
K našemu setkání došlo díky „ostrovu pozitivní deviace v české vědě“ (cituji Abramsona), jímž je Ústav organické chemie a biochemie AV ČR, kde bude imunolog ještě půl roku působit. Na ÚOCHB podle všeho nikomu tzv. zápaďácké manýry nevadí, zvlášť, když se v principu jedná o radost z vlastní práce, přičemž i nevědec mého typu (čti „někdo, kdo vůbec nerozumí chemii“) se tam cítí jaksi chronicky vítán – pracovně i soukromě.
Abramson, jehož obličej se rozsvítí, kdykoliv mluví o cizím talentu – a třeba při hodnocení mladé generace českých vědců je viditelně nadšený –, je ztělesněním poněkud depresivního paradoxu: vědcova česká zkušenost je sice dnes už nepodstatnou anekdotou z jeho minulosti, ale obdobné hodnocení atmosféry v nejvzdělanějších vrstvách společnosti slýchám dodnes. Relativně častý pracovní kontakt s akademiky mi neumožňuje nevšímat si faktu, že ti, kteří o něco usilují – a právě na takové mám štěstí –, dostávají v místním prostředí pozoruhodně často naloženo: od kolegů i systému.
(Podobné věci jsem předchozích letech, během své spolupráce s českými redakcemi, poslouchala od literátů, dokumentaristů, výtvarníků i třeba podnikatelů. V oblasti vědy jsou však mé postřehy nejčerstvější a nejbohatší, i proto situaci ilustruji na ní.)
Situace se podle všeho pomalu mění, nastupující generace se zahraniční zkušeností už na manýry v „nevyčnívání“ nechtějí přistupovat – v prvé řadě třeba proto, že jim nerozumějí –, ale duch maloměsta, ten nezbadatelný, zdánlivě neškodný tlak na průměr nás coby společnost brzdí stejně jako příležitostná neschopnost efektivně nasypat hromady peněz tam, kde by nám to udělalo největší službu. Jak se máme stát zemí expertů, když nám skuteční experti lezou na nervy, zatímco druhořadí cintalové pentle beze stop sebekritiky běžně určují úroveň veřejné debaty? A v horším i politiky?
Můžeme dál?
Situace se trochu zlepšuje, ale
Ptám se na to pokaždé. Při každém rozhovoru, na každém workshopu publicistického psaní pro vědce, který vedu pro Seznam Médium, protože považuji za důležité, aby do veřejného prostoru vstupovalo co nejvíc chytrých lidí s vůlí vysvětlovat kontext aktuálního dění.
„Opravdu to kolem sebe pořád ještě vidíte?“ ptala jsem se i na posledním setkání na začátku letošního února, kam přišly skvělé přírodovědkyně, úžasně sympatický matematik i třebas hispanistka směřující k doktorátu. „A bude vám vadit, když o tom napíšu? Osobně mě vytáčí, že extra úsilí se v Česku roku 2023 pořád po zásluze trestá,“ ptala jsem se dál, abych zjistila, jestli tím někoho naštvu nebo vyděsím. „Budeme rádi,“ zněla odpověď.
Následující sadu pozorování si můžu dovolit formulovat hlavně proto, že jsem kolemjdoucí bez vlastních akademických ambicí – kdyby to na sebe vzal/-a nějaká prominentní vědkyně či vědec osobně, není vyloučeno, že dostanou naloženo znovu, budou zataženi do hovoru o kyselých hroznech, případně budou muset zaujmout disentní pozici natrvalo, a to si může dovolit jen ten či ta, kdo na to má povahu a postavení. Česko je malá země – na jedné vysoké škole nebo výzkumné instituci si to rozházíte, z kolika dalších můžete vybírat?
Zároveň si dovolím upozornit na to, co je snad zřejmé, ale zdůrazním to pro jistotu ještě jednou (stejně to někteří budou chtít přehlédnout a nařknou mě, že „takhle to v české vědě nevypadá, Válková kecá“): jde o opakující se zkušenosti výrazných osobností, které potkávám, nikoliv pokus o „objektivní popis stavu“. Nic takového mou ambicí není, přičemž mezinárodní srovnání kvality českého vysokého školství, výzkumu a další žebříčky si každý snadno dohledá sám. Přicházím toliko s hubatým soupisem variací na téma nepruď výkony, zavaříš nám všem. Opravdu vsadím boty, že tu atmosféru poznají talentovaní lidé odjinud.
Uspěl/-a jsi v zahraničí? Naši přízeň si budeš muset zasloužit jinak, holoubku/ holubičko. Jinými slovy, „nezvedej nám v kolektivu laťky, nebo nám přiděláš práci, a o svých úspěších, pokud možno, mlč“. Tuhle zkušenost jsem ke své značné lítosti našla i u doyenů české vědy, kterým se vzdor dekádám zásluh příliš nestává, že by jim kolegové nebo zástupci veřejnosti k něčemu blahopřáli, a pokud ano, může to být v duchu „půlkou věty tě pochválím, druhou půlkou sejmu“. Týká se to třeba i význačných lékařů – jeden z nich mi kdysi na otázku, zdali mělo jeho okolí radost, když mu vyšel článek v patrně nejslavnějším medicínském žurnálu světa (mě to tehdy iracionálně potěšilo), odpověděl: „Nechám to bez komentáře.“
Tohle téma v Česku nikoho nezajímá. Dá se přeložit jako: „Když se budeš držet při zemi, ušetříš nám spoustu mrzení.“. Případně: „Mě osobně to nezajímá.“. Anebo: „To si o sobě trochu moc myslíš.“. Tenhle motiv potkávám u vědců, kteří mají vůli přinést poznatky relevantní v mezinárodním prostředí, jenže řečené prostředí mívá – jako na potvoru – nároky i na badatelovo zázemí. Pokud český vědec/ vědkyně do mezinárodní debaty skutečně vstoupí, domovina výsledky jeho práce často ignoruje – riskovala by nutnost někoho pochválit, případně by musela vysvětlovat, proč se skvělý výkon nikdy neprojeví v penězích. Mimochodem, tahle věta se za mých studií vštěpovala i adeptům žurnalistiky: „Čechy zahraničí nezajímá.“. Vytáčí mě dodnes.
A to máš čas být pořád v televizi? Ve zkratce: nám se nechce nic vysvětlovat, na tebe je vidět, laskavě na nás neupozorňuj. A vůbec, když se pořád někde promenuješ, to máš čas na seriózní výzkum? O tom silně pochybujeme.
Když si myslíš, že můžeš téma takhle zjednodušit… Přesvědčení, že „pravým odborníkem/ odbornicí jsem pouze tehdy, když mi kromě dalších tří lidí z katedry nikdo jiný neporozumí“ je jedno z nejkomičtějších, a zároveň z nejvíc frustrujících, na jaké narážím. Tedy přesněji – ne já. „Mí“ vědci vysvětlují pořád. Dělají všechno pro to, aby se s námi podělili o to, co zjistili, protože je to zhusta důležité nebo famózně zajímavé. Jen se potom čas od času vrátí do práce, a tam si slíznou poznámky jako na prvním stupni základní školy.
Tahle „centra excelence“ každého jenom otravují. Pokusy budovat v českém akademickém prostředí střediska sdružující výjimečné talenty končívají menšími a většími kariérními tragédiemi, navíc s peripetiemi, jaké si nezadají s intrikami z béčkových televizních seriálů, včetně anonymních udání do velkých redakcí. Do podrobností zabíhat nebudu, živých i minulých kauz je na výběr dostatek. Představa, že průměrná pracoviště přijdou o tahouny… Kdo je pak potáhne k průměru?
To je pěkné, že máš spoustu nápadů; tady máš stoh formulářů a až tě opustí vůle k životu, klidně se jim věnuj. Toto je bod, který není obžalobou aspektů naší „národní povahy“ (pojem v uvozovkách je natolik vošajstlich, že ho používám ironicky), ale shrnutím zkušenosti se systémem, které nejvzdělanější členové této společnosti čelí léta. Papírování. Žebrání o peníze. Vykazování práce. Až se občas divím, že mi na rozhovor vůbec někdo přijde. Je to v podstatě jenom práce navíc. Ale zase je tu šance, že vás aspoň někdo pochválí. Někdo cizí.
A komu tím prospěješ, ha?
Česko je zemí, kde se velké střety zájmů příliš neřeší, zato podezření na malé „reputační kauzy“, zejména na sociálních sítích, dokáží vzbudit bouře starozákonního pohoršení; pro forma tedy ještě jednou objasním motivy, proč o tématu píšu.
Neplatí mě žádná vědecká instituce, popularizaci vědy se věnuji jako autorka i proto, že a) po pandemických létech zpracovávám osobní trauma z toho, jak absurdně vysoký práh tolerance má české prostředí vůči narcistnímu blábolení, a v tomto směru se stále nic nemění, b) bytostně mi vyhovuje tento systém celoživotního vzdělávání, aniž bych kvůli němu musela znovu chodit do školy. Potkávám zajímavé lidi a ptám se jich, na co chci.
Od jara 2020 do poloviny roku 2022, před svým návratem k psaní, jsem pracovala na FF UK a ráda na to vzpomínám, zejména pro množství talentů, kteří se zpátky rozhodně nedrží. (O kultuře znevažování společenských a humanitních oborů jsem už napsala samostatný text.) Svým láteřením nad tím, jak frustrovaní občas bývají lidé, které potkávám, nezbohatnu, nezajistím si jím kariéru, maximálně dostanu vynadáno od lidí, které neznám.
K problému se tedy stavím hlavně jako otrávená občanka, která ví, jak funguje maloměsto, a za báječné by považovala, kdyby to jednou přestal být skrytý národní program. Tato absurdně bezpečná, klidná a půvabná země produkuje množství brilantních lidí a podle mého skromného názoru by úplně stačilo přestat na ně házet deku. Můžeme se samozřejmě společně dohodnout, že ustrneme v čase a necháme naše děti macerovat v kačáku prostřednosti a vzájemného umravňování; obávám se ovšem, že svět nám stejnou službu neudělá. V kultuře privilegované ignorance, která pořád stačí k tomu, aby tu kdekdo udělal „kariéru“, tady pro ně stejně nebude zajímavé zůstávat.
