Jak se slibují zázraky v kosmetice. Expertka na bezpečnost komentuje zákonná i etická pravidla oboru

Sešly jsme se kvůli novému typu takzvaných šmejdů. Kvůli lidem, kteří stavějí příběhy svých výrobků na pseudovědeckých tvrzeních, aby nám draze prodali něco – kosmetiku či doplněk stravy –, který nám v lepším případě neublíží, v tom horším nás kombinace jejich slibů a našich vlastních zbožných přání odradí od návštěvy odborníka. Ukázalo se, že svět kosmetické péče, od mýdel až po krémy, je na tvrzení za hranou zákona i dobré praxe natolik bohatý, že má smysl věnovat celý rozhovor jen jemu.

Lenka Průšová je vzděláním inženýrka fyzikální chemie, povoláním hodnotitelka bezpečnosti kosmetiky s působností v celé Evropské unii, konzultantka a podnikatelka, která působí ve dvou světech. Tím prvním je farmaceutický průmysl, přísně regulovaná oblast výzkumu a vývoje, která bez studií, důkazů a testů nemůže fungovat. Druhou sférou, v níž se Lenka Průšová pohybuje, je výzkum, vývoj a inovace v kosmetice.

Poznáme coby zákazníci spolehlivě, která populární molekula nebo „převratný mechanismus účinku“ opravdu něco dělá? Víme, proč mají špatnou pověst parabeny nebo sulfáty, a uměli bychom to vysvětlit? Spíš zřídka. I proto má cenu podívat se na problém z druhé strany: na úroveň slibů. Z nich se totiž dá leccos odhadnout.

Co se v rozhovoru dočtete:

Díky svému působení ve farmaceutickém průmyslu víte, jak funguje vývoj zdravotnických prostředků a co všechno musíte doložit, abyste o nich mohla něco tvrdit. Jak se tahle zkušenost projevuje v tvrzeních o účincích volně prodejné kosmetiky, kterou navrhujete pod svou značkou?

Na nejviditelnější úrovni si zakládám na tom, že mám dobře napsané texty. U každého produktu uvádím, co dělá nebo nedělá. Za každým tvrzením jsou data, kterými je můžu doložit. Pokud je charakteristikou jedné mé kosmetické řady třeba to, že je vhodná pro citlivou pleť, mám na to příslušné testy s jasně definovanými parametry – jde o mnohastránkový protokol, přičemž když se na čísla podívá odborník, musí být schopný je nezávisle zhodnotit. O některých složkách se možná „všeobecně ví“, že jsou vhodné pro citlivou pleť, ale dokud k nim výrobce nemá vlastní testy, neměl by to zákazníkům tvrdit. V celém segmentu ale selhávají orgány kontroly, takže se to děje běžně.

Jak si máme ta selhání představit?

Kosmetiku kontrolují Krajské hygienické stanice na základě sídla takzvané odpovědné osoby. Sídlo té naší je v Brně, takže spadáme pod Krajskou hygienickou stanici Brno. Stanice postupují podle svých rajónů, ale kvalita, ale zejména míra rozumnosti kontrol, se kraj od kraje výrazně liší – vím to, protože působím jako konzultantka i pro jiné firmy.

Jak to tedy vypadá v praxi?

Někde kontroly chodí, s prominutím, po naprostých ptákovinách, a nikoliv po principu, který by dokázal zachytit šmejdy, kteří parazitují na potřebách zoufalých lidí. Kontrola přijde třeba na to, že se někdo přepsal na etiketě v takzvaných mandatorních údajích – to jsou povinné informace, které musíte najít na každém obalu. Pak dostanete pokutu třeba za to, že u latinského názvu jedné ze složek vám chybí zdvojené „s“. Dvěma mým klientům, pro které jsem konzultovala, kvůli tomu málem stáhli celou šarži.

Vedle toho v Česku funguje spousta firem, která si na kosmetiku napíše, a teď cituji z jednoho z mnoha podobných webů, že jejich krém je „na úrazy, bolesti, hojení ran, zánětlivé stavy a podporuje chuť do života“ – a regulátor to tam nechá.

To jsou sliby léčebných účinků, které zakazuje zákon o reklamě.

Ano, a ještě k tomu to zakazuje nařízení o kosmetických přípravcích. Rozpor mezi šikanou kvůli překlepu a porušování zákonných i etických pravidel mě deptá.

Čím to podle vás je? Nemusíme spekulovat o tom, jestli si někdo na někoho „zasedl“, ale vidíte v tom nějaký vzorec?

Velké rozdíly vidím napříč republikou. Třeba Středočeský kraj má extrémně přísné hygieniky, kterým neujde nic. A pak třeba vím, jak to chodí v Ostravě. Tam se hodí podnikat, protože co tam už prošlo…

Jaký nejsilnější výrok si tedy dovolíte napsat na krabičku s krémem vlastní značky?

Nejodvážnější tvrzení, jaké jsem si u své kosmetiky dovolila použít, mám na enzymatickém krému. Cituji kousek takzvaného claimu: „Kyselina hyaluronová s velmi nízkou molekulovou hmotností, vhodná pro kosmetické použití, hydratuje již od jedné minuty po aplikaci.“ Tohle je tvrzení, za nímž je dokumentace o 24 stranách. Když dodržím dávkování konkrétního typu kyseliny hyaluronové, opravdu si to můžu dovolit říct. Takhle by to v ideálním případě měli mít všichni. Po 15 letech v oboru si troufám odhadnout, že postup dodržuje zhruba pětina takzvaných odpovědných osob vyrábějících přímo na českém trhu.

Hodnotíte ještě bezpečnost kosmetiky?

Už moc ne. S hodnotiteli se ze strany výrobců vedou největší boje. Teď se věnuji hlavně aplikovanému vývoji na zakázku, ke kterému můžu dodat hodnocení bezpečnosti jako bonus. Ale jinak mě frustrovalo neustále se dohadovat s klienty o tom, jestli si můžou na krém napsat, že „hojí rozpraskané paty“. Ne, nemůžou.

Kosmetický přípravek ze své definice nesmí přijít do styku s pokožkou s porušenou integritou, protože by se dostal do krevního řečiště, a tam fakt nemá co dělat. Jinými slovy, krém vám „nezahojí ekzém ani nevyléčí lupénku“ – to jsou zdravotní tvrzení, a s těmi může pracovat jen farmaceutický průmysl.

Našla byste ještě pár konkrétních tvrzení od výrobců, aby si člověk lépe pamatoval, co je za hranou a proč?

Dám vám další příklad slibů, na jaké narazíte běžně – tadyhle firma na webu nabízí takzvaný růžový hydrolát. Je to vlastně jen destilovaná růže. Ano, roztok obsahuje pár aktivních látek a určitě vám neuškodí. Ale tento konkrétní přípravek „stahuje, čistí, tonizuje, osvěžuje, působí proti vráskám, zánětům a bolestem“. To není košer. Dále je prý vhodný na „unavenou pleť, vyrážky, opruzeniny, zralou pleť, kopřivku i spáleniny od slunce.“ To už je problém. A taky: „Má protizánětlivé účinky na zarudlé, zanícené oči a zánět spojivek.“ Tak to už jsme ve zdravotnických prostředcích. No a finále: „zklidňuje, působí proti úzkosti“ – takže podle všeho působí i na psychiku – a „je vhodný při bronchitidě“.

To by si člověk začal ve velkém lít do kávy.

Ti lidé jsou buď tak hloupí, že neznají zákony, anebo vědí, jak to má být, a stejně si to k přípravku napíšou. To je pak snad ještě horší.

Co se s tím dá dělat?

Posílat na ně hygienu nemá smysl, to si člověk jen špiní karmu. Jediné, oč se snažím, je říkat zákazníkům: prosím vás, když vidíte přípravek, který vám slibuje zajistit všechno od krásy po léčbu bércových vředů, dejte si pozor. Kdyby takový krém opravdu fungoval, tak ostatní už na trhu nejsou. Zvlášť citlivě se mě dotýká marketing konopných preparátů, protože tam se často tahají peníze z lidí, kteří jsou opravdu nemocní, a v tomto případě selhává veškerá spotřebitelská ochrana. Dívám se zrovna na jednoho výrobce, který slibuje kosmetikou léčit vředy i proleženiny, a říkám si: jo, Ostrava.

Mimochodem, situace kolem účinných látek získaných z konopí, kterými se naše firma zabývá léta, může být mnohem, mnohem horší. Tohle je případ, kdy se s nimi operuje v doplňcích stravy.

Pokud jde o improvizaci ve výrobě kosmetiky, zajímavý je svět influencerů, kteří si nechávají přípravky míchat třeba v Číně ze surovin, které nikdy neviděli. Tam jim vymyslí i logo, polepí krabičky, a pak je doručí k prodeji. Co si o tom myslíte?

Už za mnou spousta influencerů byla a chtěli po mně to samé. Když jsem jim dala svou vývojovou cenu, zase odešli. Jediná influencerka, se kterou jsem se spojila, je Petra Lovelyhair, u níž vím jistě, že ji zajímá, co a jak doopravdy funguje. Nenechá se nachytat na kdejakou ptákovinu.

A jaké ptákoviny stojí za zmínku? Abych věděla, jestli jsem na ně taky nenaletěla.

Třeba tvrzení „netestováno na zvířatech“ je úplná blbost. Na zvířatech se v Evropské unii žádná kosmetika netestuje od roku 2009, takže to na etiketě nemá co dělat. A v Česku se to nedělá tak 30 nebo 40 let. V EU se od roku 2013 netestují ani jednotlivé ingredience, dělá se to in vitro, tedy ve zkumavce, nebo máme počítačové modely, které nám dokáží dát toxikologická data, aniž bychom museli trápit zvířata.

To jsem opravdu nevěděla.

K orientaci v problému existuje skvělé vodítko, a tím je nařízení Evropské komise, kterým se „stanoví společná kritéria pro odůvodnění tvrzení používaných v souvislosti s kosmetickými přípravky.“ Jedním z nich je, že „nejsou přípustná tvrzení, která vyvolávají dojem, že přípravek má zvláštní přínos“. To, že někdo netestuje na zvířatech, je jen dodržení minimálních právních požadavků. Stejně dnes každý hledá na obalu „králíka“. Je to strašně neetické. Já si tu značku platit odmítám. Stejně to vypadá na poli takzvané veganské kosmetiky.

Známka „vegan“ je taky nesmysl?

Z jedné takové jsem byla v šoku. Zašla jsem na přednášku o příslušném certifikačním procesu, kam se dostavili zástupci „veganské“ organizace. Známka stojí asi 30 tisíc ročně. Podobným podnikům říkám „spolky přátel fialových košil“ – sejde se pár lidí a za peníze vám dají razítko na to, že vaše košile je dostatečně fialová.

Co jste se na schůzce dozvěděla?

Trochu jsem se do tématu opřela a ptala se, proč bych si známku měla pořídit. Prý aby se mí zákazníci lépe orientovali v nabídce a věděli, že nepoužívám věci testované na zvířatech. V tu chvíli se někteří účastníci přednášky začali nahlas smát. Zeptala jsem se, co má spolek v nabídce dál, když u nás se dávno netestuje. Odvětili, že s vlastními odborníky zkontrolují, jestli naše suroviny nemají živočišný původ. Těmi „odborníky“ mysleli dva přítomné lidi, o kterých v oboru nikdo nikdy neslyšel. Ptala jsem se: máte vlastní laboratoře? Neměli. Jejich kontrolou se myslelo pročtení našich vlastních bezpečnostních listů k výrobním složkám.

To mě zaujalo, protože třeba glycerin se dá vyrábět z rostlinných zdrojů i z kafilerních tuků. Jak poznáte, který glycerin používám já? ptala jsem se. Opět zaznělo, že z mé vlastní dokumentace. Na námitku, že příslušné papíry k rostlinnému glycerinu si na internetu stáhnu během minuty a jak poznají, jestli ode mě mají správnou, řekli, že „předpokládají, že zfalšovanou bych jim nedala“.

Tak to je výborné.

Víte, kdyby to byli zanícení vegani a měli třeba chromatograf, kterým odhalí reziduální množství rozpouštědla používaného při výrobě glycerinu z živočišných tuků, byla bych ochotná ten nápad akceptovat. Ale to, co jsem viděla, byl jen nesmysl. Než abych si pořizovala na obal svých výrobků „králíka“, tak to raději denně odpovím na 30 zákaznických mailů, proč „nejsme cruelty free“. Jsme.

Mezi lidmi ve vlnách probíhají legendy o látkách, na které je dobré dát si pozor. Sledujete je?

Jistě. Při této příležitosti si znovu otevřeme evropská společná kritéria a bod 5.1 je můj oblíbený: „Tvrzení o kosmetických přípravcích musí být objektivní a nesmí očerňovat konkurenci ani legálně používané složky.“ My se teď bavíme o případu slibů, že něco je „bez parabenů“ a kdo ví čeho dalšího.

Legislativa obsahuje přesný výčet zakázaných látek a látek, které se smějí užívat s omezením, například do nějaké koncentrace. Každá z nich je prověřená na maximální hranici. Za testy stojí panel elitních evropských toxikologů, členů takzvané scientific commitee for consumer safety, opravdu to nejsou žádná ořezávátka, na které si doskočí kdejaký mudrc ze sociálních sítí. Evropská komise navíc postupuje podle principu předběžné opatrnosti, takže pokud se jedná o látku, o které se nic neví, nebo je k ní velmi málo dat, tak ji do vyjasnění situace preventivně nepovolí.

Povolené látky jsou tedy prověřené zprava, zleva, seshora i zdola. Přesto na ně někdo může mít alergii, stejně jako někoho dráždí jahody nebo arašídy. Pak půjde o problém vaší vlastní imunity a nápisy „bez parabenů, parafínů, bez silikonů“ tomu bohužel nepředejdou.

Tyhle kampaně jsou většinou lživý a štvavý marketing.

To jsem taky netušila. Nemůžu trávit čas zjišťováním, jakou chemickou strukturu mají parabeny a kdy přesně se mi po nich něco stane – nebo taky ne.

Jediný případ, kde bych tohle označení „bez“ tolerovala, je třeba u ústní vody bez alkoholu, protože když hodláte řídit a chcete být opatrná, může vás zajímat, jestli nenadýcháte. Takové sdělení ale neočerňuje složku. Na druhou stranu, když na krému vidím, že je „bez sulfátů“, napadne mě, který pitomec by používal sulfát v krému. Ten se totiž používá do oplachových přípravků. Takže to už je štvavá kampaň. Vy si totiž na krabičku nemůžete legálně napsat, že jste „lepší než ta a ta značka“. Tak si na ni napíšete, že nepoužíváte něco, co konkurence ve složení má klidně i v typově naprosto odlišném přípravku, a uděláte z toho aféru.

„Bez parabenů“ vídám na obalech dlouho, vybavila byste si kořeny téhle kauzy?

Podle mě je to zhruba 20 let stará záležitost. Myslím, že se jednalo o nějaký medializovaný případ karcinomu prsu – v histologii našly látky s parabenní strukturou. Jenže nikdo už nikdy nezjistil, odkud se tam vzaly. „Došlo se“ tedy k závěru, že pocházejí z kosmetiky. Jenže parabenní struktury najdete třeba i v borůvkách a aspirinu. Domnívám se, že kdyby se tehdy prokázalo, že parabeny z kosmetiky souvisejí s rakovinou prsu, tak už je EU dávno zakázala.

Legenda o zlých parabenech už zakořenila v lidové tvořivosti. Před pár dny na mě na Instagramu vyskočilo video, kde si paní hranou nůžek oškrabává špínu z vlasů, tipovala bych to na vrstvy zaschlého laku použitého těsně před celodenní šichtou se sbíječkou. Pod videem stálo, že jsou to „rezidua parabenů a sulfátů“ v šamponech.

Parabeny se do oplachových přípravků prakticky nepoužívají. Když to vidím, zase mě napadá, jaký blbec by konzervoval šampon parabeny. Jejich základní funkcí je zajistit mikrobiální stabilitu například v krémech, tedy strukturou úplně odlišných přípravcích, než jsou šampony.

Kdybych to zjednodušila, jedná se o chemický proces, který zajistí, že i když se v něm budete každý den šťourat prstem, který není sterilní, a průběžně ho zanášet novými bakteriemi, kvasinkami a plísněmi, tak v něm nepřežijí. Prostě se nezkazí jako polévka, kterou jste přes noc zapomněla na plotně. Parabeny jsou konzervanty. A to je na další téma, kde se bohapustě čaruje s výroky. Nicméně látek, které mají špatnou pověst, je víc. Namátkou vybírám ze své dnešní pracovní pošty:

Kdybychom poodstoupily od látek, které v kosmetice takzvaně nechceme, co je naopak ve vývoji trendem, který v poslední době chtějí všichni?

I v našem oboru je velké téma takzvaný mikrobiom (přirozené osídlení lidského těla mikroorganismy, které mu zajišťují důležité funkce, chrání ho a ovlivňují na mnoho způsobů, jimiž se věda intenzivně zabývá, a ještě dlouho bude. Produkty, které mikrobiom podporují a využívají jeho přirozených funkcí, známe pod označením „probiotika“. Tématu se budeme podrobněji věnovat v dalších textech, pozn. aut.). Mikrobiom jsem začala registrovat zhruba před pěti lety. Jezdím na velké mezinárodní výstavy, kde se vystavovatelé předhánějí v tom, kdo má lepší aktivní látku. Nejprve začal trend probiotik, pak prebiotik, teď jsou v kurzu postbiotika.

Co jsou postbiotika? A k čemu jsou dobrá v kosmetice?

Vezmeme to popořadě. Probiotika jsou živé mikroorganismy, které mají při konzumaci příznivě ovlivňovat zdraví člověka. V kosmetice ovšem nesmíte používat živé organismy, takže vezmete například kmen Lactobacillu a zmrazíte ho. Takzvaná lyofilizace roztrhá buňky bakterií a zůstane z nich takzvaný cytosol. Ten je bohatý na určité aktivní látky, které mohou pleti taky prospívat. Z hlediska kosmetiky je cytosol kosmetické probiotikum, z hlediska výživy ale nikoliv.

Dál se v kosmetice dají uplatnit prebiotika, která používám já, protože se mi to zdá efektivnější. Jde třeba o oligosacharidy, látky, kterými se živí „hodné“ mikroorganismy žijící na vaší kůži. I na úrovni mikrobiomu totiž jde o souboj o místo, kde se mezi sebou utkávají „naši“ s patogeny, třeba s bakteriemi způsobujícími akné. Množit se ale chtějí všichni. Jednou z cest, jak prospět té části mikrobiálního spektra, které nám dělá dobře, je prospěšné bakterie „nakrmit“.

Postbiotika jsou látky, které bakterie vyprodukují poté, co je nakrmíte. A ty látky mohou některé další nepříznivé procesy na pokožce mírnit nebo rušit.

Pardon, že to vezmu po selsku: takže se bavíme o exkrementech těch bakterií? A ty jsou dobré nebo špatné?

Jsou dobré, protože tím, co „hodná“ bakterie vyloučí, zase můžeme potrápit patogeny. High-tech kosmetika dnes pracuje s takzvanými prebiotiky s postbiotickým efektem. Zrovna jsem k tématu dostala hezkou studii od Italů, ale ještě jsem nápad nestihla testovat.

Kosmetickým průmyslem ročně protečou miliardy dolarů. Podle dat z pandemického roku 2021 udělal jeden z českých internetových obchodů s kosmetikou obrat 14,5 miliardy korun. Z toho, co mi vyprávíte, je jasné, že pokud jde o mě jako o zákaznici, má rozlišovací schopnost je spíš iluze. Kdo by nám měl dávat vodítka, jak od sebe odlišovat to dobré – a v lepším případě zbytečné? Měl by někdo takový existovat?

Tohle pro mě byla největší srážka s realitou. Myslela jsem si, že k úspěchu bude stačit, když budu mít dokonalý krém a vůli dělat „všechno správně“. Ale tak to není. To, co děláte, musíte umět vysvětlit. A mně spousta lidí vyčítá, že mluvím natolik technicky, že mi není rozumět.

Pořád se vysvětlování učím, protože mi na tom záleží. I proto si cením některých influencerů, kteří se rozhodnou, že je zajímá řemeslo, možnosti a technologie. Takhle za mnou přišla třeba zmíněná Petra Lovelyhair, a přestože věděla, že mám na lidi z jejího oboru pifku, požádala mě o rozhovor o největších mýtech v kosmetice. Víte, jak to dopadlo? Díl má na jejím profilu nejméně zhlédnutí. Video o tom, jak Petra peče houbový koláč, má několikanásobně víc. I proto se vždycky při vysvětlování snažím vracet k základnímu sdělení, které jsem zmiňovala: vážení zákazníci, zamyslete se nad tím, jestli je možné, aby jeden přípravek vyhladil vrásky, zabral na zánět spojivek a migrénu.

Pokud jde o komunikaci trendů v kosmetice, jako spotřebitelé býváme naladění na klíčová slova, třeba „korejská kosmetika“, přičemž některá jsou slyšet víc než jiná. Kdybyste se mě ale zeptala, jestli vím, co si o ní myslím a kde jsem k tomu přišla, tak vám nebudu schopná nic chytrého odpovědět. S tím se musí těžko pracovat.

Je to boj s větrnými mlýny, ale všichni to vzdát nemůžeme. S odhodláním neustupovat jsem zakládala svou firmu. Stejně přísná jsem na firmy, které si mě najímají. Nadnárodní korporace na mé nároky paradoxně přistupují. Jakkoliv se jim spílá, nakonec nebývají těmi, kdo kazí trh.

A kdo to tedy dělá?

Bývají to spíš neznámí výrobci střední kategorie, které chtějí za každou cenu prorazit.

Jak se díváte na zaštiťování různých typů výrobků vědeckými autoritami, které s jejich vývojem nemají nic společného, a jde jen o nákup titulovaných podpisů na krabičku?

My jako firma od začátku při farmaceutickém vývoji spolupracujeme s vědeckou radou. Navrhujeme s ní každou klinickou studii a rozebíráme výsledky. Teď mimo jiné pracujeme na studii týkající se endometriózy. Celá záležitost stojí hodně peněz i úsilí, abychom v budoucnu mohli s klidným svědomím a v duchu lege artis o této diagnóze něco tvrdit. I když cítím velký optimismus, dokud to nebude uzavřené a černé na bílém, neudělám to. Takže když pak na trh přijde někdo s krémem, vyfotí si prvního kolemjdoucího s titulem, a jako bonus tam napíše zdravotní tvrzení, která tam nemají vůbec co dělat, tak jak se na to můžu dívat, že?

Lenka Průšová vystudovala Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze, v roce 2014 se po absolvování programu Safety Assessment Course na bruselské Univerzitě Vrije stala hodnotitelkou bezpečnosti kosmetiky. Na počátku kariéry se věnovala vývoji prostředků bytové chemie nebo péče o vlasy, pracovní zkušenosti sbírala v Kanadě, v roce 2013 se stala hlavní vývojářkou společnosti Ryor, jíž byla téměř pět let. Jako konzultantka dnes spolupracuje s řadou firem od tuzemských výrobců po nadnárodní korporace. S kolegou Janem Storchem založila společnost CB21 Pharma a společně řídí značku CANNEFF.