Článek
Už to brzy skončí. Souboj výroků, výrazů, obleků, kostýmků, humorů na sociálních sítích, projevů, pečení dezertů, líbání mimin, objímání stařečků, podpásovek, reklamních spotů, sponzorů i mazlení kocourů.
Česko roku 2023 brzy pozná svého nového „bigmena“ – či „bigmenku“.
Výraz, který si pro tento poněkud vyčerpávající proces výběru nových elit vypůjčuji, pochází od melanéských společností, a to nikoliv proto, že je srovnatelný ve struktuře, průběhu či důsledcích, ale proto, že kouzelně vystihuje podstatu vynalézavého informačního teroru, jemuž jsme v posledních týdnech vystaveni: hledá se, prostě a jednoduše, velký kluk nebo velká holka, která nám bude symbolicky – a méně už prakticky – šéfovat.
Aby si člověk od každodenní reality odpočinul, má většinou několik možností: může například vytáhnout ze zásuvky většinu spotřebičů, které mu zprostředkují kontakt se světem, anebo se může na události podívat v kontextu. Třeba celoplanetárním. Nebo mezikulturním. A ulevit si zjištěním, že bez některých věcí se lidstvo neobejde – a místy si dovede zavařit ještě vynalézavěji.
Prosím pěkně, musí to celé být?
Už zběžná procházka antropologickou literaturou, tedy oborem, který shromažďuje poznatky o lidských zvycích, tradicích, rituálech, vztazích, hierarchiích a kulturních specifikách, člověk uklidní v základním zjištění: musí to být. Neumíme to jinak.
Vědci dosud neobjevili případ společnosti, která by zcela postrádala jakoukoliv formu organizace, a v žádném aspektu jejich společenského života se nevyskytoval lídr – nebo šéfová. (Slovu „lídryně“ se zde vyhýbám čistě z estetických důvodů, kdo chce, doplní si.)
Lidé nutně nemusejí mít jednoho hlavního vůdce, který má moc prosadit svá rozhodnutí, a jeho role ve společnosti nemusí být formálně uznaná či posvěcená, dokonce nemusí mít dokonce ani trvalé, ritualizované rysy.
I v nejjednodušších společenstvích se však objevují jedinci, kteří nad ostatními v něčem vynikají, spontánně se ujímají vedení společných aktivit, dobrovolně přebírají zodpovědnost nad tím, jaký osud skupina ponese, a jejich slovo má v kolektivu větší váhu. Někdy dokonce vynakládají značné úsilí k tomu, aby si takové postavení ve svém společenství udrželi.
Kupříkladu takoví janomámští válečníci, příslušníci lidu žijícího na hranici Brazílie a Venezuely, si musejí své postavení ve společnosti, jaksi, skutečně vydřít v krvi a potu: čím víc nepřátel usmrtí, tím víc pak mohou (musejí) mít dětí.
Vůdcovství se však odedávna opírá i o mnohem subtilnější funkce než jen zabíjení a rozmnožování (potomků, statků).
Jestli nás naštveš, tak tu s tebou nebudeme, šéfe
I nejjednodušší, aliterární společnosti fungují na principu konsenzuálního vůdcovství, což znamená, že hlava skupiny potřebuje podporu těch, jež vede, a do značné míry na nich závisí. Není také ničím výjimečné, že následovníci své lídry opouštějí.
Francouzský antropolog a filozof Claude Lévi-Strauss v 60. letech 20. století na základě svých terénních výzkumů na východě Brazílie popsal jednu z nejjednodušších forem společenství, již objevil u Nambikuarů: ti se sdružovali ve skupinách o 70 až 80 lidech představujících dvě až 10 rodin, přičemž jejich skladba se během roku, ale i z roku na rok proměňovala – komunity se rozpadaly a znovu utvářely. (My bychom to mohli nazvat totální obměnou voličské základny, a pro naše politiky by to patrně byla naprostá havárie.) Přesto se v jejich jádru objevovali lídři, kteří se i přes jejich měnící se skladbu udrželi, a dokonce byli schopni své postavení vylepšovat (Lévi-Strauss, 1967).
Původem československý vědec a legenda oboru antropologie práva Leopold Pospíšil se zase v 60. letech 20. století podrobil přezkumu některé poznatky obyvatelích severní Aljašky, Nunamiutech. O „Eskymácích“ se často tvrdilo, že jsou společností „bez vůdců“ a politické organizace.
Pospíšil si však povšiml, že během jarní a podzimní migrace soba polárního, kdy se Nunamiutové vydávali na lov, se v jejich řadách objevoval lídr – umealik – který lov nejen vedl, ale jeho vliv na komunitu nabíral „soudcovské“, ceremoniální a další rysy.
Umealikové si byli schopní svou roli ve společnosti udržet i po návratu z lovů, které měly pro Nunamiuty zásadní význam, a pracoval také na tom, aby bylo pro rodiny spadající do jednotlivých skupin výhodné v nich zůstat (Pospíšil, 1964).
Vedoucí postavení ve skupinách však neodevzdáváme pouze těm, kdo dokáží „nejlépe lovit“, jsou „nejstarší a nejzkušenější“ či „první mezi svými“. Osobují si ho jednotlivci kteří jsou schopní se k této roli postavit jako ke kariéře.
Takto si řečnícího bigmena představuje umělá inteligence. Zde civilní verze.
Bigmeni a projevy
V novém dílu popularizačního podcastu Co je to za člověka? s názvem Jak se volí bigmeni se novinářka Zuzana Válková a kulturní antropolog Martin Soukup věnují zrození archetypálního melanéského lídra – bigmena. Či příležitostně bigmenky. Jeho (její) role nespočívá ve výše uvedených „nej“ – bigmen musí mít schopnost si svůj vliv vyargumentovat či jinak řečeno vyřečnit. Musí mít schopnost shromáždit dostatek zdrojů (prasat), aby měl k dalším zdrojům přístup (manželky). Jeho působení v komunitách však má mnoho sympatických, osvícených rysů.
Nejnovější epizodu si můžete poslechnout na Spotify i Apple Podcasts.
Papuánský bigman v dramatičtějším zpodobnění podle Midjourney AI.
