Článek
Otevřít oči. Zamrkat do šera. Vnímat teplo, ticho a nastupující stres z vědomí, že tomu všemu – bezpečí, nehybnosti, klidu –, je na mnoho hodin konec. A ze všech myslitelných i nemyšlených (nikoliv nemyslitelných) možností, jimiž naše mysl disponuje, se rozhodnout, že „dnes je úterý a od osmi třiceti mám poradu, na které se dozvím, jestli se v tabulce rozpočtových škrtů nachází řádek s názvem mého oddělení.“
Vezme-li člověk v úvahu potenciál vlastního mozku, může takový nedostatek představivosti působit komicky. Díky schopnosti meta-sebereflexe si však vzápětí můžeme říci, že je to sice přízemní, ale užitečná kolektivní iluze, která nás drží v systému – a že to nevadí. Takhle přeci žijí všichni, že? I tak můžeme myslet na něco jiného. Třeba na jednorožce. Zajímavé přitom je, že když si řekneme, že nebudeme myslet na jednorožce, nemyslet na něj nedokážeme. Ono je samo o sobě zajímavé, jak myslíme; zvlášť, když myslíme „my“. Tedy „já“.
…ale kdo jsem „já“? A kde končím „já“ a začíná „svět“? Končím „já“ tam, kde začínají jiní lidé, a pokud ano, kde to tak asi je? A je to, co prožíváme, součtem biologických a fyzikálních procesů, anebo jde o součet řečeného plus evoluce plus jakási esence, tedy o rovnici, kvůli níž si někteří vědci léta frustrovaně koušou spodní ret, přičemž jiní experti tvrdí, že jde o pseudoproblém, jemuž se začas vysmějeme stejně jako třeba takzvanému mesmerismu?
Patrick House, neurovědec z americké Stanfordovy univerzity, který vydal počátkem letošního října knihu s názvem Nineteen Ways of Looking at Consciousness: Our leading theories of how your brain really works (St. Martin’s Publishing Group, 2022) patří do skupiny odborníků, kteří s vtipem a sebeironií komentují vlastní neschopnost nahlédnout podstatu, a zároveň vysvětluje, co všechno se o lidské mysli ví a kudy se mohou ubírat naše další úvahy. Je toho dost.
Až na to, že kdybychom z poznaných jednotlivostí chtěli poskládat celek, nebude to stačit.
Umělá inteligence černobíle ilustruje zadání „tajemství lidské mysli“. Zdroj: Stable Diffusion, Zuzana Válková
Dobrý den, tady chlapík přes parazity
Patrick House je vědcem, který se přibližně dekádu zabývá fenoménem svobodné vůle – tématem, jež dokáže na celý život zaměstnat filozofa, religionistu, i třeba politologa – a zkoumáním parazitů, kteří dokáží ovlivňovat chování svého hostitele.
V případě člověka jde například o Toxoplasmu gondii, prvoka žijícího v organismu téměř třetiny lidí na planetě, příležitostně způsobujícího toxoplazmózu, jež může přispět k rozvoji psychických onemocnění včetně schizofrenie. (Některé studie z posledních let zmiňují korelaci mezi infekcí T. gondii a zvýšenou podnikatelskou aktivitou včetně vyšší ochoty riskovat, to je ovšem pro pobavení a na jiný text.)
House vlastnímu výzkumu v knize prostor nevěnuje, naopak ho s jemnou sebeironií používá jako odrazový můstek k velkým otázkám o podstatě lidského sebe-vědomí. A s jistou hořkostí přiznává, že sice ví, jak má u laboratorních myší pozměnit jejich preference vůči pachu predátorovy moči (to aby se jim víc líbila), ale když ho zastihne zpráva o tom, že si jeden z jeho kolegů sáhl na život, na otázku „co se pokazilo? Dalo se v jeho psyché snad něco ‚spravit‘, a tím mu zachránit život?“ si patrně nikdy neodpoví.
Metaforou, již House pro svou výchozí pozici volí, je poezie – a i proto je jeho kniha spíše než svého druhu učebnicí živným roztokem pro vlastní postřehy o tom, co se nám děje mezi ušima, ať už se na to soustředíme nebo ne.
House nás třeba vyzývá, abychom si představili 1 200 let starou čínskou báseň o 20 znacích, jejíž originál se ztratil. Dochovalo se nám však jejích 19 možných překladů. Jejich rozdílnost je dechberoucí – a kdo někdy zkoušel překládat překlad zpět do jazyka originálu, navíc ve strukturálně zásadně odlišných jazycích, tuší, že šance, že by se dobral identického výchozího textu, je mimořádně malá – není-li taková věc v podstatě vyloučená.
Vztaženo k tématu: věda dokáže analyzovat a dovozovat z toho, jak se lidská mysl projevuje. Samu „lidskou mysl“ však ještě nikdy nikdo neviděl, nezměřil, nezvážil a její subjektivita z ní dělá podobně velkou záhadu, jakou si někdo spojuje s povahou temné hmoty ve vesmíru.
Ale pozor, o tomhle se dá mluvit – krát devatenáct
Způsobů, jakým může náš mozek fungovat, je něco mezi jedním a 8,5 miliardami. To také znamená, že existuje až 8,5 miliard způsobů, jak může každý z nás nahlížet lidské vědomí. Jednou z možností, jak si představit vývoj jednobuněčného organismu až ke složitosti mozku primáta, je obraz nastartovaného vozu, jehož motor nejde vypnout – on od počátku evoluce nikdy vypnutý nebyl – a zatímco v něm sedíme, jeho technologie se sama od sebe zesložiťuje od úrovně římského vozu taženého koňmi k elektrické Tesle.
Housovou oblíbenou analogií, kterou v druhé kapitole zpracovává podrobně, je však hra s názvem pinball: v základní verzi obyčejná skříň s nakláněcí deskou, v níž rejdí kulička a my se ji pomocí fyziky či mechanických táhel – nebo dnes už kompletně digitálního rozhraní – snažíme dostat na místo určení. Na počátku herní mašiny byla více či jemná práce s gravitací, na konci jejího vývoje jsou komplexní příběhy s hrdiny a střelbou na cíl a hollywoodskými franšízami, kde kuličkami nehýbe „síla našich svalů“, ale my si to díky elektronickým spojům a precizně vynakládanému úsilí klidně můžeme myslet.
Další věcí, již podle Patricka House o lidské mysli víme, je, že rozvoj mozku a jeho komplexních funkcí přímo souvisí s naší potřebou se hýbat, své pohyby zpřesňovat a zvyšovat jejich užitek, což nám zaručuje schopnost shromažďovat zdroje a přežít i v neznámém prostředí.
Další tezí, již neurolog čtenáři nabízí, je fascinující téma, jež každý boží den s vysokou pravděpodobností řeší každý z nás, když si klade otázku „proč na nic nemám čas?“, případně „jak je možné, že jsme se jako živočišný druh dopracovali do situace, kdy je naše existence rozsekaná na několikaminutové drobty, my se tomu systému skoro nedokážeme vzepřít – a pak v horším případě rovnou umřeme“?
Dokonce i jev natolik abstraktní, jako je čas, má v Houseově pojetí „srozumitelný“ evoluční základ. Při brutálním zjednodušení pro účely tohoto textu (a s ohledem na mentální kapacitu autorky tohoto textu, což je též faktor): čas potřebujeme k tomu, abychom zkoordinovali asynchronní signály našeho nervového systému a – opět – byli schopní koordinovaného pohybu. Za druhé, cit pro čas nám umožňuje plánovat zdroje při překonávání větších vzdáleností, případně vůbec investovat energii do činností, jejichž primárním účelem není holé přežití.
…když přitáhneme za vlasy všechno, co dosud zaznělo, dalo by se třeba říct, že i lidská kultura je v jistém smyslu „evolučně nevyhnutelná“?
A proč vlastně ne. Cílem knihy Patricka House není poskytnout čtenáři exaktní znalost životaschopných teorií lidského vědomí, jichž existuje velké množství a některé si vzájemně odporují. House chce, abychom se těšili tím, co dovedeme myslet.
A taky narazili na to, kde nám v hlavě začnou skřípat kolečka.
Další pokus AI „nakreslit lidskou mysl“. Zdroj: Zuzana Válková
A proč tuhle knížku a ne jinou?
Ve Spojených státech, jak známo, žije značné množství špičkových vědců, z nichž velké procento ještě k tomu skvěle píše (eufemismus). Kromě Houseovy erudice, a zároveň citu pro potřeby běžného čtenáře, je na jeho stylu patrné i to, že se jedná o autora cepovaného editory týdeníku New Yorker.
Jedním z vedlejších signálů, že se jedná o knihu, jíž má cenu dát přednost v záplavě jiných na obdobné téma, je navíc Houseova výzkumná i autorská spolupráce s předním americkým biologem a neurologem Robertem Sapolskym, autorem mezinárodně oceňovaného svazku Chování (česky Dokořán, 2019).
Sapolsky je, mimochodem, jedním z přírodovědců, který již v roce 2009 upozorňoval na hrozící epidemii depresivních poruch mezi obyvateli vyspělých zemí, jež se v uplynulých letech dostaly do popředí společenského zájmu například v souvislosti s pandemií koronaviru. Souvisejícímu tématu, stresu, věnoval Sapolsky fundovaný, a zároveň zábavný spisek Why Zebras Don’t Get Ulcers (poprvé vyšel v roce 1994, pak ještě třikrát), v němž se věnuje otázce, proč ostatní savci netrpí žaludečními vředy či úzkostnými poruchami, vzdor trvalému tlaku na přežití.
Ale to jsme odbočili od půvabných zmatení, divokých asociací i tvrdých srážek s vlastním mozkem. Vrátit se k nim lze třeba poezií poskládanou z nahodile vybraných faktů z knihy o 19 způsobech, jak obmýšlet vlastní mysl:
Na souši
savec spatří horizont
na vzdálenost tří mil.
V oceánu
ho slyší.
