Článek
První čerstvou ústřici se slzou mořské vody si nechal sklouznout do úst v devíti letech. Byl to truc, frajeřina, a nakonec vítězství. Monsieur Saint-Jour, nemluvný normanský pěstitel těchto jedlých mlžů, onoho dne mírně otrávený z měšťáckých návyků čtyřčlenné americko-francouzské rodiny Bourdainových, se pak s malým Tonym začal příležitostně dělit o gitanesky a ředěné víno. Kluk na lodi pana Saint-Joura pochopil, že jídlo je Událost. Může to být truc. Frajeřina. Slast. Zdroj moci a obdivu. Od té doby se mladý gurmán neštítil kozích sýrů páchnoucích jako „nohy mrtvého“, hnojem ovoněného, čerstvého mléka ani delikates z hovězího mozku.
O pár let později, v první profesionální kuchyni v americkém městě Princetown, kde pracoval během vysokoškolských studií, si Anthony Bourdain navíc uvědomil, že autorita, jež vychází ze suverénního ovládnutí kuchařského řemesla, fyzické odolnosti a přinejmenším zdánlivé psychické nezničitelnosti, se dá překlopit do takřka nevyčerpatelných příležitostí k sexu. Že kuchařinu lze použít jako odrazový můstek k životnímu stylu rockové hvězdy – jíž byl ostatně odjakživa podobný –, a ke sběru požitků zprostředkovaných jídlem, pitím, lidmi i drogami. Éra celebrit mezi šéfkuchaři měla teprve přijít; Bourdain ji pomohl vynalézt.
Nejdřív poslouchejte, co říkám já
Tak vypadá Anthony Michael Bourdain (1956-2018), pozdější globální kuchařská superstar, spisovatel a dokumentarista, vlastníma očima v úvodu svého bestselleru s názvem Důvěrnosti z kuchyně (Kitchen Confidential, 2000). Kniha vychází ze stylisticky brilantní, praktické, a zároveň sympaticky ústnaté eseje s názvem Nejezte, dokud si nepřečtete tohle (Don’t Eat Before Reading This). Autor se v ní nešetří; nešetří v ní nikoho, je to story kovboje z kuchyně, který leccos přežil, a ještě ho ledasco čeká.
Text vyšel v legendárním americkém týdeníku New Yorker, což by samo o sobě stačilo k jednomu z vrcholných okamžiků v kariéře člověka, který jenom píše; Bourdain k tomu všemu ještě dobře vařil a fantasticky vypadal. Pěstoval si image bonvivána, snoba, mužského, co umí vzít za práci a nebojí se hrubiánovi zabodnout do ruky grilovací vidličku, ovšem ve vhodný okamžik dokáže projevit péči i vnímavost. Bourdain zářil ve vedení newyorské restaurace Les Halles, psal úspěšné knihy, a později dosáhl globální proslulosti v sériích televizních dokumentů, díky nimž sjezdil celý svět.
Projekční plátno pro celou planetu
O svém životě zdaleka nejlépe vypráví Bourdain sám; my se podíváme na to, jak americký novinář a spisovatel Charles Leehrsen – k nelibosti příbuzných, zejména Bourdainova mladšího bratra Christophera – vypráví o jeho smrti.
Ještě předtím však naznačíme prostor, do nějž se svými projekcemi léta vstupují šéfkuchařovi obdivovatelé, protože právě v něm možná tkví síla legendy přesahující hranice „jídla“. Neleží nejspíš v takzvané pravdě o jeho životě, ale v myriádě způsobů, jak ho Bourdain stihl žít.
Chvíli jím šel jako flákač, egomaniak a spratek. Jako drogově závislý, který kvůli penězům na dávku obere i kamaráda z mládí. Jako zoufalec, který běhá za děvčetem, jež jím tak trochu pohrdá, a i proto mladík horečně sbírá sexuální trofeje. Jako člověk, který uspěje před čtyřicítkou, když už s tím dávno nepočítal; kdy už se s tím obecně příliš nepočítá. Jako průvodce světovými kulturami, jehož empatie vůči místním lidem nezmizí v momentě, kdy se vypne kamera. Jako otřesný, protivný šéf. A zároveň jako náhradní otec svých podřízených. Jako otrok smyslů i intelektuál, který ví, že být otrokem smyslů není udržitelné.
Jinými slovy, do báječně vnitřně rozporného příběhu Anthonyho Bourdaina si každý promítne to, co zrovna žije, i to, po čem v skrytu duše touží. Platí to i pro spisovatele Charlese Leehrsena a jeho styl, jímž od prvních řádků usiluje o bourdainovský odpich i chlapáckou přímost, a čtenář si říká: „Chápu. Taky bych neodolal/-a.“
Trochu Bourdaina pro každého. Ilustrace podle programu Stable Diffusion.
Dekonstrukce jedné vůle k životu
Bourdain zemřel v 61 letech, podle mnohých ze zcela nepochopitelných důvodů a na vrcholu slávy. V červnu roku 2018 se oběsil na klice v koupelně hotelu ve francouzské obci Kayserberg-Vignoble, kde natáčel další díl úspěšného dokumentárního seriálu Parts Unknown.
Jeho gastronomicko-reportážní výpravy po světě se, mimochodem, na rozdíl od kvant obdobných produkcí nikdy nevyhýbaly politické realitě navštívených zemí, revoluce a lidská práva z jejich obrazu nevyjímaje. I proto byl Bourdain spíš komplexní (pop)kulturní osobností než nekomplikovanou celebritou od plotny.
Nová, a už notně kontroverzní biografie Charlese Leehrsena s názvem Down and Out in Paradise (Simon and Schuster, říjen 2022) se snaží čtenářům nabídnout odpověď na otázku, proč se Bourdain onoho červnového večera zřekl možnosti spatřit nové ráno. Co se jemu, miláčkovi mužů i žen, mohlo stát tak strašného? A bylo to, co se mu stalo, tedy smůla na poslední lásku, dostatečně strašná, aby si Bourdain vzal život? Ale hlavně – a s touto otázkou možná přijde čtenář sám – má vůbec cenu snažit se na ni odpovídat, když „pravdu“, anebo alespoň její útěšnou verzi pro nejbližší, po sobě Bourdain nezanechal?
To, co se Leehrsen rozhodl zveřejnit a vystavět na tom svou hypotézu o „cestě neodvratně směřující k tragédii z Kayserbergu“– ve spolupráci s anonymními pozůstalými, kteří mu intimní informace svěřili (podle britských médií šlo s největší pravděpodobností o Bourdainovu bývalou manželku Ottavii, s níž Bourdain vycházel a jíž po jeho smrti připadla jeho elektronika) – by Bourdain světu nejspíš říkat nechtěl.
Právo na hrobové ticho
Možná to od autorky tohoto textu bude působit jako odvážné tvrzení, ale každý si v této věci může položit jednoduchou otázku: chtěl/-a bych, aby si po mé smrti celá planeta přečetla, jakými slovy skončil můj vztah s člověkem, který mě měl méně rád než já jeho? Nebo: chtěl/-a bych, aby někdo zveřejnil mé rozpačité pokusy o autorskou tvorbu z prvního ročníku vysoké školy, v nichž se řeší, kupříkladu, ohromující velikost Bourdainova přirození a jeho pověst mezi dívkami v kampusu?
Leehrsen dostal s Bourdainovým mobilem a notebookem přístup k exkluzivnímu materiálu. Využil ho. Je vcelku zajímavé, že v záplavě zahraničních recenzí jde o motiv, nad nímž se příliš nikdo nepozastavuje; podobně jako třeba v případě deníků zesnulého britského herce Alana Rickmana, jež si vedl pro sebe až do své smrti, a přesto letos vyšly coby pohled do zákulisí jeho kariéry i filmového průmyslu. Chtěl Rickman, aby vyšly?
Pokud v této věci uděláme krok dál od knih samotných, můžeme se ptát: je respekt k intimnímu prostoru druhého člověka definován pouze tím, je-li naživu? Mohou se pozůstalí jen tak rozhodnout, že tuto sféru intimity zruší? A ještě trochu ostřeji: jsem-li mrtvý/-á, nemám náhodou právo mrtvý/-á zůstat?
Toto samozřejmě není nová ani originální otázka: v literatuře si ji klademe třeba v souvislosti se zveřejněním pozůstalosti Franze Kafky. A bývá osudem slavných, že se generace jejich nástupců vrtají - vrtáme - v nejmenších detailech jejich každodennosti; může jít třeba o „pravdu o falešných zubech amerického prezidenta Abrahama Lincolna“.
Ale přeci jen: předsmrtné, hluboce soukromé esemesky? Je to stejná kategorie?
Nakonec může být. Mnohem problematičtější ovšem je, jak Leehrsenova biografie kalkuluje s vinou ženy, která se dostatečně nezamilovala, anebo miluje jinak, než jak je zvykem v rámci hollywoodských žánrů. Nezáleží přitom na tom, zdali je italská herečka Asia Argento světu sympatická či není.
Osudová žena, kterou chceš (nebo nechceš). Stable Diffusion AI
Děvče, které nechceš. Ale možná je to jedno
„Můžu ještě něco udělat?“
„Přestaň mě tlačit do kouta.“ (V originále expresivněji „Stop busting my balls.“)
„Ok“
Poslední zprávy, které si Bourdain a Argento vyměnili před Bourdainovou sebevraždou, mají dramatický náboj – a vytištěné na předsádce fungují jako čistokrevný bulvár. Přestože se Leehrsen v biografii upřímně snaží poukázat na to, jak komplexní povahu Bourdain měl a jak složitý život žil, jeho první autorské rozhodnutí v knize Down and out in Paradise (jde odkaz na román George Orwella Down and Out in Paris in London, česky Na dně v Paříži a Londýně) těžce zavání opilostí z přístupu k intimním informacím, jež vyhrává nad vší nudnou, systematickou novinářskou prací – a implikuje vinu, s níž dál zachází s vrcholným alibismem.
„Bylo by nefér přičítat Tonyho smrt Asii Argento, ať už je, jaká chce,“ naznačuje na mnoha místech Leehrsen, a poukazuje tím na potravu, jíž se bulvár živil měsíce před i dny po Bourdainově smrti. Na fakt, že byla coby představitelka rodícího se hnutí #MeToo nařčena ze sexuálního obtěžování mladšího muže a Bourdain za Argento zaplatil mimosoudní vyrovnání. A také na skutečnost, že během vztahu s šéfkuchařem-intelektuálem-rockerem se nechala bulvárem přistihnout v objetí s jiným mužem, což Bourdaina údajně zničilo.
Zdroje a zákulisí bychom měli - ale ne to hlavní
Asia Argento s Leehrsenem mluvit odmítla, on však otiskl i způsob, jakým ho odmítla (Argento: „Životopis nakonec vždycky napíše Jidáš“). Autor se snažil dopátrat kořenů Bourdainovy povahy v dětství a v rodině, rozhovor mu však neposkytla ani Bourdainova matka Gladys, která svého syna přežila o dva roky (zemřela v roce 2020), ani jeho bratr, jenž je z líčení atmosféry v rodině natolik rozhořčen, že zvažuje právní kroky.
Leehrsen pro účely své biografie pořídil přes sto interview, s lidmi slavnými i neznámými. Klade si jistě ty „správné“ výzkumné otázky („Mohla za jeho vztek na celý svět matka? Otec? Dekáda, v níž mladý muž vyrůstal?“) – ale čtenář začne v jisté fázi tušit, že kdyby si na ně zkusil odpovědět sám, s tím, co mu napovídá jeho vlastní zkušenost se světem, možná budou jeho odpovědi stejně platné.
…ale hlavně se bude v hlavě vracet ke knize Kitchen Confidential/ Důvěrnosti z kuchyně, již o sobě napsal Bourdain sám, leccos v ní přibarvil, tisíc věcí vynechal, a možná si některé úplně vymyslel – to je nakonec úplně jedno.
Šéfkuchař vydrží všechno
Gravitas Anthonyho Bourdaina nakonec přestojí psychologizující pokusy všech, kdo se nechali oslovit tím či oním aspektem jeho kariéry, anebo je šokovala jeho smrt - žal či upřímný pocit ztráty mezi jeho fanoušky na celém světě nemá cenu zlehčovat. Mnoho z nich ovlivnil do nezanedbatelné míry: vydali se na cesty svého života, našli ztracené příbuzné, změnili svůj osud, ačkoliv se třebas domnívali, že to není možné.
Smířená a přiznaně vágní (i trochu komická, ano) interpretace jeho dobrovolného odchodu ze světa by snad mohla vypadat třeba takto: Bourdain toho zažil a cítil moc. A už toho asi bylo moc. Sebevražda je mystérium, kterému se můžeme snažit porozumět, ale někdy se místo loudění posledních slov zdá lepší nahlédnout ji empatií, představit si oceán cizí bolesti s ostrovy osamělosti, a nechat to být. Paralelní čtení oněch dvou knih – šéfkuchařovy staré autobiografie a nové biografie – je však skvělým cvičením v představivosti.
Jaký příběh o lidském životě je nakonec ten „pravdivý“? Kdo by ho měl vyprávět? A je to vůbec příběh?
