Článek
Mám podezření, že jsem k tomu trudnému očekávání věcí příštích přišla už na základní škole. Hodina češtiny, tíživé ticho, do zvonění zbývá ještě víc než třicet minut, což je stejně daleko jako od ledna k začátku letních prázdnin. Všichni zíráme na list papíru nadepsaný slovy „administrativní styl“. Naším úkolem je pojmenovat, čím se řečený styl vyznačuje.
Hledím na stránku, nějakou úřední vyhlášku, a dojde mi: administrativní styl je, pančelko, charakteristický tím, že mu nikdy nebudu spolehlivě rozumět, a proto nemůžu vyloučit, že jednoho dne skončím ve vězení. Klíčovým rysem úředního stylu je, že ve světě, jehož existenci označuje, nežijí opravdoví lidé. Vyskytují se tam tvorové či snad věci, které po mně chtějí úkony, jejichž povahou si nikdy nebudu jistá, přestože tento druh psaní má „předcházet nedorozuměním“. V paralelním vesmíru, kde se komunikuje úředničtinou, není možné někam jen tak prachobyčejnsky „přijít“. Je třeba se tam „dostavit“ - buď se tam nechat přenést hloučkem neviditelných služebníků, anebo třeba teleportovat. Ve světě, jehož kód se v dospělosti naučím předstírat (a nikdy si přitom nepřestanu připadat jako podvodnice), učitelé své žáky „neučí“ – oni „zajišťují kontinuitu výuky“. Není-li tedy řečená kontinuita „zajištěna“ sama od sebe.
Samozřejmě, že je to celé srandovní. Těch možností, těch kravin, co se dá navymýšlet!
…až na to, že během života najdu ve schránce značné množství patřičně stylizovaných listin, a některé z nich mi nepříjemným způsobem provětrají účet. Na příležitost okusit vězeňskou stravu, protože jsem někde něco zapomněla vykázat, oznámit, doložit či potvrdit, pořád ještě čekám. Mé podezření, že světu promlouvajícím prostřednictvím neosobních lejster, z nichž některé mě stojí děsné prachy, nerozumím, má své důsledky: vyhýbám se mu. Normálně před ním zdrhám. Když mě jednou za čas nějaký úřad či správní oddělení dožene a potřebný dokument ze mě vyrazí, beru s sebou čokoládu a mezi dveřmi oznamuji, že nemůžu vyloučit, že jsem pitomá. Přítomné dámy a pány většinou potěší, že jim nelžu, ostatně všechno mému tvrzení nasvědčuje, a pak na mě bývají hodní. Že to pro mě jednoho dne špatně dopadne? Nejspíš.
Do té doby hodlám mýtit prvky úředního stylu ve všech textech, které se mi dostanou pod ruku, a nejen proto, že potřebuji žít ve světě obývaném lidmi. V tvůrčích textech se za alibi „nejsem tady“ schovávat nedá. Proč by se mělo čtenáři chtít vydávat do míst, kde nežijí lidé, kteří mají jména, tváře, něco dělají, dá se s nimi domluvit a předjímat, co se bude dít? S účastníky psacích workshopů hrajeme takovou hru – stylistickou střílečku. Srdečně zvu.
To já ne, to samo - a parciální negace specifického konkrétna
Občas se bojím, že mé poznámky k tématu „trpný rod a nadbytečná cizí slova“ budou natolik všední a ohrané, že se jimi ztrapním. A pak vždycky, ale opravdu vždycky, dostanu aspoň jeden text, ve kterém se trpný rod objeví hned na několika místech. A autor či autorka se za něj pokusí schovat.
V případě článků z psacích seminářů, kam šťastnou shodou okolností chodí samí příjemní lidé, se neobjevuje proto, že by jeho prostřednictvím potřebovali vypolstrovat své důstojenství. Používají ho ze skromnosti (a kvůli drilu): ti lidé někde byli, něco dokázali nebo třeba vymysleli, a teď nechtějí vypadat, že to celé zvládli sami. Nechtějí si připsat autorství. I proto se uchylují k obratům „bylo zjištěno“ nebo „bylo dokázáno, že“.
Na posledním psacím sedánku jsem se dozvěděla o kauze, kdy jistá paní doktorka při popularizaci výsledků týmového výzkumu použila tolik aktivních vazeb („byla jsem, viděla jsem, zjistila jsem“), že se její kolegové opravdu namíchli. Tuhle příhodu bych ovšem vytkla před závorku jako extrém: čtenář není pitomec, a pokud mu jednou řekneme něco na způsob „vážení přátelé, to, co vám teď budu vyprávět, je výsledkem společného úsilí, podívejte, jaké mám báječné kolegy“, máme mravní břemeno šťastně z krku.
A nula výmluv pro použití obratu „bylo zjištěno“.
Podobná situace platí i v případě nadbytečného používání cizích slov. Buď chci čtenáři ukázat, jak jsem chytrý či chytrá (v horším případě z něj udělat pitomce), anebo se chci schovat za etymologicky výživnou řezanku, protože sám či sama nevím, co chci říkat.
Že existují slova, která českými výrazy nahradit nejdou? Samozřejmě. Pokud se nepletu, takový „ribozom“ nebo třeba „endoplazmatické retikulum“ je jen jedno – pokud ho nadšený popularizátor vědy nenahradí slovy „to je vám taková báječná věcička“. Jde mi hlavně o zdánlivě působivá slovní spojení, jimiž dáváme najevo, že my nejsme jen tak nějakej takovej či taková, a bez „paradigmatické transformace“ bychom se neobešli.
Nejpřísnější editoři, s nimiž jsem během let pracovala, mýtili i slova jako komplexní, irelevantní i sofistikovaný. Že je přeci skoro každý zná? Možná. Vždycky si však budu pamatovat pocit úlevy – nebo dokonce čistého svědomí –, který se dostavil, když jsem ze svých článků vykostila všechno, co se dalo říct česky. To, co jsem věděla, jsem nabídla k posouzení každému, kdo o to měl zájem, a vystavila se tím riziku, že budu za pitomce z důvodů, které už pod kontrolou nemám – a to je fér.
Jednoduchost, průzračnost jazyka má ještě jednou příjemnou výhodu: pokud čtenáři říkáme něco, co je samo o sobě složité, tím, že to budeme složitě kódovat, mu na úrovni zlomků vteřiny, jež může trávit s cizími slovy, přiděláváme práci. A to bychom možná byli radši, aby se soustřeďoval hlavně na to nové, co s čím za ním jdeme, no ne?
I proto vám chci na závěr doporučit takovou hru. Podívejte se na poslední text, který jste napsali. Představte si fotku koťátka s vyvalenýma očima. Zvířátko, kterému by ublížil jenom ukrutný, sobý hnusec. A teď si představte že každý trpný rod a cizí slovo, bez nějž se dá žít, mu způsobí…
Ne, já to nenapíšu. Ubližovat koťátkům nemůžu ani na úrovni představ. Prostě tu slovní vatu všechnu vybijte. Vystřílejte. Dělejte si za to čárky. A za nastřádané čárky si dejte zcela vážně míněného pašáka. Obejít se bez nich, to je známka, že naše existence vibruje na komplexnější galaktické frekvenci.
Nebo tak něco.
