Článek
Přiznávám, že když se mi text vrátil popáté, pár vteřin jsem slzela. Byla sobota dopoledne. Po roce za mnou do Prahy přijela nejlepší kamarádka. Potřebovala jsem jí na sebe vyslepičit všechny průšvihy a vyslechnout si, co všechno provedla ona. Kateřina by se mi láskyplně vysmála. Já jí taky. Ujistily bychom se, že ani v dalším kole nepřestaneme dělat stejné chyby, a pak bychom šly na kávu. Na procházku. Na oběd.
Místo toho se mnou řečená Kateřina onoho zářijového sobotního dopoledne ležela na posteli u přehřátého laptopu, a přestože coby šťastná povaha nemá s psaním nic společného, snad s výjimkou schopnosti zformulovat do SMSky takový sarkasmus, že se člověku srolují ponožky, snažila se kvůli mně vymyslet poslední dvě věty textu na 3 500 znaků. Pointu glosy. Článku na jednu stranu a kousek, nahrávku pod čtyři minuty.
„V této fázi už navrhuju jenom ‚a co třeba takové jmelí‘,“ řekla. „Už fakt nevím.“
„Já už taky nevím,“ řekla jsem. „Ale dokud na něco nepřijdu, tak nic, tak lež.“
Ležela, ale nakonec vstala
On měl totiž pan Šabata, tehdejší šéfredaktor ČRo Plus, který mi text se zřetelnými výčitkami svědomí popáté vrátil, zase pravdu. Je jedno, jak je text dlouhý, a je jedno, na jaké je téma. V principu nejde ani o žánr: jestli se jedná o argumentačně náročnější komentář nebo formálně i obsahově volnější glosu. Obě kategorie si zaslouží stejnou řemeslnou péči a u obou je poznat, když nevíme, co jsme tou hromadou písmen chtěli říct.
Tím spíš, když jsme se rozhodli, že připomeneme osud člověka, který přežil dva koncentrační tábory a zachránil tam život spoustě lidí. Což byl tehdy i můj případ: poprvé (a bohužel naposledy) jsem se setkala s profesorem Felixem Kolmerem, mezinárodně uznávaným expertem na akustiku, skautem a taky hrdinou. Jeho statečnost nepotřebovala a ani by neunesla žádné přívlastky; jeho životní zkušenost se natolik vymykala všemu, co si člověk dovede představit (přestože pateticky mudrovat o tom dokáže kdykoliv, to je jasné), že jsem se z toho, co jsem o něm a jeho pouti věděla, nedokázala dostat na hladinu.
Co obecného, a přesto nikoliv banálního vyvodíte z osudu člověka, který si mohl dvakrát zachránit život, útěkem z Terezína se vyhnout transportu do Auschwitz, a přesto se tam vrátil, aby zachránil kamarády?
Co obecného, a nikoliv banálního se dá říct o lidech a jejich povaze, snad kromě „jsme schopni všeho, a to všichni, ačkoliv si to většinou nechceme připustit“?
Co jiného než že „někdy o životě a smrti opravdu rozhoduje jen náhoda, žádné zásluhy ani nárokovatelné odměny v životě neexistují“ se dalo z vyprávění Felixe Kolmera vyvodit, když víme, že takové věci si v 21. století říkat nechceme, protože se neslučují s kulturou, v níž žijeme?
Hledala jsem jednu věc, která o životní zkušenosti Felixe Kolmera aspoň trochu platit bude. Můj tehdejší, a zároveň nejlepší editor, jakého jsem kdy měla, to taky věděl. Nepojmenovali jsme si, co přesně hledám. A oběma nám bylo zřejmé, že až to najdu, nikde nespustí ohňostroj. Jen že to líčení, které nejde uzavřít rozblemcáním na neomezeně dlouhé ploše, bude pravdivé. Najdu jednu věc, která platí, a udělám to, jak pravil pan Šabata, pro profesora Kolmera.
Nakonec jsem na ni přišla. A od té doby vím, jaké drobné tvrzení o našem chování se coby „doporučení“ použít dá, i když člověk prochází historickým obdobím, během nějž se lidstvo připraví o všechny iluze o sobě samém.
Jste připraveni na informaci, po které patrně jen pokrčíte rameny, protože zemětřesení dneska mají jinde?
Jsou to nahodilé laskavosti. Drobné projevy vstřícnosti. Nikoliv hrdinství, protože na něj se nedá spolehnout – jde o neplánované, nijak zvlášť promyšlené projevy empatie. V časech míru na první pohled nemají na stav světa valný vliv. V obdobích, jaké poznal Felix Kolmer, mohou rozhodnout o tom, kdo umře a kdo zůstane naživu.
(Výsledný text, o kterém vám vyprávím, taky do dějin nevstoupí, ale mám čisté svědomí: pokusila jsem se pojmenovat detail a napsala jsem pravdu. Jestli ho budete číst, všimněte si, jak jsem v hovoru s prof. Kolmerem, který bohužel vloni zemřel, ona „obecná vodítka o lidské povaze“ hledala.)
…ale to jsem odbočila od povahy řemesla editorského. I když ve skutečnosti ne.
Neviditelné autority a zásluhy o civilizaci
Editor či editorka patří v mediálním provozu mezi méně viditelná povolání, přinejmenším zvenčí. Slávy se dostává statečným reportérkám, fundovaným redaktorům, vzdělaným komentátorům, do veřejné debaty vstupují šéfredaktoři nebo vlastníci médií.
Pro mě osobně je však dobrý editor či editorka posledním ochranným valem před historickým znemožněním. Je to člověk, který má v popisu práce upozornit na to, že autorovi není v textu rozumět. Že polevil v pozornosti a přišel s nekompletní informací. Na něco zapomněl. Že prostě nemá pravdu – naházel na hromadu holky a vdolky. Ujela mu ruka s floskulemi, gramatikou, nechal v textu stylistická zvěrstva.
Skvělý editor a editorka dokáží všechny zmíněné věci signalizovat způsobem, kterým nedělají službu svému egu (nejvýš svému vkusu), a spoléhají na to, že autor či autorka nezareagují infantilním pobouřením nebo třeba psychickým zhroucením.
(Mně se ten text vrátil pětkrát. Pětkrát! A to jsem chtěla kolegovi šetřit víkend, jinak samozřejmě nebulím!)
Dodnes mě rozesmává, kdykoliv se doslechnu o nějaké autorské celebritě, které se „na text nesmí sáhnout“. Sama si bez spolehlivého partnera na druhém konci drátu připadám jako sirota – vím, co všechno jsem se od nich naučila, a že když píšu sama, vlčím.
Mimochodem, teď zrovna žádný odborný dozor nemám. Pokud máte k mým textům výhrady, svedeme to na absenci editora, ano?
Připravit se na masakr a užít si pochvalu
Jinými slovy, editor či editorka tady nejsou od toho, aby naše texty chválili, případně nám oznamovali, že nemáme talent a měli bychom se vrhnout na pěstění sukulentů. Jsou to lidé, kteří nás nenechají stavět katedrálu na základech z šustí, dovedou formulovat připomínky tak, že si z nich člověk sám odvodí obecnější pravidlo, a pro hypercitlivé aspirující autory mohou posloužit jako opora, díky níž přestanou mít hrůzu z psaní.
Osobně takových lidí, zhusta talentovaných, znám spousty. Jde o osobnosti, které citlivě vnímají svět, ale nepíší, protože se strašně bojí, že „to pokazí“.
Když ovšem člověku editorská těžká váha napíše, že text je „dobrý“ (nebo třeba něco silnějšího, nabízí se „pěkný"), je to důvod k časově omezeným, ale přesto intenzivním pocitům blaha.
Radosti se lze oddávat do chvíle, než načneme nové téma. Tam boj začíná znovu.
Proto vám dnes doporučím jednu věc, o které s láskou mluvím na workshopech publicistického psaní, které zaštiťuje Seznam Médium: najděte ve svém okolí někoho, kdo hodně čte, chápe, jaký typ textů chcete psát, a nepodlehne dojmu, že od něj čekáte, aby vás jenom chválil. Posílejte mu je a chtějte po něm, aby vám v textech vyznačoval/-a pasáže, kterým hůř rozumí, má dojem, že se ve vyprávění přetrhla nit, anebo se třeba zarazil/-a, aniž by pořádně věděl/-a proč. Přijít na to budete muset sami.
Psaní sice není týmová práce, ale ani zoufalé solitérství.
Tento text, který nikdo needitoval, věnuji nejlepším editorům, kteří mi kdy zrychtovali stránku, anebo považuji za nutné upozornit na jejich majestát. (Absenci dam si nevykládejte jako genderově necitlivé spiknutí, skvělých editorek jsou spousty, ale toto je věrný odraz mé vlastní dráhy, během níž si člověk svůj protějšek nevybírá. Většinou ho prostě dostane.) Mé díky patří Jakubovi Patočkovi, Josefovi Chuchmovi, Miloši Čermákovi, Janu Bartáčkovi, Vladimírovi Dubskému, Liborovi Stejskalovi, a na závěr Petru Šabatovi, současnému šéfredaktorovi deníku Právo.
On mě za to nevyžádané promo prokleje, ale přes jeho ztrátu, rozumějte odchod do jiného média, jsem se ještě nepřenesla.
V takhle malém státě se naštěstí ještě může stát cokoliv, že ano.
