Protižidovské pověry pomohla na prahu modernity vzkřísit věda

Tělo dvanáctiletého Viléma z Norwiche, učedníka v koželužské dílně, nejdříve pohřbili na planině Mousehold Heath nedaleko lesa, kde ho o Bílé sobotě roku 1144 našli. Pak ho k odpočinku uložili znovu, tentokrát na významnější místo: na hřbitov určený místním mnichům. O šest let později chlapcovy ostatky putovaly do norwichské katedrály a za další rok se přesunuly do blízkosti hlavního oltáře. William, oběť nikdy nevyřešeného zločinu, z nějž byli bez důkazů obviněni místní Židé, se měl stát mučedníkem a později svatým. Chlapcovu životu, jeho posmrtným zázrakům i motivům jeho domnělých vrahů se na církevní zakázku začal věnovat benediktinský mnich Tomáš z Monmouthu.

Několikasvazkové pojednání, které začalo vznikat šest let po Williamově smrti a rodilo se víc než dvě dekády, se stalo prvním písemným záznamem o nařčení z rituální vraždy křesťanského dítěte spáchaného Židy. Ze studie amerického historika židovské kultury Hillela Kievala vyplývá, že v něm Tomáš z Monmouthu už ve 12. století obsáhl většinu motivů, které pak krvavou pověru provázely napříč dějinami: nevinnost oběti, líčení zločinu coby nutkavého opakování Kristova ukřižování, ale i krvelačnost pachatelů. Mnichova představivost také do smyšleného líčení událostí vnesla prvek, který v protižidovských narativech nacházíme dodnes: podezření na nadnárodní spiknutí.

Nebohý Vilém z Norwiche se nakonec svatým nestal. Konstrukce, která kolem jeho osudu vznikla, však Židům na různých místech Evropy způsobila nebývalé utrpení a stala se jednou ze záminek k pogromům. A ačkoliv se jedná spíše o výjimečné případy, v myslích některých věřících podezření na existenci „macesů zadělávaných panenskou krví“ přetrvává dodnes.

První zaznamenaný případ jsme si vylíčili podrobněji také proto, aby bylo patrné, jak zarážející bylo oživení tisíckrát vyvráceného mýtu o rituálních obětech ještě v 80. a 90. letech 19. století. Z nové knihy historika židovské kultury Hillela Kievala, který v uplynulém semestru přednášel na FF UK na pozvání mezioborového Pražského centra židovských studií, vyplývá, že na prahu modernity si jeho středo– a východoevropští příznivci vypomohli novými postupy: těmi vědeckými.

Kievalovo líčení čtyř takových soudních procesů – z maďarského Tizsaesláru, německého Xantenu, české Polné a dnešní polské Chojnice (dříve německé Konitz) – přibližuje mechanismus křivd spáchaných na Židech s ohromující precizností i citlivostí. A v časech, kdy Evropa znovu prožívá válku vedenou bizarními argumenty, za nimiž příležitostně probleskuje špatně skrývaný antisemitismus, je bohužel zase aktuální.

Na úvod si dovolím poznámku, ne otázku: vaše kniha o procesech souvisejících s domnělými rituálními vraždami je sice rekonstrukcí skutečných událostí, ale čte se jako thriller.

To jsem rád.

Kombinace zlé vůle, pověrčivosti, politiky i prosté lidské blbosti, kterou jste doložil, je děsivá. Byl jste připravený na tolik špatných zpráv, když jste se do ní pouštěl?

Byl. Můj první kontakt s tématem proběhl dávno: pracoval jsem na dizertaci, z níž pak vzešla má první kniha, ta byla o Hilsnerově případu. Věděl jsem tedy, jak Hilsner dopadl. Ale novou knihu jsem začínal psát z jiné perspektivy, než s jakou jsem skončil. Vycházel jsem totiž z poněkud povrchní otázky: jak mohli být lidé tak hloupí? Jak se jim dařilo udržovat při životě pověry a mýty ještě na prahu 20. století, kdy společnost za sebou měla reformaci i osvícenství? Tuhle pozici jsem brzy opustil. Zjistil jsem totiž, že tehdy se nikdo nepokoušel prokazovat, že by mysteriózní, iracionální a neuvěřitelné fenomény mohly přestát konfrontaci s vědou. Namísto toho se lidé naučili hrát podle dobových pravidel – a ta hra měla vědecké parametry. To je ostatně o něco zajímavější příběh: jak pomohla věda, její postupy i myšlenková schémata strukturovat obvinění z rituálních vražd, a nakonec umožnila, aby se taková nařčení dostala před soud?

Jak se to tedy stalo?

Věda poskytla krvavým pověrám jazykové prostředky a metodologii. Toto zjištění se stalo oporou mého projektu i jedním z kritérií, podle nichž jsem vybíral případy, jimž se budu věnovat. Pomíjel jsem materiály, které zachycovaly dobové projevy pověrčivosti nebo třeba senzační články v novinách. Hledal jsem případy, v nichž se stát po dvou až třech stoletích projevů odporu k tomuhle mýtu rozhodl posvětit vyšetřování, zatýkání, výslechy, obvinění a nakonec i soudní procesy. Byl to obrovský úkol.

V souladu s těmito nároky jsem vypátral právě šest případů a čtyři z nich jsem zpracoval. Většina z nich se odehrála v 80. a 90. letech 19. století a všechny proběhly ve střední Evropě: v Německé říši a někdejším Rakousku-Uhersku. Obzvláštní výzvou pro mě byl případ z Maďarska, kterým kniha začíná. Když jsem se do něj pouštěl, maďarsky jsem neuměl. Ovšem práce mi zabrala tolik let, že jsem se nakonec maďarsky naučil. Pracoval jsem se zdroji v pěti jazycích.

U maďarského případu z roku 1882 se zdržme, je neuvěřitelný. Jde v něm o zmizení 14leté dívky z vesnice Tizsaeslár, která leží asi 100 kilometrů jižně od slovenských Košic. Několik místních Židů je nařčeno z rituální vraždy a spiknutí dřív, než se vůbec najde tělo. Když se mrtvola po šesti týdnech objeví v proudu řeky Tisy – bez jakýchkoliv známek „rituální oběti“ – jde o událost, která zkomplikuje život každému, kdo s ní má co do činění. Zatčeni jsou i voraři, kteří ji vylovili. Pak přijdou peripetie s identifikací těla a strašné chyby přizvaných odborníků. A co je zajímavé: nikdo to zpočátku nechce vyšetřovat jako rituální vraždu, protože taková věc by byla zpozdilá a tmářská, přesto nakonec o „rituální vraždě“ píší evropské noviny.

Je to naprosto bizarní. Přinejmenším jeden maďarský režisér o tom už natočil film.

A je dobrý?

Je, příběh je vyprávěný z pohledu vorařů, kteří našli tělo. Vyšetřovatelé je pak zatkli, mučili a přinutili doznat se k účasti na rozsáhlém židovském spiknutí.

Bavíme se o historickém období, kdy společností prostupuje „věda a racionální přístup ke světu“. Ale tohle konkrétní vyšetřování by nemělo valnou logiku v žádném století, nebo myslíte, že ano?

Mohlo by mít – mohla byste kupříkladu vyšetřovat podezření na zločinné spiknutí. K takovým věcem občas dochází.

Ale to by se asi začalo nálezem těla, ne? Tedy důkazem o nějakém zločinu?

Nejspíš, protože jinak člověk těžko může vědět, že došlo k vraždě, že ano. Pocit, který ze studia maďarského případu mám, je, že ve skutečnosti o žádnou vraždu nešlo. Spíš to byla sebevražda. A pokud jde o zmíněné nejasnosti kolem identity oběti – myslím si, že nalezené tělo opravdu bylo Esteřino. Bylo ostatně oblečené do jejích šatů. Proč si tedy lidé mysleli, že jde o vraždu? Tady se dostáváme ke zmiňované vědě. Konkrétně ke kriminalistice, která za důkaz považuje očité svědectví.

Krátká odbočka: na téma paměti a vzpomínek dnes existuje řada výzkumů. Když jsem se poprvé začal o podobné případy zajímat, na univerzitě v Seattlu, kde jsem tehdy působil, pracovala kolegyně, která se věnovala psychologickým experimentům se vzpomínkami a „vzpomínkami“. Ve zkratce, ukázalo se, že při troše snahy se lidé můžou snadno rozpomenout i na věci, které se nikdy nestaly.

Na okolnosti dívčina zmizení si pak v tomhle případu „vzpomnělo“ dost lidí…

Předvedení očitých svědků totiž bylo důležitým krokem k ustanovení vědeckého základu pro podezření, s nímž po dívčině zmizení přišla její matka a teta. Když ženy poprvé vyrazily za policejním úředníkem s prostým prohlášením, že za pohřešování Ester mohou místní Židé, úředník je poslal domů s tím, že babské báchorky nehodlá podporovat. To byla ona typická reakce státu během předcházejících století, kterou jsem zmínil.

Ženy tedy vycítily, že tenhle typ argumentace nebude fungovat, a proto musely přijít na to, jak postupovat, aby je stát začal brát vážně. Během rozhovorů se sousedy jim došlo, že potřebují získat očitá svědectví. Začaly se proto vtírat do blízkosti pětiletého chlapce, syna hlavního podezřelého, správce místní synagogy Józsefa Scharfa. Chlapeček, povzbuzovaný jejich přátelstvím i cukrovinkami, nakonec opravdu řekl, že viděl svého otce a další členy židovské komunity dívku unést a zavraždit. S touhle výpovědí se dalo jít znovu na policii. Tam sice stále ještě nebyli rozhodnutí, jestli se tou věcí chtějí zabývat, ale poslali pár lidí, aby to aspoň prověřili. Detektivové prozkoumali údajné místo činu, promluvili s podezřelými – a vrátili se s tím, že nic podstatného nezjistili. K případu nicméně vznikl spis. A ten dostal do ruky mladý, ambiciózní vyšetřující soudce József Bary, aby ho uzavřel.

Čili případ se rozběhl i proto, že „jakmile na něco existuje složka, nedá se to ignorovat“?

V zásadě ano. Vyšetřující soudce Bary byl dost chytrý na to, aby věděl, že pětiletý svědek nebude u soudu tak úplně důvěryhodný. Proto se s kolegy zaměřili na jeho staršího, skoro 14letého bratra Mórice Scharfa. Nejprve ho vyslechli jako dotčenou stranu. Ale pod nátlakem ve stylu „pokud se chceš vrátit domů, tak nám řekneš, jak to opravdu bylo“, se i Móric začal „rozpomínat“. Vyšetřovatelé vzali jeho svědectví za bernou minci a začali s výslechy a zatýkáním. Věděli totiž, jak bude chlapcova výpověď působit před soudem: byl to přeci syn zaměstnance v synagoze, ještě skoro dítě, tak proč by si vymýšlel hrozné historky o vlastním otci a celém společenství? Zatkli první tři podezřelé. Úřady si dávaly načas s vznesením oficiálního obvinění. Pak ale došlo v případu ke zlomu – k nalezení ženského těla v řece Tise.

První reakce, které se začaly šířit vesnicí, přitom byly, že se sice našla Ester, ale že „Židi to neudělali“ – na těle se totiž nenašly žádné řezné rány, které by svědčily o rituálním zločinu. Pro soudce Baryho a jeho iniciativu to mohlo znamenat katastrofu. Přesto musel dodržet oficiální postupy: přivolat lékaře, identifikovat tělo a nařídit pitvu. Bary se podřídil, ale v tomto bodě se už propůjčil k řadě hrozných manipulací. Nařídil například, aby příbuzní a svědci identifikovali tělo – ovšem nahé. Proč lidem tvrdil, že by Esteřiny šaty mohly svědky „ovlivnit“, když právě její oblečení bylo jedním z posledních rozeznávacích znamení? Ženské tělo bylo šest týdnů pod vodou a po takové době už by svého blízkého poznal málokdo.

Proč myslíte, že se choval zrovna takhle?

Zdá se, že ho vedly předem utvořené závěry, ačkoliv později ve svých pamětech napsal, že „na rituální vraždy nikdy nevěřil“. Snad jen na existenci „fanatiků mezi Židy“, kteří dezinterpretují židovské rituály a nenávidí křesťany tak mocně, že ze své vůle „jednají radikálně“. Tohle je jeden z kvaziskeptických argumentů, k němuž se tehdy hlásili lidé, kteří si chtěli zachovat zdání objektivity a vážnosti. Slavný rakouský kriminolog Hans Gross kdysi podotkl: „Neplýtvejte časem na prokazování, že rituální vraždy neexistují. Všichni dávno vědí, že je to nesmysl. Ptejte se spíš, zdali neexistují jednotlivci, které motivuje pověrčivost. Takoví, kteří jsou posedlí ritualizovaným chováním.“ Nad takovým přemýšlením je těžké vyhrát.

Krvavá pověra se tedy na oko zbavila legitimity, a pak ji ospravedlnili jinak.

Ano. Nicméně strukturovat tyhle případy v souladu s vědeckou rétorikou a metodologií nebylo snadné. Podobné snahy ústily v celou řadu vnějších i vnitřních konfliktů, které nakonec nepřinášely uspokojivé – nebo aspoň předvídatelné – výsledky.

Maďarský případ působí jako příručka kognitivních zkreslení. Přičemž na vrcholu je to potvrzovací: prokážu vám, co jsem si předsevzal. Obvinění to ale naštěstí přežili.

Co jste říkala na závěrečnou řeč dozorujícího soudce, který nakonec nařčené Židy pouštěl na svobodu? Ten jim uložil, aby „odcházeli klidně, zdvořile a neprojevovali vůči svým sousedům žádný hněv“. Ozvěna takového přístupu se dá najít v americké rétorice mířené k Afroameričanům v 50. a 60. letech 20. století, kterým se taky kladlo na srdce: „Chovejte se slušně. Hlavně nedělejte pitomosti.“ Dát průchod zlosti byla nejhorší věc, kterou tehdy mohl afroamerický muž udělat. Spoustě bílých Američanů při tom naskakovaly obrazy pomstychtivých, mocných černochů, kterých bylo záhodno se obávat.

Člověk si v téhle souvislosti vzpomene na Louise Armstronga a jeho roli věčně se usmívajícího, neškodného a zábavného chlapíka. Jiná poloha pro něj nebyla možná, pokud chtěl vystupovat i pro bílé, nebo ano?

Ne, a to je přesně ten princip, který mám na mysli. Přestože nad předsudky bělochů stejně nemohl uspět, i tak musel být trochu vemlouvavý afroamerický kapelník, který si s úsměvem otírá čelo.

A později ho kvůli tomu odmítali i Afroameričané.

Ano, vnímali ho jako takzvaného strýčka Toma, který ustoupil domnělé nadřazenosti bílé rasy a naučil se „chovat slušně“. Bylo to vůči němu strašně nefér. Chudák Louis Armstrong.

Omluvil se někdy někdo těm maďarským nešťastníkům, kterým obvinění zničilo život?

Mějte na paměti, že úřady je nakonec obvinění zprostily.

Ale ten proces byl nespravedlivý.

Oni hlavně nikdy před soudem stát neměli. O omluvě ze strany státu ovšem nevím. Postoj úřadů byl navíc podobný tomu, který projevil zmiňovaný dozorující soudce: buďte rádi, že to pro vás dopadlo dobře. Stát navíc za rozhodnutí očistit je čelil nesmírné kritice ze strany odpůrců židovské emancipace, dnešními slovy antisemitů, kteří prohlašovali, že za osvobozením podezřelých byla korupce. Že si Židé cestu na svobodu prostě koupili.

Vědí dnešní obyvatelé vsi Tizsaeslár, co se tam kdysi stalo?

Nevím, když jsem tam byl, s nikým z nich jsem nemluvil. Za zmínku ovšem stojí, že ve všech místech, kde došlo k podobným událostem – i tam, kde byli Židé nakonec očištěni – se proti nim tamní obyvatelé obrátili. Brojili proti nim i jejich majetku. Židé z Tizsaesláru nakonec odešli. Z německého Xantenu, který byl dějištěm dalšího procesu, také. V Polné, kde došlo k vraždě Anežky Hrůzové, se židovská populace postupně zmenšovala. Společenským dopadem procesů bylo urychlení populační změny, ke které sice docházelo tak jako tak, ale nebyla by tak prudká. Židé z venkova prakticky zmizeli, zamířili do větších měst, někdy do zahraničí. Procesy vyústily v jistý druh etnické čistky.

Kam jste se kromě Maďarska kvůli práci na knize ještě vydal?

Byl jsem krátce v Polsku, pak jsem byl v Česku – v Polné a Březině, kde došlo k vraždě Anežky Hrůzové. Pořád je tam na stromě k vidění kříž. Lidé k němu nosí květiny. Dobře udržovaný je i její hrob. Hodně práce jsem odvedl v Jeruzalémě, protože tamní Národní univerzitní knihovna k případům shromáždila všechno, co šlo. Nejméně času jsem strávil v Německu a v New Yorku.

Všiml jste si v Polné a Březině něčeho, co byste jen z archivů nevyčetl?

Zaujalo mě, jak místo v lese, kde se to stalo, pořád působí izolovaně. Vydal jsem se i do místního muzea. Přístup archivářů k tématu byl samozřejmě jiný než těch, co tam byli v roce 1900. Pro ty dnešní byla Hilsneriáda jasnou justiční křivdou. Pak jsem se vydal do místní hospody na večeři a tam už jsem se tolik vítán necítil.

Jak to?

Hádám, že nově příchozích si tam pořád všímají. Ale možná jsem si jen něco představoval.

Zahraniční vědci, kteří se věnují tématům, jež jsou na národní úrovni probádaná, si občas všimnou něčeho, co je vidět jen z odstupu – máte pocit, že bychom v případu Anežky Hrůzové něco přehlédli?

Myslím, že ne. Jiří Kovtun o něm před lety napsal skvělou monografii Tajuplný případ. Není toho mnoho, co bychom dnes nevěděli. Mou výhodou je právě otázka perspektivy – můj srovnávací, transnacionální přístup. Řekl bych, že mnoho Čechů si neuvědomuje, že Hilsneriáda byla jednou z půltuctu podobných kauz ze stejného období. S Hilsnerem bylo přitom zacházeno hůř než s jinými židovskými obviněnými, které nakonec očistili. Všechny obviněné Židy z Maďarska nakonec osvobodili, a to už o 16 let dříve. Obviněný z německého Xantenu byl také očištěn. A pak je tu druhá věc, která je dobře patrná zvenčí: mám menší problém projevit upřímné uznání roli, kterou během Hilsneriády sehrál Tomáš Masaryk. Český akademik – nebo někdo, kdo se považuje za kriticky uvažujícího občana – by se mohl obávat, že by svým obdivem mohl přispívat k romantickému uctívání hrdinů minulosti. Ale Masaryk byl opravdu extrémně statečný.

O jeho roli v případu se učí české děti ve školách, ale když se na to člověk rozpomíná, tak je v látce obsažena spíš informace o tom, že byl „pokrokový“, ne přímo „statečný“.

Masaryk měl za to, že pravda nebo lež v tomto případu závisí na aspektech týkajících se medicíny a forenzních věd. Proto si nejdřív koupil přepis celého případu a přečetl ho od začátku až do konce. Když si ho prošel, uvědomil si, že na to, aby si na věc vůbec mohl udělat nějaký názor, musí porozumět vědeckému aspektu vyšetřování. A tak se všechno doučil. Podezření, že o všem rozhodovaly technické postupy vyšetřování a případné omyly, se stalo základem jeho pamfletu Nutnost revidovati process polenský. Stát ho ovšem zcenzuroval a zakázal jeho šíření. V tomto místě mohly Masarykovy snahy skončit, ale on šel dál – vyhledal své kolegy mezi rakouskými sociálními demokraty, kteří přečetli německý překlad pamfletu do zápisu při parlamentních interpelacích. Tím vstoupil do veřejného záznamu a už ho nebylo možné nijak stáhnout. O rok později Masaryk navázal mnohem delší studií, kterou vztáhl k tehdejší české politické kultuře. Měl vážnou obavu, jaké následky může mít pěstování takových pověr na národní morálku a jeho charakter. Krevní pověru považoval za hanebnou.

Kvůli své intervenci v Hilsnerově případu si toho dost vytrpěl. Jeho vlastní studenti mu zabránili v tom, aby pokračoval ve výuce. Musel poslat svou manželku a dceru do Anglie, aby byly v bezpečí. A mimochodem, jak jsem zmínil pár lidem při jiných příležitostech, jeho zkušenosti z univerzitního prostředí nepříjemně připomínají některé konflikty týkající se svobody projevu na dnešních vysokoškolských kampusech. Masaryk tehdy zašel za svým nadřízeným a zeptal se ho: „Pomůžete mi sjednat pořádek v učebně, abych mohl pokračovat v práci?“ Jeho odpověď ovšem zněla: „Možná byste si teď raději mohl udělat pauzu.“ Masarykův postoj většina Čechů odsoudila. Zřekli se ho prakticky všichni kromě malé skupiny sdružené kolem realistů. A to bylo všechno.

Jak to bylo s historickým kontextem procesů, proč se v té době vrátily? Sehrálo v tom nějakou roli probouzení národních států a fakt, že podle některých si „Židé vlastní národ nezasloužili“?

V oživování narativu o rituální vraždě to určitě byl jeden z faktorů. Nemyslím si, že byl jediný, ale svou roli sehrál. Tím dalším byla relativně nedávno dosažená politická emancipace Židů – Židé získali v Habsburské monarchii postavení plnoprávných občanů v roce 1867, v Maďarsku o rok později, v Německé říši v roce 1871, podobně ve Švýcarsku a Itálii.

Návrat pověry o rituální vraždě fungoval do jisté míry jako varování: „Tohle se stane, když Židům dopřejete stejné postavení. Otevřete jim instituce. Ale ještě pořád není pozdě s tím něco dělat: pokud není možné zvrátit emancipaci ukotvenou v ústavě, což byla chyba, můžete aspoň zastavit některé její projevy. Židy je možné společensky segregovat, nepustit je do veřejné správy nebo třeba mezi učitele.“ Tohle byla jedna z funkcí krvavé pověry.

To, o čem mluvím, má i politický aspekt. Narativ o židovském nebezpečí se už v té době střetával se zničující kritikou, tentokrát od jiného druhu vědců, než o jakých jsme se doposud bavili – od religionistů, znalců starých textů nebo filologů. Odborníci, mezi něž patřili hlavně křesťanští učenci, potvrzovali, že pověra vychází z naprostého nepochopení židovských zdrojů, že žádné pokyny pro unášení a vraždění křesťanských dětí neexistují. Přesto se ve společnosti objevovali tací, kteří se jejich expertize stavěli na protiv. A v případě procesů, o nichž píšu, bohužel úspěšně.

Nezdá se vám občas, že podobný způsob uvažování, tedy ohýbání vlastních dojmů podle vědeckých přeslechů, zažíváme i v současnosti?

V některých ohledech je skutečnost ještě trochu trudnější. Svým studentům jsem říkal, že respekt nebo vážnost, kterou většina Evropanů na konci 19. století chovala k institucím a vědeckým autoritám, je v roce 2022 pryč. Stačí se podívat na Spojené státy a odmítání poznatků týkajících se covidu. Neznamená to, že by dnes někdo soudil židovskou rituální vraždu, ale třeba v 50. letech bylo možné na základě vykonstruovaných obvinění soudit Slánského. Taky šlo o spiknutí. A nezapomeňte, že u 11 ze 14 obviněných nebyl „židovský původ“ zmíněný náhodou. Byla to součást obžaloby.

Text původně vyšel v magazínu Small Talk Filozofické fakulty Univerzity Karlovy