Článek
Jsou to tři minuty a jednapadesát vteřin katarze, o níž člověk zprvu netuší, že ji potřebuje. A pak se chvíli cítí nezničitelný. „Vyplač kvůli mně řeku,“ zpívá teprve jednadvacetiletá Barbra Streisand v jednom ze svých historicky prvních televizních vystoupení, které proběhlo v pořadu americké zpěvačky a herečky Dinah Shore.
Autorita Barbry Streisand při vynášení verdiktu nad milencem, který se nezvládl rozmyslet, zdali svou dívku chce, anebo nechce, je drtivá, a zároveň povznášející: tam, kde by se zhrzená milenka hroutila, Streisand konstatuje, a tam, kde by se vztekala, je už Streisand dávno svobodná. Adios, bejby.
Právě toto vystoupení z května roku 1963 zajistilo zpěvačce pozvánku do Bílého domu; ve vysílání si jí tehdy všiml americký prezident John F. Kennedy a požádal ji, aby vystoupila na každoroční Večeři dopisovatelů, akci pro novináře a osobnosti amerického veřejného života. Streisand se na pódium vydala s plachým úsměvem a ze zadních řad, protože globální sláva ji teprve čekala.
„Kdybych věděla, že vás budu mít po obou stranách, nechám si spravit nos,“ odbourala Streisand hned v úvodu své vlivné publikum. Sebeironií odbavila zkušenost, s níž se podle svých životopisců potýkala od střední školy: na to, abys předvedla svůj talent, abys dala světu dar, jaký mu můžeš dát jen ty a nikdo jiný, nejsi dost hezká. Prostě si ho od tebe nevezmeme. Roli nedostaneš.
…vážně? A proč vlastně ne?
Chceš do telky? Tak nahoď fazónu
Pochopitelně, že přinejmenším v našem kulturním okruhu jsme zvyklí, že lidé, kteří nám „chtějí něco předvádět“, v něčem vynikají, by ještě k tomu měli být nějakým způsobem krásní. Ale co je na tom „přirozeného“, anebo dokonce „normálního“? Kde se bere náš neslitovný nárok na cizí podobu, kvůli němuž dokážeme někomu udělat ze života peklo („tak se na sebe podívej, jak vypadáš“, v lepším případě) – a proč mu jiní lidé cítí povinnost dostát („až zhubnu, třeba na mě bude hodnější“)?
Jak se stalo, že se naše identita do značné míry prolnula s naší fyzickou podobou, i když třeba tvrdíme, že „nám tedy skutečně na vzhledu nezáleží“ – čímž vlastně potvrzujeme, že je to hodnota, na níž záleží okolí? Hodíme to všechno na „biologii a rozmnožování“?
Mimochodem, Barbra Streisand je příkladem osobnosti, o níž se dekády vedou banální, ale i velice učené řeči, aby se zjistilo, jestli je krásná, a pokud tedy není, tak jak, s prominutím, velký revoluční potenciál se skrývá ve skutečnosti, že si dovolila zůstat více méně taková, jaká se narodila. Plus mínus botox.
Není to celé tak trochu praštěné?
Autorům podcastu Co je to za člověka? s podtitulem Lidé jsou divní, a to je skvělé, to maličko střelené přišlo, a proto se fenoménu lidské krásy věnují hned v druhé epizodě.
Všichni jsme jedineční a všichni jsme stejní
Krása je kulturně a historicky proměnlivý fenomén, to je známá věc. Představy o půvabech ženy, muže nebo dítěte se mění v průběhu staletí, ale i tehdy, cestujeme-li prstem po mapě. Každá země má své standardy, ale zároveň se naše nároky na krásu s prostupující digitalizací veřejného prostoru sbližují: používáme-li v mobilním telefonu globálně dostupnou aplikaci se zkrášlujícími filtry, je pravděpodobné, že se necháváme vylepšit stejným způsobem, jako člověk žijící na druhém konci světa.
Když ale filtry nejsou k mání, a dokonce ani zrcadlo, jak se pozná, je-li fešákem obyvatel novoguinejské vesnice Yawan? Záleží na tom? Čím nás desítky let tyranizuje panenka Barbie? A co si nejčastěji nechávají přešít obyvatelé Brazílie?
Poslouchejte nový díl podcastu Co je to za člověka? s názvem A pak jsme se probudili a cítili se ukrutně krásní. Antropolog Martin Soukup v něm opět odpovídá na otázky novinářky Zuzany Válkové a oba se přitom dobře baví.
...asi by taky mohli být krásnější, ale asi se jim nechce.
Poslední epizoda je k dispozici na Spotify a Apple Podcasts.
