Článek
Zdálo by se, že největší zdravotní krize od druhé světové války přiměje světovou veřejnost, aby se přinejmenším načas vzdala práv – a v některých zemích dokonce ostře zapovězených práv – vyjadřovat svůj postoj k politickému a společenskému dění. Nebylo tomu tak – a neplatí to ani o postpandemické současnosti.
Americká politoložka Erica Chenoweth, která působí na americké Harvard Kennedy School a spravuje unikátní databázi NAVCO globálně mapující nenásilné masové protestní akce od roku 1900 ke dnešku, ve svých pracích konstatuje, že v druhé půli 10. let 21. století začal jejich dopad na veřejné dění dramaticky oslabovat, a to navzdory sílící účasti obyvatelstva. Na výzkumy, z nichž budeme na následujících řádcích čerpat, upozornil deník New York Times a převzala je světová média.
Za nepříznivým trendem, který oslabuje demokratizační hnutí po celém světě, stojí podle Chenoweth a jejích kolegů několik faktorů: jde zejména o schopnost diktátorů a autokratických režimů přijít s „chytrými adaptacemi“ na posílenou schopnost občanů rychle a efektivně se organizovat, například díky sociálním sítím. Stávající mocenské struktury však dokáží těžit i z toho, co sociální sítě nedovedou – na rozdíl třeba od organizátorů úspěšných lidskoprávních hnutí z 60. let 20. století (k tématu se dostaneme podrobněji v závěru textu).
Veřejný prostor se navíc posledních 15 let plní masovými hnutími s antidemokratickými cíli, kteří využívají postupů historicky úspěšných kampaní, ale energii směřují k obnovování autokracií anebo k oslabování demokracie – například napadáním výsledků voleb (viz Trumpova „velká volební lež“). Soutěž o pozornost občanů a jejich politickou podporu je tedy vypjatá i plná dilemat.
Že je „vůle lidu“ málo? Kdepak
Svět nespí a nepřihlíží se složenýma rukama stavu věcí veřejných, natož utrpení bližních – v posledních dvou dekádách už vůbec ne. To je optimistický výklad údajů z harvardské databáze NAVCO (The Nonviolent and Violent Campaigns and Outcomes), z níž vyplývá, že v posledních 20 letech došlo na světě k většímu počtu nenásilných masových protestů než za celé 20. století dohromady.
Od roku 2000 jich proběhlo více než 200, přičemž v období mezi lety 1900 až 1999 jich bylo „jen“ kolem stovky. Úspěchu však dosáhlo asi 60 procent z nich, přičemž „drtivá většina vedla k nastartování demokratizačního procesu, předání moci a konsolidaci nového uspořádání“ (Chenoweth, 2021).
Politoložka ve svých analýzách, kam náleží i studie z roku 2017 o trendech v násilném potlačování demonstrací, vysvětluje, že tento způsob dosahování režimní/ společenské změny či zisku územní nezávislosti má statisticky významnou výhodu nad jinými způsoby dosažení téhož, například ozbrojeným povstáním nebo pučem.
Jinými slovy, nenásilné, dlouhodobé a inkluzivní občanské aktivity doposud „vítězily nad zbraněmi“, a zároveň představují hlavní výzvu dnešním vládám, jež se s ní učí pracovat.
Trend pozitivní změny způsobené systematickou občanskou aktivitou podle dat z NAVCO nastoupil ve 40. letech 20. století a sílil s každou novou dekádou, přičemž vrcholu svého potenciálu dosáhl v nultých letech 21. století.
Mezi lety 2010 a 2016 však došlo k dramatickému propadu úspěšnosti těchto „občanských kampaní“; koncem 10. let se propadla na polovinu - uspěla už jen jedna ze tří - a na počátku 20. let 21. století dokonce jedna ze šesti.
Erica Chenoweth ve studii uvádí, že ačkoliv lze v mnoha případech pozorovat eskalaci násilí a brutálního potlačování protestů ze strany vlád, kam patří například masové vraždění civilistů, do roku 2017 jim ve větším rozsahu čelilo pouze 15 procent občanských nepokojů. Co se tedy změnilo?
Zašlápneme vám to, milé děti. Chytře
Hrubá síla na lidi nestačí, anebo ne na dlouho. Vědci citovaní ve zmíněných studiích docházejí k závěru, že prostředkem k potlačení mimořádných vln občanské aktivity z posledních let jsou „chytré autoritářské adaptace“, škála preventivních i represivních nástrojů, které dohromady oslabují jakýkoliv potenciál ke změně.
Jedná se o komplexní strategie, jejichž cílem je rozdrtit disent, posílit loajalitu příznivců dosavadního uspořádání, zasít chaos v opozici a zdůraznit legitimitu moci stávajících elit. Chenoweth ve své studii z roku 2017 podává obecný výčet, který čtenáři poslouží jako přehledný katalog opatření, jež může pozorovat v přímém přenosu například od vypuknutí ruské agrese na Ukrajině nebo při sledování masových protestů v Íránu. K těmto represivním možnostem stručně:
Strategie k posílení loajality elit:
Vyplácení členů vnitřního kruhu – kooptace členů opozice – brutalita vůči odpadlíkům odrazující další od „zběhnutí“
Strategie k potlačení či oslabení legitimity občanského hnutí
Otevřené násilí – mobilizace vlastních podporovatelů mezi veřejností – zapojení provokatérů a neuniformovaných silových složek – infiltrace hnutí a zapojení sledovacích metod – získání podpory paramilitaristických skupin a provládních milicí – schvalování pseudolegitimních zákonů krátících občany na jejich právech – navršení administrativní a finanční zátěže pro neziskové organizace a jiné instituce občanské společnosti
Strategie k posílení podpory veřejnosti a pozorovatelů
Obviňování cizinců a společenských outsiderů – hanění příslušníků opozice a označování je za teroristy, zrádce, pučisty či komunisty – skrývání informací cenzurou či dezinformováním – vypovězení zahraničních novinářů ze země
Za zmínku také stojí, že zástupcům režimů typu čínského, ruského a íránského se podle studií čím dál významněji „vyplácí“ postihovat i menší protestní hnutí, jež usilují o posílení západního vlivu a jeho zájmů, a to včetně lidských práv – takzvané „barevné revoluce“ se jejich optikou stávají „měkkými puči“. Jak je již několik let patrné například na ruském přístupu k potlačování práv homosexuálů a jejich šikaně, primárním cílem ruské vlády pochopitelně není „zachování kulturních norem, najmě tradiční rodiny“, nýbrž potlačení potenciálních ohnisek dalších protestů – tím, že se režim zbaví akceschopných jednotlivců s vyššími nároky na společenskou úroveň.
Chenoweth ve své zprávě z roku 2017 také uvádí, že čínská, íránská, venezuelská, běloruská, syrská a další vlády podnikly v těchto oblastech koordinované kroky; ruská vláda si dokonce nechala vypracovat časosběrné studie zaměřené na efektivní metody potírání těchto „barevných revolucí“.
A co s tím vším pandemie?
Jak jsme si řekli v úvodu, pandemická léta 2020 a 2021 přinesla zdaleka nejvyšší protestní aktivitu za posledních sto let, přičemž míra úspěšnosti akcí se propadla na úroveň z roku 1930. Přestože vědci zaznamenali dočasné oslabení demonstrací v březnu 2020, v nadcházejících měsících se mohutně protestovalo v Bělorusku, v Myanmaru i na Kubě.
Indický premiér Nárendra Módí zároveň vyhlášením tvrdého třítýdenního lockdownu v témže roce demobilizoval masivní občanské protesty proti legislativnímu opatření diskriminujícímu indické muslimy, podařilo se mu také oslabit protesty indických farmářů.
Spojené státy, na druhou stranu, vzdor pandemickým omezením a zdravotním rizikům zaznamenaly bezprecedentní, mnohamilionové demonstrace ve spojitosti s vraždou George Floyda a hnutím Black Lives Matter.
Pandemie tedy do „občansko-aktivistického“ provozu zasahovala, například omezováním veřejných shromáždění s argumentem o ochraně veřejného zdraví, politoložka Chenoweth si však všímá, že „přímočaré“ i „chytré“ potlačování – násilí, sledování, dezinformace, teror disidentů a jejich rodin či například politické čistky sehrály významnější roli.
Covid-19 však podle odborníků prokazatelně vnesl do fenoménu veřejných protestů „tři tenze“: tím prvním je právě naznačené napětí mezi právem na ochranu zdraví a bezpečí a právem na nenásilné shromažďování.
Sláva a prchavá podstata digitálu
Druhým trendem je vzestup „digitálního aktivismu“ na straně jedné, a „digitálního autoritářství“ na druhé. Tím, že se organizační úsilí protestujících přesunulo do digitálního prostoru – a v mnoha případech se výrazně zefektivnilo – se také vystavilo většímu nebezpečí sledování a potlačení. Aktuálním příkladem budiž zásah čínského státu proti šíření videí z demonstrací proti drakonickým uzávěrám souvisejícím s pandemií covidu-19: tvrdá cenzura internetu či přímo mazání obsahu z mobilních telefonů značky Huawei.
(Digitální „dozorová“ infrastruktura je samozřejmě velkým tématem, jemuž věnují autoritářské režimy mimořádnou pozornost přinejmenším posledních 15 let, tento námět však jde za hranice tohoto textu.)
Sociální sítě s sebou přinesly také další „vedlejší efekty“: dokáží sice v krátkém čase k účasti na protestech motivovat velké množství lidí, ale řečená rychlost se nemusí slučovat s dlouhodobou, systematickou prací na budování občanské a institucionální základny, jež by mohla být oporou hnutí do budoucna. Zjednodušeně řečeno, díky Twitteru a Facebooku se v 21. století dokážeme v rekordním čase sejít na stejném místě a se stejným heslem na rtech, ale pak se s pocitem hlubokého občanského uspokojení rozejdeme (v lepším případě, v horším případě skončí účastníci demonstrace ve vězení) a dál si neklademe otázku, jestli „to celé někdo řídí“, případně co bude s iniciativou dál.
Výzkumníci v této souvislosti zmiňují efektivitu i propracovanost lidskoprávních hnutí ze Spojených států 60. let 20. století, například boj za práva Afroameričanů, v němž se dokázali propojit nejen jednotliví občané čelící rasové segregaci, nejvýraznější osobnosti hnutí a drobné, lokální občanské iniciativy, ale také umělci, podnikatelé, aktivní politici, členové jiných společenských skupin, zástupci církví, a koneckonců i vedení státu – zde např. americký prezident J. F. Kennedy. (O detailu jedné z legendárních akcí z roku 1963 jsem pojednala například v tomto textu.)
Co s tím vším dál?
Důkladnější pohled na data a závěry vědců, jež spravují unikátní dataset NAVCO, nemusí působit kdovíjak optimisticky – zvlášť s přihlédnutím k faktu, že v posledních 15 letech velkou část veřejného prostoru opanují pravicoví populisté s antiliberálními tendencemi – na druhou stranu je pro nás, běžné, a hypoteticky protestující občany možné zařídit se v nové situaci podobně jako autoritářské režimy.
Seznámit se s novou situací – a adaptovat se.
