Článek
Vzpomínáme s Ivčou, mojí švagrovou, na naše plavecké začátky. Naštěstí nás naučili plavat rodiče, takže ve třetí třídě jsme se na plavání těšily. Ocitáme se opět v sedmdesátkách, Ivča vypravuje: „Naše základní škola chodila plavat do Městských lázní „Halus“ v Teplicích. Učil nás váš „Užín“, čekal na nás již v bazénu, voda mu omývala zpocený pupek, rozdělil nás na plavce a neplavce. K plavcům pronesl: „Na vás kašlu, vy plavat umíte.“
„Pozornost obrátil k neplavcům, stoupnul si mezi ně do vody. Vybral si nesmělou Janičku s tmavými vlásky.“ „Pojď ke mně, maličká,“ promlouval klidně, „ukážu ti, jak se plave, zbavím tě strachu.“ „Užín“ stál v bazénu, ruku v bok, voda mu sahala k pupku, pravou rukou hrábl po důvěřivé dívence, zatlačil jí na hlavu až podklesla v kolenou a zmizela pod hladinou. Obrátil se k vyděšeným neplavcům: „Takhle to vypadá, když vás rodiče nenaučili plavat.“ „Dívenka bublá a bublá potopená pod vodou a „Užín“ stále nekončí svůj proslov. Nakonec ji pustil, Janička lapala po vzduchu, byla v šoku, úplně bledá.
„Užín“ si vybral další dvě oběti, neplavce měl uvázané na provaze, chodil po kraji bazénu, pravou a levou rukou škubnul, když mu neplavec zmizel pod hladinou.
Řady neplavců se rychle ztenčovaly a mizely mezi plavce, do bezpečí,“ dokončuje Ivča svoji vzpomínku.
Je mi z toho úzko, jako malá jsem nechtěla mít potopenou hlavu a dívat se do vody. Upřímně, nedělám to ani dnes.
