Článek
Končí školní rok a my se s bratrem opět těšíme na Sázavu. Minulá léta jsme trávili u strýce na chatě. Strýc Pepík měl rád svůj klid a červenec s námi byl na něj moc. Hráli jsme volejbal v ozdravovně, spřátelili se s chataři a domů jsme se vraceli čím dál později.
Táta měl pro Sázavu slabost, a tak zařídil chatku v kempu, kde jsme byli s maminkou a se psem. Bylo to trochu zvláštní místo. Tři chatky, sociálky a za nimi ve svahu hustý listnatý les a v něm ponurá stavba, říkali jsme jí s bráchou „Hrobka.“
Člověk se rozmyslel jít o půlnoci na záchod. Přes den to ovšem vypadalo trochu jinak: tři dřevěné chatky, zelená louka, nedaleký jez, kde jsme se koupali.
Nevelká chatička z tmavě hnědého dřeva se nám stala na červenec domovem. Pokud to bylo u strýce malé, tak tady to bylo super malé. V chatičce dominovaly palandy, byly tam přihrádky na věci. Stoleček jsme vynesli na malou terasu, abychom se tam vůbec vešli. Složitější to ještě bylo, když přijel táta s rybářskou výbavou. Část svého času se rozhodl věnovat nám, byl totiž trenérem mládeže.
Na léto jsme od něj dostali tréninkový deníček, který se do mé mysli otiskl jako „5 × 10.“ Rozuměj: 5 × 10 dřepů, kliků, sklapovaček, sedů/lehů, žabáků a výstupů na schod. Každý cvik se měl provést desetkrát a pak minutová pauza. Každý den dopoledne jsme s bráchou cvičili a táta nás kontroloval. Nespal totiž tak dlouho jako my, byl už dávno z ryb doma. My jsme ale přicházeli z Budína kolem jedné ráno a trvalo nám nějakou dobu, než jsme se probrali. Pak proběhl tréninkový deníček, koupel na jezu a bratr už neměl stání, že musíme honem do Budína, kde budeme hrát volejbal. U pískového hřiště v ozdravovně byl dřevěný stůl a lavice, kde už seděli kamarádi. Tam se vše domlouvalo. Po volejbale jsme se vydali do kempu, asi dva kilometry vzdáleného na večeři. Pak následovala sprcha u „Hrobky“ a bratr mě už pobízel, ať sebou hodím, že se slaví narozky u někoho v chatě.
Po odjezdu otce, který neměl tak dlouhou dovolenou, jsme trochu „zvolnili.“ Tréninkový deníček jsme urychlili,5 × 10 jsme odcvičili v podstatě bez pauz. Bratr si na mě přichystal překvapení: „Budeme chodit běhat na stadion do Sázavy, to se ti bude líbit, dám ti náskok,“ smál se.
Vyrazili jsme přes železný most do Sázavy, brácha byl natěšený. Budeme závodit. Ačkoliv byl o rok a půl mladší, tak si věřil. Běhá rychle, ale já taky. Stojíme na škvárové atletické dráze, budeme běhat stovky. Dostávám instrukce od bratra: „Poběžíme několik stovek. Dám ti náskok pět metrů a utíkej, uvidíme v cíli, kdo vyhraje.“ Tak jdeme na start. Běžím jako o život a pak za sebou slyším bráchu, jak mě dohání. Je jako lokomotiva, pravidelný dech – krok. Míjí mě, vidím jeho drobnou šlachovitou postavu a slyším jeho vítězné: „Cha, cha, Plchu přidej!“ Prohrávám. Odpočíváme, opět bojujeme. Dřu, ale on taky. Nemám šanci, jsem unavená. Snaží se mě povzbudit: „Počkej v srpnu na soustředění, budeš patřit k nejlepším a teď pohni, už máme být na obědě, ve dvě je volejbal v Budíně, už jsem nám domluvil zápas.“ Následoval rychlý přesun do kempu, bylo krásně, „Hrobka“ vypadala přívětivě.
Pohoda byla do chvíle, než jsem celá uřícená a zpocená uviděla „Masouna“ v naší chatce. Seděl na mé palandě, na chlupatých prsou měl vypnuté moje krásné červené bikiny a tlemil se od ucha k uchu. Za chvíli jsem zjistila, že nejsem jediná, kdo avantgardního džezmena sleduje. Opodál stála půvabná drobná dívka s rozpačitým úsměvem, asi znala Masouna jen z koncertů vážné hudby, byla totiž také houslistkou.
