Článek
Mám ráda sobotu, užívám si volno, měla bych se učit, ale nedělám to.
Najednou někdo zvoní, za dveřmi je Anka, mladší hráčka našeho týmu. Jsem překvapená, nijak se nenavštěvujeme. „Pojď s námi do kina,“ říká rozpačitě. Najednou na mě vybafne rozesmátý „Masoun“, schovával se za dveřmi. Dívám se z jednoho na druhého. „Prosím tě, pojď!“ prosí Anka. Tak jdu. Celou dobu mám divný pocit, že jsem tam navíc. Po kině se rychle rozloučím a mizím.
Čas plyne – tréninky, škola. Je opět sobota, měla bych se učit, ale radši zalévám kytky. Najednou někdo zvoní. Za dveřmi stojí „Masoun“ s kráskou gymplu, nakrátko ostříhanou, tmavovlasou holkou. Znám ji, chodila mému čtrnáctiletému bratrovi smažit palačinky. Vzpomínám, jak jsem se ho ptala, jak mu od ní chutnají. „Dělám lepší,“ odpověděl a kreslil tygra z Brehmova života zvířat.
Jsou tady, Šárka má příbuzné ve Francii, její oblečení má šmrnc, ladí jí k čokoládově hnědým očím. Přistihla jsem se, že stále držím konvičku v ruce, můj domácí outfitek v zrcadle na chodbě snad ani nechci vidět. „Masoun“ se záhadně usmívá. Přišel se mi zase pochlubit novou trofejí? Oni se na návštěvu připravili, ale já jsem sice doma, ale nemile zaskočena. Nevím ani, co mám říkat, tak se ptám, co si dají. Usmívají se a chtějí třeba kafe. Šárku osobně neznám, nevím, o čem se mám s ní bavit. Uvařím kafe, postavím šálky před ně na stůl, usmívají se, trochu upijí, nechají kávu stát. Dozvídám se, že kafe vlastně nemají rádi.
Rychle se rozloučí a odejdou. Jdu do kuchyně, je mi nějak divně, slabo, vylévám zbytek kávy a lógr do výlevky a s ním odtéká i ta blbá nálada.
Přichází jaro, už zase trénujeme na antuce, blíží se turnaje. Náš dorostenecký tým se rozpadá, budeme přestupovat do žen a doplňovat je. Jedeme na turnaj do Čelákovic, kde máme získávat herní zkušenosti. Je pátek odpoledne, jsme na místě, budeme spát v upravených šatnách v areálu hřiště. Večer sedíme všechny v hospodě, zkušené ženy popíjí pivo, pokuřují, vypadá to na pěknou pařbu. Některé naše dorostenky se už zdatně začleňují. Pivo mi nechutná, je vedro, kupujeme si s kamarádkou nanuky. Už nás to tam nebaví, hospoda je plná dýmu, kouř nás vyhnal ven na vzduch. Ženský tým ladí formu, my mladší jdeme spát. U chodníku, na trávě sedí Anka, zouvá si boty a tvrdí, že jde do vody. Ptám se jí: „Kolik jsi toho vypila?“ Neví. Snažíme se jí obout a vedeme ji městem. Blížíme se k areálu, najednou se nám vytrhne a utíká po asfaltové silnici, která se svažuje do řeky. Zrychlíme, ale tohle jsme nečekaly. Anka ještě přidá, vrhne se do řeky, nestačíme jí. Zouvám se, svléknu se do nejnutnějšího, ale Anka pokračuje do hloubky, ve tmě vidím sílu proudu a jak se vzdaluje. Volám: „Holky, rychle, musíme ji vytáhnout!“, slyším, jak lezou do vody. Hrábnu po ní, chytím ji za mikinu, chce se mi vytrhnout. Mám strach, že se jí mikina přetáhne přes hlavu a že už ji nezachytím. Je těžká, tepláky má nacucané vodou. Říká: „Nech mě bejt, nestarej se o mě, chci do vody!“ Už je nás na ni víc, táhneme ji, brání se. Vyškubne se mi, vyletí mi ruka, dám jí facku, trochu jí teče krev. „Do prdele, polez z vody, je tu proud, neudržím tě, sakra!“ Trochu je překvapená, ztuhne a my ji konečně vlečeme ke břehu.
V mokrém oblečení leží u břehu, vypadá jako velrybí mládě, zvrací, je celá od písku a bahna. Někdo řekne: „Holky, honem, musíme ji dát do pořádku, než bude průser!“ Anka se ocitne ve sprše, je zbavena písku a bláta, má umyté vlasy, už nezvrací, pomalu střízliví. Hrajeme venku, všechny máme náhradní oblečení, takže se Anka rychle ocitá v suchém oděvu s ručníkem na hlavě. Holky zalézají do spacáku, unavené z praní jejích věcí, bylo už toho na ně dost. Slunce to zítra vysuší.
Za chvíli sedíme venku na lavičce s Ankou samy. Svítí měsíc, všude jsou hvězdy, je nádherná noc. Anka je strašně bledá, blonďaté vlasy má už suché, hledí do země. „Mělas mě tam nechat, proč zrovna ty mi pomáháš?“ říká smutně. „Chodil na kurty, chodil přece za tebou. Čekal u gymplu, říkal, že čeká na mě. Nechápala jsem to, proč si „Masoun“ vybral zrovna mě?“ Hledíme na hvězdy, jsou krásné a chladné, bez citu, tak vyrovnané. Sedíme vedle sebe, mezi námi je zvláštní smutek, tíže. Cítím, že má Anka velký problém, který mě přesahuje. Přesto se alespoň pokusím a říkám: „To, co jsi dnes udělala, se už nesmí N I K D Y opakovat.“ Kouká do země, doufám, že jí to postupně dochází. Sedíme dál a myšlenky plynou, je zvláštní noc. Každá má v hlavě svůj příběh o klukovi, který se zčistajasna objevil a pak se někam ztratil.
Někdo si rád zahrává s city lidí, jako si malíř míchá barvy na paletě. Nám se jásavé, nádherné barvy změnily v odstíny šedi.
