Článek
Prázdniny u strýce skončily, vykrmený Pepík se s námi rozloučil, dojatě hleděl na naši krásnou maminku. Odjíždíme, řetěz je už upevněn na bráně a víme, že příště budeme bydlet jinde, v kempu. Chodili jsme s bráchou sice spolu domů, ale když už svítalo.
Přichází podzim, je to náraz, škola, tréninky, zápasy o víkendech. Je to určitý stereotyp, je mi smutno. Listopad vše ještě umocní, ochlazuje se. Dny se krátí. Začínám si ve skříni chystat teplé oblečení na zimu, když někdo zvoní. Za dveřmi stojí“ Masoun“ a má nápad: „Co takhle jít si zaplavat?“ Směji se a jdu hledat plavky, které jsem právě zahrabala někam do hloubi skříně.
Plavecký bazén v Teplicích je pěkný, voda je tak akorát, plaveme nebo sedíme venku na ručníku na dřevěné lavici, opřeni o prosklenou stěnu. Užíváme si klídku, nechce se mi domů, kde na mě čekají povinnosti.
„Masoun „mi navrhne, že bych mohla jít k němu domů a dosušit si vlasy, že mi udělá teplý čaj. Souhlasím.
V bytě je útulno, venku se šeří, čaj příjemně hřeje. „Masoun“ mě vede k sobě do pokoje a pouští mi své oblíbené desky, například Barbru Streisand. Ležíme vedle sebe na posteli. Tichá, nádherná hudba nás obklopuje. „Masoun“ mě pozoruje, najednou mi dojde, co se nabízí. Jsem tak zoufale nezkušená, že radši předstírám spánek. Cítím na sobě jeho pohled, ale najednou se mi vybavuje, jak si holky z volejbalu myslely, že před gymplem čeká na mě, ale já vím, že nečekal jen na mě.
Raději dále ležím jako prkno, za oknem začíná sněžit, nádherná hudba je všude. To je ta pravá chvíle! Ale já nic. Myšlenky plují a přináší mi další obraz jeho umělecké školy, kde jistě také na někoho čeká.
Nezkušená! Nezkušená! Doufám, že jsem opravdu neusnula a nechrápu, unavená z toho plavání. Hudba hraje, sníh padá, ležíme vedle sebe, už je pomalu tma. Musím domů.
Jestli o mě bude opravdu stát, tak to v dohledné době poznám.
