Článek
Vše je dohodnuto, opět jedeme na prázdniny na Sázavu ke strýci, moc se těšíme. Nevadí nám, že má suché WC, že koupelna vlastně neexistuje, prostory jsou stísněné, pro pitnou vodu se chodí k pumpě. Nevadí nám prostě nic.
Přijeli jsme, strejda Pepík vypadá, že se od minulého roku nepřevlékl. Slamák na hlavě, černé brýle, oblečení na něm opět visí. Vítá nás a odemyká řetěz na bráně. Brácha se vítá v bazénu s potápníkem „Merunou“, maminka dělá Pepíčkovi kávu a krájí přivezenou bábovku. Asina radostně běhá po zahradě a já si sedám na betonovou terasu a sním o neznámém… Pocity jsou umocněny hudbou, která se nese od sousedů. Prázdniny tam tráví vnuk pí Kuberové a z kazeťáku si nahlas pouští nadčasový hit „Léto je léto…“ Vychází na zahradu a přátelsky nás zdraví. Je vedro, bereme si plavky a jdeme se koupat k Budínskému jezu. Pár kamarádů z chat už tam je, dozvídáme se o příjezdu ostatních. Parta se postupně schází. Volejbal v ozdravovně hrajeme nejčastěji od dvou do pěti hodin, pak jdeme domů ke strejdovi. Večer pak chodíme za kamarády. Maminka se snaží nastavit pravidla pro toto léto. Říká: „Měli byste se vracet tak do 23. hodiny.“ „Hm, to se teprve zábava rozjíždí,“ oponuje bratr. Dávám mu za pravdu. Usmlouvám to do jedné hodiny, ale maminka chce, abychom přišli vždy spolu, aby neměla o nás strach. To slibujeme. Maminka má na Sázavě přátele, jdeme navštívit její kamarádku. Mile nás vítá, obě bývalé spolužačky si chtějí v klidu popovídat, tak nás hostitelka předá svému synovi. Je to samozřejmě 190 cm vysoký Martínek, vede nás do svého království, malého srubu, který má na pozemku. Tam se už válí druhý „Vocasovec“ pan Zdéna, který se chlubí, že je již čerstvým důchodcem na játra. Mile nás přijmou, kouří a hrají na kytary, co je napadne. Celý srub je oblepený plakáty skupiny KISS, valím oči, a to hlavně, když tam, kde by měli držet kytary, drží své penisy. Kluci jsou v pohodě.
Často chodíme večer ke „Kroupům“ do hospody nebo sedáváme kousek od ní na malé skalce a hledíme přes kemp na řeku a na hvězdy. Kamarádi za námi postupně přicházejí a domlouváme si s nimi plány na druhý den. Nejdříve všichni vypadají, že dostali od rodičů spousty úkolů, které musí hned splnit, ale jakmile se vyšplhají na vyhřátou skalku, ulehnou k ostatním a poslouchají zpěv, kytary, už nespěchají, hledí na hvězdy a jsou v pohodě.
V podstatě každý den hrajeme volejbal, sestava se mění. S bráchou jsme nejmladší, ale jedině my hrajeme volejbal závodně. Spoluhráči jsou velmi zvláštní: „Vocasovci“, mechanik, student filozofie, student konzervatoře – „Masoun“. Jednou se do hry opravdu položil a volejbalový slang: rychlík, půlka, střelba, ryba, sehrál přímo na place. Vykřikl: „Ryba!“ a místo, aby skočil za míčem, vrhl se ze hřiště, přeletěl kopřivy a ztratil se někde dole u řeky. Úplně zmizel. Lekla jsem se, vypadalo to, že si někde srazil vaz. Čekáme, koukáme a on se zcela nepochopitelně vrací na hřiště ze strany, odkud bychom ho nečekali. Hrál velmi obětavě, až zabijácky. Pak se omluvil, že musí jít domů cvičit na housle, že hraje až čtyři hodiny denně. Bratr se podivil, my jsme chodili oba na klavír a naši učitelé v umělecké škole se s námi rádi rozloučili. Vzpomněla jsem si, jak jsem jednou viděla v televizi pořad se slavným houslistou Hudečkem a ten říkal, že nemůže ani škrábat brambory, aby si nezranil prst. Došlo mi, jak moc „Masoun“ tehdy riskoval.
Jednou za ním přijeli kamarádi z konzervatoře a pozval nás na koncert do své chaty. Večer přišlo dost lidí, kluci hráli džez a nádherně improvizovali. Bylo mi najednou jasné, že tito mladí lidé, žijící v nesvobodné době, to jednou změní. Umění nelze postavit žádné hranice.
Ale u nás, od souseda, stále zněla píseň: „Léto, je léto…“ a my jsme odpoledne relaxovali.
Přišel „Masoun“, jestli s ním půjdu běhat. Tak jsem šla. Běžíme, mlčíme, bylo to dost do kopce. Zeptá se mě: „Můžeš ještě?“ Říkám: „Můžu.“ Běžíme dál, zase se mě zeptá. Odpovím zadýchaně: „Jestli můžeš ty, můžu taky,“ ale tuhly mi nohy. Nebere to konce. Začíná se šeřit, takže rozhodne, že se vracíme. Poděkuji mu a jdu do chaty. Večer mám svalovou horečku, k tomu se přidají křeče, ležím a je mi blbě. Brácha jde druhý den na hřiště sám. Odpoledne se staví „Masoun“, je smutný a nese mi dárek – Malého prince.
Čtu si, odpočívám, hraji si se psem. Ale už je tu bratr, ať se přestanu válet, že už na mě čekají. Jsem na volejbal malá, ale umím dobře nahrávat a smečaři potřebují vyniknout. Vždy hraji s bráchou. U hřiště je velký dřevěný stůl a lavice, tam sedí diváci, rekreanti a naši kamarádi. Zde odpočíváme, vyprávíme si různé zážitky ze školy a dohadujeme večerní akce.
Výraznou osobností je filozof Marek, přijíždí za ním další podivní lidé, rovněž filozofové. Hlídají pražskou Loretu nebo nějaké kotelny, kde se věnují svému studiu. Přicházejí na hřiště, ačkoliv to moc neumí, hrají, šikovnější hráči jim pomůžou a oni si hru užívají, všechny nás to pohltí.
Je vedro, koupeme se u jezu, jsme opálení a vysportovaní. U bráchy dojde k velkému duševnímu a fyzickému rozvoji, neboť kluci se ho snaží ode mě odlákat a vymýšlí mu různé činnosti, třeba zajímavé posilování.
Letní večery mají své kouzlo, zvláště když jde vedle vás pěkný kluk, a to se mi právě teď přihodilo. Sraz je u kamarádky, která slaví narozeniny, ale my nespěcháme, sedíme na kulaté betonové pumpě na užitkovou vodu. „Masoun“ mě objímá. Koukáme na hvězdy, Posázavský Pacifik projíždí tunely. Ach, Sázavo, už se nám to zase krátí, červenec končí.
Zlehka, jemňoučce mě líbá zezadu na krk. Dívám se na hvězdy, kéž by ta slast byla nekonečná jako vesmír.
