Článek
Tak nám ten červenec na Sázavě rychle utekl a vrátili jsme se domů, do Teplic.
Když jsme byli mladší, jezdili jsme na soustředění do Komárova a spali v místní sokolovně, ale teď se vše mělo změnit. Táta objednal soustředění v Sázavě na ostrově. Máme se na co těšit, budeme se svými spoluhráči, ale výpravy do Budína skončily.
Vyrážíme v polovině srpna na čtrnáct dní pod stany, celá volejbalová parta s šesti trenéry. Trénujeme na antukových hřištích starší žáci, dorostenky a dorostenci.
Den začínal budíčkem a rozcvičkou u jezu, po ránu nám kilometrový běh moc nejde. Vycházím z umývárny, vidím tátu se službou, která tlačí kárku s potravinami k snídani, vezli chleba, rohlíky, máslo, džem, paštiky, šťávu, čaj…Snídaně si děláme sami, obědy a večeře jsou zajištěny v sázavské hospodě.
Trénujeme dvoufázově, dopoledne a odpoledne. Před večeří bývají zábavné soutěže, nebo jdeme do lesa pro dříví na oheň.
Táta dal všem jasné instrukce ohledně koupání u jezu: „Důrazně vám zakazuji skákat do šlajsny. Vím, že jste rozumní a stačí vám to říct jednou.“ Myslel si, že může svým svěřencům věřit a odešel na ostrov. Sotva se trenér, přezdívaný „Vzteklej medvěd“ vzdálil, už stál urostlý a opálený Vojvoda na jezu a skočil šipku do šlajsny. „Tady jsem před chvílí stál,“ říká brácha, „tady je půl metru.“ Sotva to dořekl, už se vztyčil Vojvoda, voda mu sahala po kolena a z boku mu crčela krev. „Tohle nesmí „Medvěd“ vidět,“ říká Vojvoda „nebo to bude ještě horší.“ A rychle na sebe natahoval triko. Museli jsme stejně za chvíli jít, začínal nám odpolední trénink.
Z ostrova do města Sázavy jsme měli takovou zkratku, chodilo se přes dřevěnou lávku a aby někdo náhodou nespadl do stojaté vody, mrtvého ramene řeky, která nepříjemně páchla, bylo přes lávku napnuté silné lano. Kluci nás chtěli pobavit a předváděli, jak se opřou do lana zády, ocitnou se těsně nad vodou, my se lekneme, ale lano je spolehlivě vrátí zpět. Hra už byla okoukaná a šibalové vymysleli změnu. Vyhecovali kamaráda, řečeného Pupáka, ať se také zhoupne, neboť Pupák byl častým kritikem jejich kreací před děvčaty. Pupák napochodoval do středu lávky, opřel se o lano a už jsme viděli jeho užaslý pohled: „To snad ne, vy volové!“ A pomalu klesal a klesal a lano nic. Namočil si záda, trochu se v té zelené vodě plácal, tak ho kluci rychle vytáhli. O zábavu měl postaráno, své nejlepší oblečení musel rychle vyprat v umývárně, aby měl v čem chodit.
Také my holky jsme si přepíraly prádlo a věšely jsme je na prádelní šňůry, které jsme natáhly mezi borovice. Nákolenky a boty sušilo sluníčko.
Ve stanu jsme spaly po třech na nafukovacích lehátkách, tašky jsme měly za lehátky. Večer jsme daly boty pod stanovou stříšku, abychom je ráno neobouvaly mokré.
Samozřejmě, trénink probíhal i na atletickém oválu v Sázavě. Plnili jsme odznak zdatnosti, běhali jsme šedesátky a stovky…Brácha měl pravdu, předběhla jsem i holky, které bych bez tvrdého tréninku v červenci neporazila. Závody s ním, lépe řečeno samé prohry, mi pomohly.
Po sportu jsme se koupali u jezu a všichni se už těšili na večeři, která byla v místní hospodě v Sázavě. Večer byl táborák, kluci mučili kytaru.
Výjimečně za námi přišli kamarádi z Budína a „Masoun“ domluvil koncert pro nás. Na ostrově bylo malé pódium pro kluky jako stvořené. Byli čtyři a hráli moderní džes na housle, bicí, na basu a kytaru. Byl to opravdu „nářez“. Džezmeni nám zpestřili soustředění. Už tehdy jsem věděla, že jsou to výjimeční muzikanti.
Druhý den jsme opět nastoupili na hřiště, dopoledne se pilovala technika, odpoledne se zpravidla hrálo. Někdy večer mi bylo smutno, stýskalo se mi po lidech z Budína. Ležím po večerce s kamarádkami ve stanu, zrovna Máťa vypráví o škvorech. Zaručeně vás proti nim ochrání síťovka na balon. Ta má zabránit tomu, aby vám vlezli do uší. Dává si ji na hlavu, smějeme se, víme, jak síťovka vypadá.
Najednou se potichu ozve za stanem: „Zuzano, jsi tu?“ Máťa pohotově odpoví za mě: „Jojo, je tady“ a směje se v síťce na balon. Holky poznaly „Masouna“. Tiše říká: „Přišel jsem ti zahrát písničku na dobrou noc.“ Hraje potichu na kytaru moji oblíbenou písničku „Hey Jude“ od Beatles.
Je mi krásně, mám zavřené oči a odděluje nás jen látka stanu.
