Článek
Červenec je v plném proudu, jsme v kempu, v chatce u „Hrobky.“ Na volejbal jsme chodili do Budína, ale teď v týdnu naši kamarádi odjeli za svými povinnostmi, tak máme čas trochu se v kempu porozhlédnout. Za třemi chatkami je svah, který je porostlý hustými listnatými stromy a pod ním se krčí malé zanedbané hřišťátko. Bahno se promíchalo s kdysi navezeným pískem, zapomenuté hřiště bylo opět nalezeno. Klackem jsme nalajnovali menší hřiště, měli jsme svoji síť a míč, takže za chvíli smutné hřiště ožilo hráči z kempu. Když pršelo, byla pod stromy tma a „Hrobka“ nás smutně sledovala.
Dřevěná chatička měla malou terasu, kam jsme vynesli stolek a maminka na něj postavila plynový vařič a uvařila nám oběd. Nádobí jsme chodili mýt do nedaleké kuchyňky. Tašku s oblečením jsem zastrčila pod postel, aby se mi tam vešla, nemohla jsem mít moc věcí.
Vyčasilo se, v kempu na louce přibývaly stany a najednou se zjevil on, „Sandokan“. Ze stanu samozřejmě vykoukla velmi štíhlá blondýna, jasně – Marianna / Perla z Labuanu/ a zevnitř se ozývalo malé mimčo. Ach, ta moje fantazie, ovlivněná bláznivým seriálem. Vyklubala se z nich normální německá rodina. Ale stejně…
Plním na louce před chatkou tréninkový deníček 5 × 10, „Sandokan“ vynáší před stan skládací křesílka. Říkám si v duchu: „Nedívej se na něj, je zadaný…“Je opravdu urostlý, svalnatý a ty oči! Po koupání na jezu se vracím a snažím se číst knížku. Oblečení mám málo na úkor knih, takže mi došlo spodní prádlo a musím si ho jít přeprat. Na šňůře za chatkou to blbě schne, nesvítí tam tolik slunce. Jsem v pohodě, nikoho nečekám. Najednou se před chatkou zjevil “ Masoun“ s kamarádem a chtějí si zahrát volejbal. V rychlosti si na sebe obléknu suché věci, ale podprsenka mezi nimi není. Tak se pevné trojky ukažte. Potřebujeme čtvrtého, brácha je na nákupu v Sázavě, takže hledám spoluhráče. Stačí pár úderů balonem a pomalu a rozpačitě přichází „Sandokan“, že by si jako zahrál. „Sandokan“ je šikovný, rychlý a snaživý, ale volejbalista to není. Nahrávám mu a on dobře smečuje. Jde zde o hru s míčem, ale překvapivě i o hru pohledů. Vnímavý „Masoun“ si vymění pohled s ještě vnímavějším spoluhráčem. Všimli si, kam se mi „Sandokan“ vlastně dívá a moje zelené oči to nejsou. Hraji, ale cítím na těle oči všech. Přiletí míč za síť mezi mě a „Sandokana“, je to těžké i pro ty, co volejbal hrají. Hráči musí být domluveni. Pokud nejsou, tak buď se ani nehnou a míč spadne mezi ně, nebo vyrazí oba současně po míči a můžou se srazit. V případě lajka je to jisté. Trenéři nám vtloukali do hlavy: „Zavolejte si!“
Oba jsme rychlí, srážka je nevyhnutelná. Míč odehraji dřív, ale „Sandokan“ je těsně u mě, nevrazí do mě, jak by se čekalo, ale jemně mě obejme.
Kluci mají v očích vraždu.
