Článek
Přestávka se nám krátí a tu vběhne do třídy žák z vyššího ročníku a má obtisknutou ruku na obličeji. Volá na nás: „Ty vole, to se poserete, to byla prdel, všichni jsme dostali do držky. Užín nemá zuby. Bude prdel, uvidíte, ha,ha!“
Zvoní, přichází Užín, housle v jeho rukou vypadají jako dětská hračka. Trucovitě mlčí, ticho by se dalo krájet. Rituál dnes nebude. Promluví: „Pofaťte sse. Tak cso si ssafspíváme?“ „Vosy, vosy…,“ zní třídou. „Proč fossy, fossy?“ diví se učitel. Protože tuhle písničku máme rádi, odpovídá třída. Užín začne hrát na housle, tančí po třídě, připomíná cvičeného medvěda, a když náhodou sáhne vedle, podívá se na žáka – houslistu, co on na to, zda mu to projde.
Žák Slanička se snažil vyhnout jeho pohledu, upřeně hledí někam za učitele, aby nedostal. Učitel se do písně položil: Fossy, fossy, sršány, vyletěly na mě sse škály, ze škáličky…“
Máme kapesníky, tečou nám slzy a dusíme se smíchy, předstíráme smrkání, abychom také nedostali.
