Článek
Stojím v koupelně před zrcadlem a snažím se vymáčknout nějaké uhříky v obličeji. Kde se to sakra bere, vždyť už mi je šestnáct let. Někdy dokážu jeden úspěšně zamaskovat, ale dnes je to nějak všude. Je neděle, žádný sport, nikam se nechystám. Tělovým pudrem maskuji nezamaskovatelné. Najednou někdo zvoní. Nikoho nečekám, ale to neznamená, že za dveřmi nemůže stát „Masoun“.
Snědý pěkný kluk s tmavými vlasy, výraznýma očima a širokým úsměvěm. Džezmen, umělec s citem pro detail. Tak ten mi tady chyběl. Říká: „Zunovci, pojďte do kina!“ Brácha v tom nevidí problém, vyrážíme. Snažím se držet trochu stranou, nepřipadám si hezká, mám přepudrovaný obličej, jako bych kejchla do pylu. „Masoun“ se usmívá/nebo se mi směje/ jedeme do Dubí u Teplic, míříme do místního kina. Stará malá budova, zatažené těžké závěsy, všude je cítit zatuchlina, v rohu jsou kamna na uhlí, Tma a smrad. Nikdy jsem v takovém kině nebyla.
Promítají „Němý film“, vůbec jsem nevěděla, na co jdeme. Jsem zaskočena, ale za chvíli se smějeme. Jsou to úplně ztřeštěné scénky. Jde slepec po ulici, ťuká kolem sebe bílou slepeckou holí, až ji vrazí stojícímu pánovi mezi nohy. Smějeme se, pitomost, to se nestane. Omyl, stane. Po letech jsem musela čelit přesně této situaci na náměstí. Vidím slepce a jsem ve střehu.
Další scéna. Hrdinové jdou navštívit svého šéfa do nemocnice, nesou mu bonbónky, ale po cestě je snědí a on se smutně přehrabuje jen v papírových košíčkách.
Vzpomínám na případ, kdy dítě na konci školního roku koupilo paní učitelce svoji oblíbenou bonboniéru a po cestě do školy ji snědlo, předalo jen obal.
Film nás baví, zatuchlinu už nevnímáme, v kamnech na uhlí se topí.
Je už úplné vedro a najednou vidím, jak „Masoun“ nabízí lidem imaginární n a n u k y.
