Článek
Nádherné léto na Sázavě skončilo. Noví kamarádi, mejdany v chatách, volejbal …vše je pryč.
„Babí léto“ je opravdu náraz, je tu škola, gympl a tréninky, člověk je zasypán povinnostmi.
Ploužíme se s bráchou ráno do školy, neseme si aktovky, ještě jsme se asi ani neprobudili.
Úplně se leknu. Ve výklenku budovy někdo sedí, probouzíme se. Je to „Masoun!“ Široký úsměv, skvěle se baví. „Chtěl jsem vás vidět, Zunovci, jak jdete do školy. Nezklamali jste.“ Závidím mu tu jeho volnost. Asi to pochopil a za pár dní mě pozval do své školy. Jdeme teplickými parky, umělecká škola žije. V půl sedmé večer hrají kamarádi džez, je to paráda. Hudba je naprostá svoboda v nesvobodné době. Učím se vidět věci jinak, jak jsem je dřív neviděla. Svět je krásný!
Blíží se taneční. Vymýšlím si šaty, paní krejčí je ochotně šije, těším se, ale trochu se i bojím. Na začátku kurzu nemám stálého tanečníka, je to trochu horor.
Dnes večer mě vyzval k tanci urostlý kluk z naší ulice. Mám na nohou zlaté střevíčky s volnou špičkou. Následoval prokopávaný „jive“. První kop – přímý zásah. Nakopnutý palec, roztržené silonky, krev. Tanečník se omlouvá, snažím se usmívat, jde mi to ztuha, krutá bolest v palci neodeznívá. Další krok – kop – přesný zásah, druhý palec kopíruje první. Šílená bolest, visím na partnerovi. Pomalu, provinile mě odtahuje z parketu.
Slzím, pak zaostřuji na pódium. To snad ne! U klavíru sedí „Masoun“ a hraje nám k tanci, zeširoka se směje.
A je tu listopad, moje šestnácté narozeniny. Kamarádky z volejbalu mě zvaly na své narozky, tak jsem se rozhodla, že je pozvu na své. Oslava je v plném proud a najednou někdo zvoní. Jdu dolů otevřít a tam stojí „Masoun“. Nahoru samozřejmě nejde, ale má pro mě překvapení: „Hledej!“ Koukám před sebe a najednou vidím malé červené autíčko „zaparkované“ mezi dvěma velkými auty. Dostávám pytlíček a v něm je prasátko a tři oříšky.
Co se mi asi splní?
