Článek
„Tak kam pojedeme letos na dovolenou?“ ptá se táta. „Parta, se kterou jezdíme pod stan na ryby se nám rozpadla, jezdí už do NDR za lepším. Strejda Linhart nás zve každý rok k sobě na chatu, žije tam sám jak jezevec,“ říkal táta a těšil se, že se strejdou půjdou rybařit. „Chodil jsem s ním na ryby už jako malý kluk, mám Sázavu rád. Měl mě jako vlastního, rád mě strašil,“ říká s úsměvem.
Takže jedeme, vlastní auto nemáme, odvoz zajišťuje táta, všichni nasedáme včetně černé královské pudlice Asiny. V osadě Budín už na nás čeká strýc, je dost zvláštně oblečený. Ani se nedivím tátovi, že ho Pepík se svým otcem rád strašil. Je už starý, hubený, má propadlé tváře, kalhoty na něm visí. Pro okolí je ovšem nezaměnitelný, ve svém slamáku a černých brýlích. Radostně zdraví maminku – hospodyni. Chata bude potřebovat ženskou ruku. Rozhlížím se, prvorepubliková dřevěná chata je půvabná, obklopuje ji sad, jablka jsou vzorně shrabaná pod stromy. Před chatou z tmavého dřeva je kulatý bazén plný vody. Brácha je nadšený, hlásí první potápníky, vidí zvlášť velkého a říká mu „Meruna“. Bude ho lovit donekonečna.
U plotu, blízko cesty, je suché WC a garáž, ve které strýc parkuje šedou škodovku, se kterou vyjíždí výjimečně na nákup. Koupelnu nemá, myje se v umyvadle, vodu bere potápníkům.
Strýc Pepík se svým otcem dříve vlastnili fabriku na nábytek, chtěli utéct do Ameriky, ale nakonec zůstali. Nyní už je Pepík sám, chodí na ryby, sejde kousek k řece, vidí tunely nad řekou, slyší občas houkání vlaku, Posázavského Pacifiku. Je to tak magické místo, že lov ryb může být i záminkou. Nepamatuji se, že by něco chytil, když jsme tam byli. Je postavičkou Budína, morous, kapitalista, který se neoženil, žil se svým otcem až do jeho smrti. Zvykl si na samotu a klid. Sousedka, paní Kuberová, mu občas navařila a napekla a strýc ji na oplátku svezl do Sázavy nakoupit. A teď jsme mu do poklidného stereotypu vpadli my. Sázava sehrála v životě našich rodičů důležitou roli, jejich rodiny zde měly chaty a oni tu prožili kus svého mládí a zamilovali se do sebe. Maminka ale o chatu přišla, její otec ji prodal.
Táta nám vyprávěl o hřišti v ozdravovně, kde probíhaly líté boje ve volejbalu a že musíme zjistit, jak se věc má dnes. Oblékneme se do sportovního, táta trenér žactva a dorostu nese míč a kráčí v čele, ženou ho kupředu vzpomínky. My jdeme za ním, maminka se těší na stará místa, my s bráchou mlčky kráčíme a posloucháme vyprávění rodičů. Vše se jim zdá takové malé. Jsme v ozdravovně, u pískového hřiště, nikde nikdo. Táta s bráchou natahují síť, vypadá to, že budeme na hru sami. Rozcvičujeme se a údery míče přilákají zvláštní postavy, přicházejí z prostoru, kde se hraje pinčes. Dva vysocí, hubení kluci, představují se nám. Tmavovlasý je pan Zdéna a blonďák s vlnitými loknami je pan Martínek. Zdraví maminku, naše maminky se totiž znají. Další postava, Marek, vypadá jako antický filozof nebo šílenec, trochu se ho bojím. Kultivovaným hlasem nám ovšem sdělí, že si proti nám rádi zahrají. Doplní je tmavovlasý zarostlý kluk, který měl jít právě cvičit na housle, ale rozhodl se jinak. Hrajeme čtyři na čtyři. Klukům je kolem devatenácti let, mají výškovou převahu, bráchovi je třináct a mně patnáct let, ale máme tátu trenéra. Ve školním roce jsme trénovali třikrát týdně. Maminka je naprostý laik, který si chce zahrát a je šťastná, když se potká s míčem. A tady nastává náš úkol, hrát tak přesně, aby se s míčem potkala. Vítězíme. Dohadují se další zápasy, táta – trenér je spokojený. Pár dní hrajeme jako rodina, ale jsem již z toho unavená. Jakmile nepřihraji mamince přesně, pohled otce nebo bráchy mě zpraží: „Jak je to možné?“ Zápasy nakonec vyhrajeme, táta je spokojený a hodlá se věnovat rybaření.
A pak se stane něco, co odstartuje naše prázdniny. Kluci nás pozvou mezi sebe. Dohodneme si zápasy, přichází stále více lidí z okolních chat a hřiště „U Cukrářů“ opět ožije. Poznáváme denně nové kamarády, zvou nás do svých chat na párty.
Pan Zdéna a pan Martínek, přezdívaní „Vocasovci“ hrají na kytary, sedíme v hospodě „U Kroupů“, pak se přesouváme na malou vyhřátou skalku nad kempem. Všichni zpívají, kluky doplní krásné dívky, jaké jen Sázava může mít. Všichni jsou v pohodě, krásné léto jede na plné pecky.
My ale máme problém. Strýc je zvyklý chodit brzy spát, bránu zamyká na řetěz. Maminka to nějak usmlouvá, klíč má nakonec ona. Vygruntovala celou chatu, navařila, napekla. Pepíkovy propadlé šedivé tváře se zaplnily a dostaly barvu. Náš pes se mu uvelebil v jeho oblíbeném ušáku, ve kterém nesměla sedět ani naše babička. Sedíme před chatou, je zrovna po bouři, brácha si hraje v bazénu se svojí oblíbenou „Merunou“ – potápníkem. Skamarádili se.
Vypadá to, že ze sportu nic nebude, ale najednou slyšíme pískat znělku: „Pitná voda“ a volání: „Volejbal!“ Hledají nás a nevědí, v jaké chatě jsme. „Masoun“ / houslista/ a Marek/ filozof/ jdou v županech a v potápěčských brýlích kolem našeho plotu. Pravda, je po bouřce, ale tohle jsme nečekali. Smějeme se a jdeme hrát.
Odjezd se blíží. Jsme s bráchou pozváni na mejdan do chaty, všude jsou rozvěšené lampionky, griluje se maso, popíjí se a zpívá. Maminka mi řekla, aby se brácha krotil v pití, že zítra je den odjezdu, ať se něco nepřihodí, strýc je tak akurátní. „Nechápu, čeho se pořád bojíte“, povídá bratr. A v noci se strejdovi poblil do postele. Děs, běs! Pereme, sušíme, to se nemělo stát! Brácha je nějaký malátný, říká: „To maso bylo asi nedodělaný, ale choval jsem se rozumně.“ Slunce vše suší a žehlí. Máme sbaleno, strýc Pepík se vysloveně těší, vyhlíží auto s otcem. Ale místo toho se přijdou kluci rozloučit, je jich pět. „Vocasovci“, „Masoun“, Marek a Libor. Je mi to moc líto, že je určitě rok neuvidím. Čekáme, auto nejede, maminka dostává informace ze sklárny Kavalier, že odjezd bude další den.
Paráda! Jdeme hrát a pařit! Brácha říká, že už zase chytil formu. Jsme zváni do jiné chaty, je jasné, že se loučíme, a to se musí oslavit. Maminka mi klade na srdce: „Hlídej ho, prosím tě, ať se zase ten náš blb nepobleje.“ Odpovídám: „Neboj se, dvakrát do jednoho stromu neuhodí.“ Ale to se šeredně pletu. Poblil se znovu. Pereme, sušíme a odjíždíme. Strýc Pepík nám ulehčeně mává a zamyká bránu na řetěz. Bude mít klid do příštího léta, kdy to s námi znovu riskne, protože trpí na bráchu.
Ženské v jeho životě nehrály nikdy velkou roli.
