Článek
Bílé vlněné šňůrky cicit vlají vzduchem jako křídla, vidím talit gadol i tfilin – poprvé takto zblízka, na vlastní oči, ne z fotografií.
Kráčíme. Ne, už poskakujeme. Někteří už téměř běží. Je to zvláštní, výjimečný pocit, který nedokážu pojmenovat. Starobylé úzké uličky, klenuté oblouky, všude kolem jeruzalemský pradávný kámen, teď ještě teplý od slunce.
Pak přichází nezbytný bezpečnostní rám. Ještě kousek. Srdce mi tluče v hrudi, když najednou zaslechnu hlasité zpěvy. Mladí Židé si zpívají radostně, drží se za ruce a vítají šábes s takovým upřímným nadšením a nefalšovanou radostí, že se mi nechce věřit.
A teď už ji vidím. Venku je už tma, když vyjdu z tunelu. Zeď nářků září v reflektorech, krásně osvětlená proti černému nebi. Plocha před ní je téměř plná, všude plno lidí, elektrizující atmosféra mě okamžitě zachvátí jako proud. Lidé poskakují a tančí v kruzích, drží se za ramena, točí se dokola. A teď tady stojím a snažím se vstřebat tu nepopsatelně úžasnou atmosféru.
