Článek
Když nám rodiče oznámili, že nám chtějí pomoci s bydlením, měli jsme s Lukášem obrovskou radost. „Máme pro vás 300 tisíc,“ řekla máma nadšeně, a přitom na nás oba zářivě usmívala, jako by právě vyřešila všechny naše problémy. „Chceme, abyste mohli začít. Máte rodinu, malé dítě, a my už na nic šetřit nepotřebujeme.“
Bylo to od nich milé, opravdu. Nejdřív jsem byla překvapená, dojatá, možná i trochu v šoku. Ale pak jsme si s Lukášem doma sedli a začali počítat. A ten pocit štěstí najednou narazil na realitu.
300 tisíc. Co s tím dneska?
Za ty peníze si dneska nekoupíme ani garáž, natož byt. Nájmy rostou do nebes, úroky na hypotéku nás děsí, a když jsme se podívali na ceny realit, došlo nám, že 300 tisíc je sice fajn bonus, ale zázrak z toho neuděláme. Lukáš to tehdy řekl nahlas, aniž by se zamyslel nad tím, jak to bude znít: „Hele, 300 tisíc, to dneska nejsou žádné peníze. To na bydlení rozhodně nestačí.“
Hlavně mlč
Já jsem ho varovala, že by to neměl před rodiči zmiňovat. Ale Lukáš měl pocit, že je to prostě pravda. A pravda se má říkat, no ne?
Při další rodinné večeři to tedy přišlo. Když máma s tátou znovu začali o tom, jak nám ty peníze pomohou, Lukáš se rozhodl otevřít to téma. „My si toho vážíme,“ začal. „Ale dneska… no, prostě 300 tisíc, to nejsou žádné peníze. Samozřejmě nám to pomůže, ale v kontextu cen bydlení je to spíš kapka v moři.“
Máma ztuhla. Táta přestal krájet maso a jen na nás hleděl. Po několika sekundách trapného ticha to máma prolomila. „Jak to myslíš, že to nejsou žádné peníze? To si vážně myslíš, že jsme to utrhli na stromě?“
„Ne, to samozřejmě ne,“ snažil se Lukáš zachránit situaci. „Jen říkám, že dneska to na koupi bytu nestačí. V Praze jsou ceny bytů takové, že…“
Jsme nevděčníci
Máma ho přerušila. „Vy jste nevděční. Máte vůbec představu, kolik jsme si my museli odříkat, když jsme si pořizovali byt? Kolik práce a šetření za tím bylo? Ty tři sta tisíc je pro vás jakože nic?“
A bylo to venku. Z obyčejné věty „To nejsou žádné peníze“ se stal konec večera. Máma začala křičet o tom, jak jsme rozmazlení, že si nevážíme jejich pomoci a že naše generace žije jen v luxusu, který oni nikdy neměli. „Vy jste zvyklí, že všechno máte hned! My jsme bydleli u babičky v jedné místnosti deset let, než jsme vůbec našetřili na zálohu!“
„Jenže dneska je všechno jinak,“ snažila jsem se oponovat. „Byty stojí mnohem víc, platy to nedohánějí, všechno je drahé, a navíc nám na každém kroku říkají, že si máme užívat života, cestovat, protože penze budou nulové…“
„To jsou výmluvy!“ vypálila máma a já jsem věděla, že je konec. Nemá cenu pokračovat.
Tichá domácnost
Když jsme odcházeli, rodiče se ani nerozloučili. Táta se zamkl v pracovně, máma za námi zabouchla dveře. V autě jsme s Lukášem dlouho mlčeli. Přemýšlela jsem, jestli jsme opravdu nevděční. 300 tisíc přece není málo. Ale na druhou stranu, co s tím dneska zmůžeme? Máma má pravdu v tom, že jejich generace měla těžký život. Ale my ho máme taky. Jen jiným způsobem.
Ještě dneska máme s rodiči napjaté vztahy. Peníze jsme nakonec přijali a vložili je na stavební spoření, protože na koupi bytu to opravdu nestačí. S rodiči se ale o penězích už nebavíme. Naučila jsem se jednu věc: dar je dar. Ať je to kolik chce, poděkuj, usměj se a drž jazyk za zuby.
Tenhle příběh mi převyprávěla známá a mám se zeptat, zda opravdu byli nevděční.
