Článek
Když nám tchýně předložila tu nabídku, byl to šok. Seděli jsme u ní v obýváku, obklopeni výstavními porcelánovými figurkami a květinami, co vypadaly jako z katalogu. Na stole stála káva, kterou nám nalila do svých drahocenných šálků. A pak to pronesla – klidným, skoro až laskavým tónem:
„Miláčku, vy jste teď mladí a v tak složité situaci. Je zbytečné, abyste se tak zatěžovali. Nechtě mě, abych vám ulevila. Dám vám dvě stě tisíc korun, když mi svěříte malou do výchovy. Bude to nejlepší pro všechny.“
Čelist mi spadla až na ten její perský koberec
Dvě stě tisíc. Jako kdyby nabízela nějakou směšnou částku za auto, které si vyhlédla u souseda. Naše malá Eliška, spokojeně chrupkala v kočárku vedle nás. Můj muž, její milovaný synek, vypadal zmateně. Jeho matka, naše tchýně, si prostě usmyslela, že si koupí právo být matkou místo nás. Je přesvědčená, že se svými penězi si může dovolit cokoliv, ale to se teda spletla!
„Vy to nevidíte, ale já to dělám pro vás,“ pokračovala.
„Oba máte tolik práce. Užíváte si mládí, cestování, přátel… Jsem tu, abych vám pomohla. Kdo jiný se o ni může lépe postarat než já? Jsem zkušená, mám čas a prostředky. A podívej se na sebe, Karle,“ otočila se na mého manžela, „vždyť ty jsi vyrostl jako úžasný člověk díky mně.“
Nevěděla jsem, jestli se mám smát, brečet, nebo na ni křičet. Jak si mohla myslet, že jí svěříme naši dceru? Jak mohla věřit, že nás přesvědčí penězi?
Ale Karla to zarazilo. „Mami, to nemůžeš myslet vážně,“ řekl. Jenže v jeho hlase bylo něco nejistého, co mě vytočilo ještě víc.
Tchýni došlo, že já budu problém
„Vím, co si o mně myslíš, Jano. Ale máš před sebou celou kariéru, celé roky svobody. Eliška by u mě měla stabilitu, lásku, péči… Měla bych na ni víc času než ty, když pořád jen běháš za prací. Je ti teprve třicet, počkej až se více usadíte a můžete si pořídit tolik dalších dětí, kolik budete chtít.“
V tu chvíli mi došlo, o co jde. Tohle nebyla nabídka pomoci. Tohle bylo její ponížení. Naznačovala, že nejsem dobrá matka. Že na výchovu Elišky nemám. A ještě si myslela, že to dokáže zakrýt penězi.
„Myslím, že tohle je vážně neuvěřitelné,“ odsekla jsem. „Až budu potřebovat, aby mi někdo vynesl odpadky, možná ti zavolám, ale to je tak všechno.“
„Jano!“ okřikl mě Karel.
Nabídka zůstává otevřená
Tchýně se ale jen zasmála. „Nemusíš hned dělat scény. Já vím, že je to šok. Ale třeba si to promyslíte. Ta nabídka platí.“
Zvedla se, aby nám dolila kávu. Já se ale mezitím zvedla s kočárkem a odcházela. Bylo mi naprosto jedno, co bude říkat Karel. Tohle byl poslední kapka. Jestli chtěl zůstat jejím „úžasným synkem“, ať si zůstane. Ale já a Eliška se z téhle hry vyřazujeme. Nikdo si nás nekoupí – ani za dvě stě tisíc, ani za dva miliony. S tchýní jsem od té doby přerušila veškerý kontakt. Vím, že Karel se za mámou občas staví, ale zakázala jsem mu brát k ní Elišku. Ta už se k ní přiblíží leda na fotkách. Chtěla mi ukrást moje dítě, to jí nikdy nezapomenu.
Všechno si za peníze nekoupíte
Tenhle příběh mě hodně zaujal. Nevěřila bych, že se něco takového může dít v normálním světě. Karel si myslí, že Jana svojí reakci přehnala, ale já s ní naprosto souhlasím. Něco takového si její tchyně vůbec neměla dovolit vyslovit. Eliška je normální spokojené miminko a Jana zvládá péči o ni i ještě částečně pracovat. Karel by měl být vděčný, že má takovou ženu a měl se za ni postavit a matku rázně odkázat do patřičných mezí a ne se jí ještě zastávat.
Co myslíte vy?
