Článek
Starobní důchody – téma, které v Česku rozpaluje všechny do běla. Důchodci bojují za valorizace, politici se předhánějí v populistických slibech a veřejnost se hádá o tom, kdo si co zaslouží. Jenže při téhle přetahované o starobní důchody se zapomíná na všechny ostatní. Invalidy, vdovy, sirotky. Tihle lidé jako by ani neexistovali.
Invalidé živoří
Znáte někoho, kdo je v invalidním důchodu? Možná ne. To není divné, tihle lidé totiž nemají čas se příliš ozývat. Jsou příliš zaneprázdnění bojem o holé přežití. Invalidní důchod je u nás tak nízký, že by z něj normální člověk nezaplatil ani nájem. Tihle lidé často nemají šanci pracovat, zdravotní problémy je připoutaly na lůžko nebo je každý den trápí bolest. A stát? Ten se na ně vykašlal, protože nejsou vidět. Neřvou na demonstracích a nikomu nepřinášejí hromadu volebních hlasů.
Kde je solidarita?
Vdovské důchody? Směšná almužna, která vám spadne do klína na pár měsíců, a pak šlus, máte smůlu. Jste snad dost staří, abyste se postarali sami. Sirotčí důchody? To snad ani nemá smysl komentovat. Částky, za které by si dítě nekoupilo ani pořádnou bundu na zimu, natož aby se z toho dalo žít. Kde je ta slavná solidarita, o které pořád slyšíme? Jak to, že smrt manžela nebo rodiče v Česku znamená nejen bolest, ale i ekonomický kolaps? Sbírky jen přetékají příběhy, kdy jeden z rodičů zemřel a další nedokážu rodinu z jedno platu utáhnout.
Starobní důchody jsou hlavní téma
Nikdo neříká, že starobní důchody nejsou důležité. Ale proč se veškerá energie a pozornost točí jen kolem nich? Proč je vždycky slyšet jen o tom, jak přidat seniorům, a ne o tom, jak dostat invalidy nad hranici chudoby? Proč nikoho nezajímá, že sirotci přežívají na pár stovkách? Protože starobní důchodci jsou volební jistota. Hlasitá skupina, která politiky zajímá, protože je živí.
Sociální systém v Česku je fraška. Má chránit všechny slabé, ale reálně slouží jen těm, kteří mají největší „marketing“. Politici vědí, že starobní důchodci jim přinesou hlasy, ale invalidé, vdovy a sirotci? To jsou v očích státu jen tiše trpící figurky, na které se nevyplatí myslet.
Probuďte se!
Takže příště, až se budete rozčilovat nad důchody, zkuste se zamyslet, jak byste žili s invalidním důchodem. Nebo s vdovskou almužnou. Nebo jako dítě, které přišlo o rodiče. Protože tihle lidé téměř bojují o přežití.
