Článek
Vlastně jsem se vždycky tak trochu vysmívala kamarádkám, které neustále zkoušely nové stravovací plány a pak o nich nadšeně vyprávěly u kávy. Jenže pak přišly moje čtyřicáté třetí narozeniny a já jsem při pohledu do zrcadla pochopila, že něco musím změnit.
Nešlo ani tak o váhu, i když pravda, těch pět kilo navíc, které se ke mně připlížily během posledních let, mi moc radosti nedělalo. Byl to spíš ten unavený pohled, povadlá pleť a věčný pocit, že potřebuji aspoň dvě kávy, abych vůbec zvládla vstát z postele. Vypadala jsem, jako by mi bylo o patnáct let víc, a taky jsem se tak cítila.
„Měla bys zkusit detox,“ říkala mi sestra Lenka, která medituje a cvičí jógu a vůbec vypadá, jako by času vzdorovala mnohem úspěšněji než já. „Stačí na týden vyřadit všechno, co tělo zatěžuje, a budeš se cítit jako znovuzrozená.“
Detox zněl jako další z těch bláznivých nápadů, které by znamenaly hladovění a podráždění. „To není pro mě,“ odmítla jsem tehdy. Ale ta myšlenka, že bych měla něco změnit, ve mně zůstala.
Nakonec to přišlo celkem nenápadně. Jednoho večera jsem seděla před televizí s miskou čokoládových bonbonů - můj oblíbený večerní rituál - a sledovala dokument o vlivu cukru na stárnutí. Upřímně, většinou tyhle pořady pouštím jedním uchem tam a druhým ven, ale něco v tom, co říkali, mě zasáhlo. Mluvili o tom, jak cukr způsobuje v těle zánětlivé procesy, jak se váže na kolagen a elastin v naší kůži a způsobuje jejich poškození.
Ten večer jsem se podívala na svoji misku s bonbony jinak. Uvědomila jsem si, že to není jen občasná sladká odměna. Byla to závislost. Čokoláda po večeři, sušenka ke kávě, dezert po obědě v restauraci. Při každé příležitosti jsem si dopřála něco sladkého. A to nemluvím o skrytém cukru v pečivu, omáčkách a dalších potravinách.
Rozhodla jsem se pro experiment. Žádné drastické diety, jen jedna jediná změna – vyřadím ze svého jídelníčku čokoládu a veškerý přidaný cukr. A místo sladkostí začnu jíst více zeleniny.
První týden byl peklo. Měla jsem abstinenční příznaky jako skutečný závislák – bolesti hlavy, podrážděnost, neustálá chuť na sladké. Moje rodina se mnou skoro nechtěla být v jedné místnosti. „Mami, prosím tě, sněz si aspoň jeden bonbon, jsi nesnesitelná,“ řekla mi dcera třetí den, když jsem na ni vyjela kvůli ponožkám pohozeným v obýváku.
Nepolevila jsem. A jsem za to ráda, protože druhý týden přinesl první náznaky změn. Ráno jsem se začala probouzet s větší energií, než jsem měla za poslední roky. Přestaly mě trápit odpolední výkyvy nálad a únava, které jsem dříve řešila další kávou a – překvapení – něčím sladkým.
Po měsíci jsem si všimla, že moje pleť začíná vypadat jinak. Byla jasnější, méně zarudlá a dokonce i některé vrásky jako by byly méně výrazné. Kamarádka Petra, kterou jsem dlouho neviděla, se mě zeptala, jestli jsem byla na nějakém zákroku u plastického chirurga. „Ne, jen jsem přestala jíst čokoládu,“ zasmála jsem se a její překvapený výraz byl k nezaplacení.
Po dvou měsících jsem si uvědomila, jak moc se můj život změnil. Nejenže jsem shodila čtyři kila bez jakéhokoliv dalšího úsilí, ale hlavně – cítila jsem se mladší. Ta žena, která na mě ráno koukala ze zrcadla, už nevypadala unaveně a opotřebovaně. Vrátila se mi jiskra do očí, kterou jsem naposledy viděla možná před patnácti lety. Moje pokožka byla jasnější, vlasy lesklejší a dokonce i moje nehty přestaly být lámavé.
Namísto čokolády a sušenek jsem si zvykla mít po ruce misku nakrájené zeleniny. Mrkvové hranolky s hummusem, okurka s trochou soli, barevné papriky. Zpočátku to byla náhražka, ale postupně jsem si začala uvědomovat, jak mě tyto svačiny zasytí, aniž by způsobily energetický výkyv a následný hlad, který přicházel po sladkostech.
Na své narozeniny jsem od kolegů dostala obrovskou čokoládovou dortu. Všichni čekali, že udělám výjimku. „Dej si aspoň kousek, jednou za rok se to počítá,“ přemlouvala mě šéfová. Usmála jsem se, ale odmítla. Ne proto, že bych si to zakazovala, ale proto, že jsem to skutečně nechtěla. A to byl možná ten největší zázrak – už mě to nelákalo.
Dnes, když se mě někdo ptá na moje tajemství, skoro se stydím říct, jak jednoduché to bylo. Žádné zázračné krémy, žádné drahé procedury. Jen jedno rozhodnutí, které změnilo všechno.
