Článek
Na rovinu: nejsem proti rovnosti, nejsem proti férovosti, nejsem proti domluvě.
Ale když si chlap sedne ke kuchyňskému stolu, podívá se do očí ženě, která v jedné ruce drží mimino a pronese:
„Myslím, že by bylo fér, kdybychom si náklady dělili napůl,“
tak je nejvyšší čas říct to jasně:
Fér? Tak ať si taky jednou odnese z porodnice stehy.
Chce půlku nájmu, půlku jídla, půlku energií
Oba máme práci. Jenže rozdíl je v tom, že on po práci vypne, zatímco já naskočím do další, neplacené směny. Vařím, balím svačiny, objednávám dětem boty, řeším očkování, třídím prádlo, podepisuju úkoly, hledám ztracené ponožky, připomínám, že má jít na třídní schůzku – ale pak tam jdu sama.
On přijde domů, sedne si a řekne: „Tak co bude k večeři?“
A pak se diví, že začínám zuřit.
Dvě děti, jedno manželství, nula respektu
Nikdy mi neřekl, že to, co dělám, není důležité. Ale taky nikdy neřekl, že je.
Bere to jako samozřejmost. Že doma všechno funguje.
A teď vytáhne kalkulačku. Prý abychom to měli doma „férově“.
Fajn. Tak já chci, aby si vzal půlku nocí bez spánku, půlku mateřských strachů, půlku bolestí, půlku roztrhaného těla a půlku kojení.
Zatím jsem si nevšimla, že by mu někdy teklo mléko z jiného místa než z brady po kafi.
Rovnost? Ráda. Ale komplet. Ne jen tam, kde se to hodí
Ať klidně platíme napůl. Ale ať taky bere půlku ošetřovaček, půlku zvracení v noci, půlku poznámek ze školy, půlku všeho, co stojí za tím, že děti vůbec fungují.
Ať má v mobilu víc než jen schůzky.
Ať někdy místo „utrácíš moc“ řekne: „Díky, že to všechno držíš.“
Nejsem účetní ani spolubydlící
Nechci sedět u stolu a počítat, kolik dělá polovina topení, když jsem celou zimu doma s nemocným dítětem. Nechci být ve vztahu, kde se na konci měsíce řeší, kdo komu dluží 800 za plyn.
Když jsem řekla „ano“, neřekla jsem tím zároveň „budu táhnout víc, zatímco ty si budeš měřit elektřinu.“
Klidně zaplatím půlku. Až on zaplatí půlkou svého těla
Až taky vstane ve čtyři ráno, ne protože chce, ale protože pláče někdo jiný.
Až taky zažije kontrakce, strach, nevyspání, tělo, co se mění k nepoznání.
Až budu mít vedle sebe chlapa, co si pamatuje velikost bot dětí a neptá se mě, co je za den – pak se klidně posadím k tabulce.
Do té doby ať si ten svůj požadavek na rovnost zabalí do vlhkého ubrousku a utře si s ním představu, že to má těžké.
