Článek
Předražený salát, prosecco za dvě kila, na sobě něco jiného než tepláky a konečně volný večer. A pak to začne.
Písknutí. Dupot. Výkřik.
„MA-MÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!“
Talíř přistane na zemi. Stůl vedle exploduje do chaosu. Kečup na ubruse, hranolky pod stolem, hračky na všech čtyřech sedačkách.
Protože maminka má nárok si vyjít ven, že ano.
Ne, nejsi hrdinka, když vezmeš nezvladatelné dítě do restaurace
Není to odvážné. Není to inspirativní. Je to bezohledné a sobecké.
To dítě tam trpí stejně jako okolí, jen to nikdo nechce přiznat. Je přetažené, znuděné, unavené. A místo, kde se servíruje jídlo a mluví se vcelku tiše, není jeho hřiště.
A rozhodně není místo pro testování rodičovských schopností v přímém přenosu.
„Dneska to zvládneme bez křiku, viď?“ ujišťujete se předem.
Ale nezvládnete. Protože to nikdy nezvládnete.
Cizí dítě není zpestření mého večera
Nejste na rodinném obědě. A já nejsem vaše teta, co ho pohladí po hlavě, i když právě demoluje skleničky.
Jsem cizí člověk, co přišel jíst a mluvit. Ne poslouchat pištění. Ne uhýbat před dětskou rukou s kečupem.
Děti nejsou problém.
Nevychované děti jsou problém.
A ještě větší problém jsou rodiče, co to nevidí.
Když to nezvládáte, zůstaňte doma
To není nenávist k dětem. To je normální požadavek na veřejný prostor.
Chcete dítě venku? Super. Ale když ho neumíte udržet v klidu aspoň 40 minut, nemáte co dělat v restauraci.
Fakt to není těžké. Buď to zvládnete. Nebo to odložíte na jiný den.
Ale tohle věčné: – „On si chce hrát…“
– „Ona je unavená…“
– „To jsou děti, co čekáte…“
NE. Čekám odpovědnost. A schopnost si přiznat limity.
Řev, drobky, kečup. A za všechno můžete VY, ne dítě
Dítě za to nemůže.
Dítě je dítě.
Ale když běhá mezi stoly, řve, mlátí do příborů, a vy se ani nezvednete, protože „už jste toho dneska měli dost“ – tak ano. Pak jsem já ten, kdo má právo být naštvaný.
Dětský koutek není omluvenka
Další finta: přivedu dítě do restaurace s koutkem.
Jenže ani koutek nezabrání tomu, že dítě bude chtít běhat, křičet, dožadovat se pozornosti. A opět – když se to neuhlídá, tak je jedno, jestli tam byla skluzavka nebo ne.
Neuklidněné dítě si najde způsob, jak rozklížit prostor.
A rodič, co si dá kafíčko a vypne, je součást problému.
Dítě je vaše. Odpovědnost taky
Není to vina obsluhy. Ani ostatních hostů. Ani dítěte.
Je to vina toho, kdo ho přivedl.
A tvářit se, že to je „běžná realita“, kterou mají všichni trpět, je vrchol arogance.
Chceš být mezi lidmi? Tak se podle toho chovej.
A jestli to zatím nejde? Tak s ním nechoďte do společnosti.
