Článek
Ještě pár dní před smrtí jsme spolu seděli na zahradě a on mi vyprávěl o svém dětství, o snech, které si nikdy nesplnil. O penězích nepadlo ani slovo.
Když přišlo na dědické řízení, byla jsem v šoku. Tatínek měl na spořicích účtech a v cenných papírech částku přes čtyři miliony korun. Nikdy bych to do něj neřekla. Vždy žil skromně, opravoval si věci sám, nikdy si nestěžoval. Jen jednou se zmínil, že „se stará, aby nám jednou něco zbylo“. Netušila jsem, že tím myslel až tolik.
Měla jsem to manželovi vůbec říkat?
Zprvu jsem to nikomu moc neříkala. Nešlo mi o peníze. Upřímně jsem v tu chvíli neměla sílu vůbec něco řešit. Truchlila jsem. Ale samozřejmě, doma jsem se svěřila manželovi. A právě v tu chvíli se to zlomilo.
Dřív byl můj muž spíš pragmatik. Nikdy jsme neutráceli zbytečně, spíš jsme počítali každou korunu. Jenže jakmile se dozvěděl o dědictví, jako by mu někdo vyměnil mozek i srdce. Najednou začal mluvit o tom, co všechno bychom si mohli dovolit. Auto. Nová kuchyň. Cestování. Dokonce padl i návrh, že bychom mohli koupit byt na pronájem nebo větší dům. Přitom ten náš jsme sotva spláceli, co se změnily úrokové sazby.
Místo aby mi byl oporou v těžkém období, proměnil se v realitního spekulanta a investičního poradce v jednom. Bez toho, abych o to žádala. Začal se mě vyptávat na přesné částky. Zjišťoval, jestli bychom to nemohli dát na jeho účet, kde má prý lepší úroky. Když jsem se ohradila, začal být podrážděný. Jednou dokonce pronesl: „No promiň, ale to jsou peníze navíc, se kterýma jsme nepočítali. A jsem tvůj muž, tak mám na ně taky nárok.“ A tehdy mě poprvé zamrazilo.
Najednou bylo vše naše
Postupem času přestal mluvit o tom, že jsou ty peníze moje. Začal používat slova jako „naše dědictví“ nebo „kdy ty prachy konečně někam posuneme“. Jako bych nebyla dcerou, která přišla o otce, ale jen způsobem, jak se dostane k jeho vysněným milionům.
Situace mezi námi se vyostřovala každý den. Každý rozhovor skončil hádkou. Tvářil se dotčeně, když jsem se chtěla poradit s právníkem. Prý mu nevěřím. Ale jak bych mohla, když sám začal zpochybňovat, že bych si s penězi poradila?
Jednou v hádce prohlásil něco, co mě zamrazilo. „Beztak sis to nezasloužila, jen jsi měla štěstí, že ti to starý nechal. Kdyby žil dýl, utratil by to sám.“ Stála jsem tam s otevřenou pusou a nechápala, kdo to vůbec mluví.
Choval se divně
Začala jsem si všímat dalších věcí. Že chodí domů později, ale mluví méně. Že si hlídá mobil. Že je najednou protivný, když nemá poslední slovo. Někdy jsem měla pocit, že se mnou zůstává jen kvůli těm penězům. A to je něco, co si žádná žena nechce nikdy připustit.
Od smrti mého otce uplynul rok. Peníze stále leží na bezpečném účtu. Nepotřebuju s nimi spěchat. Ale vztah s mým mužem se mezitím zcela proměnil. Jako bychom žili každý v jiném světě. Často si kladu otázku, zda se změnil kvůli penězům, nebo jsem ho teprve teď opravdu poznala.
Zůstává ve mně smutek. Nejen po tátovi, ale i po tom, kým jsme kdysi s manželem byli. A nevím, jestli se k tomu ještě někdy dokážeme vrátit.
Zdroj: Radana I., Olomouc
