Článek
Když mi zavolal, že to nedal, v první chvíli se mi stáhlo hrdlo. Ne kvůli samotné maturitě. Ale protože jsem slyšela ten zlomený hlas kluka, který si myslel, že bude pro nás obrovské zklamání. Měl v hlase pocit, že selhal, že není dost. Že zklamal mě, tátu, učitele, svět.
Ale nezklamal. Právě naopak.
Padá, protože je jiný
Můj syn není zkrátka není studijní typ. Je ten, který má hlavu plnou nápadů, ale potíže je přenést na papír. Ten, který zná odpověď, ale zasekne se, když se na něj někdo dívá. Ten, který přečte knihu za noc, ale u maturitního rozboru zmatkuje. A s tím jsme jako rodiče pracovali celý jeho život. A snažili se to respektovat tak, jak to jen bylo možné.
Roky jsem od druhých poslouchala, že je nevyužitý talent, že dítě potřebuje vedení. Možná ano. Ale to neznamená, že nemá právo být takové, jak se narodilo.
Maturita není známka charakteru ani hodnoty
Jeho vrstevníci si fotili vysvědčení, on seděl doma a raději vypínal telefon. Chvíli chtěl zmizet, ale dlouho jsme si povídali. Pochopil, že maturita se dá dodělat i v září. A nic se nestane. Nikdo se ho na to ptát nebude, a až mu bude o 20 let víc, možná na to zapomene i on sám. Ačkoliv se to teď v jeho světě zdá jako nejdůležitější věc na světě.
A právě tehdy jsem na něj byla nejvíc pyšná. Ne proto, že propadl. Ale proto, jak to unesl. Proto, že se nesesypal. Proto, že už večer mluvil o tom, co bude dál. Žádné výmluvy. Jen plán: „Zkusím to znovu. A kdyby to nevyšlo ani v září, najdu si mezitím práci.“
Nevím, jestli příště maturitu udělá. Ale vím, že to není to, co ho definuje. Dnes ho obdivuju víc než kdy dřív. Obdivuju jeho odvahu. To, jak přiznal neúspěch. Jak nenechal, aby ho dostal na kolena. Jak se k tomu postavil. Mnozí dospělí by se to od něj mohli učit.
Až si jednou bude sám připadat jako poražený, připomenu mu ten den. Ten moment, kdy se nezhroutil. Kdy se rozhodl nevzdat to. A kdy jsem ho objala se slovy: „Jsem na tebe pyšná. Ne za to, co jsi udělal. Ale za to, kým jsi.“
Zdroj: Jaroslava I., České Budějovice
