Utekla ze SSSR jenom v plavkách. Překrásná Lili skočila z lodi mezi žraloky, KGB málem trefil šlak

V neděli 14. ledna 1979 zažil čtyřicetiletý fotograf Bill Green životní překvapení, ze kterého se dle svých slov dlouho nemohl vzpamatovat. V přístavní čtvrti Pyrmont v Sydney venčil kolem půlnoci svého starého psa a těšil se, až si zaleze zpátky do postele. „No tak dělej, starouši. Já chci domů!“ brblal dobrácky Bill a pozoroval čtyřnohého kamaráda, který si půlnoční procházku užíval a očuchával křoví.

„A potom se najednou zbláznil. Začal skákat a štěkat jako šílenec,“ popisoval Bill Green chování svého pejska, který zdvihl šedivý čumák, zavětřil, vztyčil uši, překvapeně blafl - a uháněl střemhlav do hustého porostu u pláže! „Starouši! Co štěkáš? Co tam máš?“ rozběhl se Bill za ním - a sotva psa dohonil, zaslechl zvuk jektání zubů!

Znepokojený Australan rozhrnul křoví - a málem to s ním šlehlo, jak se tak říká! Ze země se totiž zvedal přelud, který nabýval podoby krásné mladé dívky. Promrzlé, mokré a tmavovlasé dívky, která měla na sobě jen titěrné bikinky sytě červené barvy! „Já si tu poslední whisky před spaním neměl dávat,“ zabrumlal Bill, který si nutně musel myslet, že má halucinace. Přitáhl k sobě psa a třeštil oči na dívku, která popošla dva kroky k němu a přerývavě dýchala. Opravdu má na sobě jen plavky!

„To jsi nějaká nymfa? Nebo co to má znamenat? Odkud jsi připlavala?“ zeptal se jí Bill Green. Křehká dívka mu lámaně odpověděla: „Ze Sovětskýho svazu! Nemáš nějaký oblečení?“ Bum. A bylo to! „Já jsem to zvládla, nemohu tomu uvěřit! Jsem v Austrálii!“ popisovala pak svůj neuvěřitelný útěk osmnáctiletá holka z Oděsy Liliana Gasinská, které se povedl skutečný majstrštyk!

Mladá slečna se brzy stala celebritou. Začalo se jí říkat Dívka v červených bikinách - sporý úbor, v němž svou anabázi za svobodou absolvovala, totiž tak trochu více jitřil představivost mnoha mužů.

A zatímco si Liliana užívala popularitu, bylo jí v patách KGB. Naštvaní a frustrovaní důstojníci, kteří ji na lodi Leonid Sobinov hlídali, stíhali uprchlou sovětskou servírku v červených plavkách po celém Sydney. Skončilo to ale ohromným průšvihem. „Liliana Gasinská a její zrádný čin mě naprosto ohromil. Šokovalo to všechny, kdo jsou zde ve službě, daleko od své vlasti a příbuzných,“ zuřil ve spisech vyšetřovatel KGB Mykola Šumilo.

S odstupem let však už jako profesor práva v Kyjevě dodal: „Studovali jsme tehdy úplně všechno – co dělala, jak byla vychována, její charakter, koníčky, co ji zajímalo i co četla, abychom do posledního detailu ověřili její motivy. Dospěl jsem tehdy k závěru, že celá akce mohla být vedena tajnými službami či protisovětskou organizací. Chtěli mít krásnou sovětskou chudinku, statečnou holku. Tak ji měli,“ vzpomínal po letech Šumilo.

Jaký je příběh legendárního útěku Dívky v červených plavkách?

Liliana často pózovala v plavkách. A později už bez plavek. Stala se hvězdou časopisu Penthouse!

Liliana Leonidovna Gasinská se narodila 21. července 1960 v Alčevsku v Luhanské oblasti (dnešní Ukrajina) v SSSR. A už start do života měla poněkud zmatený - rodiče se rozvedli, když jí byl pouhý měsíc! Miminko si po pár týdnech adoptoval nový matčin manžel, Liliana získala otčíma a domov v Oděse. „Chodila jsem na gymnastiku a byla jsem docela úspěšná. Jenže když mi bylo devět let, srazil mě autobus. Řidič byl opilý. A já měla po kariéře,“ vyprávěla Liliana australským novinám.

Vzpomínala také, že ji to „na Západ“ táhlo odmalička - milovala angličtinu, zakázanou módu, zpěváky a kapely: „Moje teta pracovala jako letuška a nosila mi občas kosmetiku nebo džíny. Velice jsem toužila po svobodě. Byla jsem tím jako posedlá. Místo školy jsem začala pracovat v oděském přístavu,“ přiznávala Liliana.

Na brigádě, kde myla lodím okna, „načuchla“ oním dekadentním Západem ještě více: „Táta často zval námořníky k nám, měli jsme spoustu známých. Byli z Řecka, Itálie, Ameriky… A když je otec hostil, vyprávěli věci, kterým jsem nemohla ani uvěřit. Myslela jsem, že lžou. Ukazovali fotky svých domů, aut. Chlubili se. Říkali: Máte tak krásnou a obrovskou zemi, jenže se o ni nikdo nestará. My si toho umíme vážit, máme svobodu, jezdíme po světě. Okouzlilo mě to,“ popisovala Liliana Gasinská.

Liliana se smíchem vyprávěla, jak s kamarádkou snily o tom, že utečou: „Sedneme na loď. A prostě odplujeme s nimi. Nechytnou nás, schováme se!“ šeptaly si dívky prostoduše, „No jo, ty můžeš, jsi moc hezká. Můžeš se dát třeba na loď. Jako pracovnice, pokojská, servírka. Mě nevezmou,“ zaškaredila se ona kamarádka, která měla nulové sebevědomí a spíš si jen tak pro sebe snila. Ale v Lilianině hlavě se pomalu začal rýsovat smělý plán. Naivní, jistě. Tedy zprvu!

Liliana zjistila, že plané tlachání dvou pubertálních holek vlastně není tak nesplnitelné, jak se na první pohled zdá. Odplout na lodi! Zdrhnout z ní! Přece to musí jít! Čtrnáctiletá slečna se záhy rozhodla prosadit si svou a nastoupila na oděskou Odbornou školu námořní turistické služby, ze které po čtyřech letech vycházela s kvalifikací stevardky na výletních lodích! Ihned poté získala práci u společnosti Black Sea Shipping Company. Než se ale absolventi školy vůbec dostali na loď, museli projít velice přísnou kádrovou prověrkou.

Té se Liliana bála: „Mnoha mým spolužákům bylo odepřeno plout do zahraničí. Stačilo opravdu málo. Sebemenší kompromitující materiál. Gramofonová deska, plakát, knížka… A bylo to. Zkoumali všechny rodinné příslušníky, dědy, babičky. Když se v rodině objevila protisovětská nálada nebo činnost, už dotyčný nemohl nikam. Jen uklízel loď, když se vrátila z plavby. Já ale povolení vyplout dostala,“ popisovala Liliana Gasinská.

1. října 1978 vyplul luxusní zaoceánský parník Leonid Sobinov z Oděsy směrem do britského přístavu Southampton. A na jeho palubě byla i osmnáctiletá servírka Liliana, pro kterou to byla vůbec první - a zároveň poslední - cesta za hranice Sovětského svazu: „Plavidlo i s celou sovětskou posádkou si pronajala britská cestovní kancelář. Tento systém byl v SSSR běžnou praxí, ale pro režim to znamenalo obrovské riziko,“ vzpomínal „kágébák“ Mykola Šumilo, tehdy devětadvacetiletý nadporučík, který dostal Případ Gasinská na starosti.

Na lodi plné cizinců totiž museli být i agenti KGB v utajení, kteří hlídali sovětský personál: „Občas se někdo nevrátil z návštěvy města. Někdy dezertovali i dva denně. Někdy, což bylo obzvláště vtipné, zdrhl i sám důstojník KGB. Leonid Sobinov byl doslova prošpikován tajnými. Atmosféra tam byla hrozná. Všichni se hlídali navzájem. Kapitán Konstantin Nikitin byl úplně paranoidní,“ uváděl Mykola. A v tomto lidském mraveništi, kde každý podezříval každého, se hubatá a drzá Liliana chovala jako pomyslný slon v porcelánu!

„Dodnes nevím, jestli byla tak hloupá, nebo to jen hrála. Jestli to hrála, předvedla geniální herecký výkon!“ usmíval se Mykola, když vzpomínal na celou Lilianinu anabázi. Už od počátku se totiž chovala strašně. Jako kdyby na sebe schválně upozorňovala. Podle odtajněných spisů KGB měla otřesnou pracovní morálku, na nástupech zívala a ráno zaspávala! A kdyby jen to! „Dozvěděl jsem se, že se po nocích potají schází na palubě pro cestující s cizinci a líbá se s nimi,“ práskl při pozdějším výslechu sám kapitán.

Konstantin Nikitin měl vůbec na půvabnou brunetu spadeno. Začal Lilianu Gasinskou podezřívat z nekalých úmyslů, dokonce si ji předvolal do své kajuty k výslechu! „Byla drzá. Na kapitánovu otázku, proč se schází s cizinci, odpověděla prostoduše, že si chce procvičit angličtinu. Dvakrát ji degradovali. Kapitán ji nemohl ani vidět, ale pořád ji vyhledával. Dokonce opouštěl můstek, stál někde v podpalubí a hledal Gasinskou. Myslím, že se mu líbila. A ona to musela vědět. Byla k němu prvoplánově vyzývavá,“ domníval se Šumilo.

Nakonec „neposlušnou soudružku“ potrestali komsomolci, kteří na parníku nemohli chybět: „Mladí stevardi ji přeložili na úklid kajut, potom už obsluhovala výtahy. Vůbec jí to nevadilo, jen se smála. Dělala divné věci, utíkala na večírky, říkala všem, že nenávidí Sovětský svaz. Kradla v kabinách knihy. Ve spisech stojí, že otevřeně projevovala drsné protisovětské názory. Vedla emotivní debaty, kdy křičela, že je velká škoda, že Velká vlastenecká válka skončila vítězstvím Rudé armády,“ vrtěl hlavou Mykola Šumilo.

Drzost Liliany Gasinské gradovala do absurdna. Například prohlašovala, že SSSR je „černá díra“ či banda primitivních alkoholiků. Její spolubydlící z kajuty Tetiana Bondarenko při výslechu na KGB navíc uvedla: „Liliana jednou vytáhla zakázanou knihu od emigranta a začala nám číst, že v Sovětském svazu prý chybí toaletní papír, protože se veškerý papír spotřebuje na vydávání komunistických děl marxismu-leninismu.“ „No,“ krčil rameny Šumilo, „To je ono. O tom mluvím. Jestli to hrála? Nebo byla tak naivní?“ položil si řečnickou otázku. A Liliana exhibovala vesele dál!

Postupem doby už excentrickou sovětskou servírku podezřívali úplně všichni. Kapitán, důstojníci i ta poslední pokojská věděli své: „Chce fouknout. Dejte si pozor, z toho bude malér!“ šeptali i turisté! Loď měla brzy doplout k australským břehům a lidé se začali Liliany ptát: „Hele, že ty chceš zůstat v Austrálii?“ „Ale jdi někam. Neumím přece anglicky!“ usmívala se vesele, „Neopustila bych rodiče. A vůbec, dej mi pokoj, blázne jeden!“ cenila zuby na tajemníka „lodního“ komsomolu Jurije Machlaičuka!

Kapitán parníku Konstantin Nikitin toho měl právě dost a poslal do Oděsy radiogram, v němž na rovinu upozornil, že má na palubě podezřelou osobu: „Žádám o povolení okamžitě ji odepsat z lodi a poslat domů!“ naléhal. Orgány v SSSR obratem odepsaly: „Podezřelou v nejbližším přístavu předejte jakékoliv sovětské lodi, která směřuje zpět do Oděsy!“ Jenže v blízkosti Leonida Sobinova žádná sovětská loď nebyla. Liliana tedy dostala domácí vězení, které ale okamžitě porušila, zkusila utéct a dostala osobní stráž - agenta, který z ní nesměl spustit oči.

Leč spustil! Ono mu ani nic jiného nezbylo, protože Liliana se odpoledne 14. ledna 1979, kdy Leonid Sobinov zakotvil poblíž Sydney, vymluvila na „bolení hlavy a břicha, které způsobují pravidelné měsíční ženské obtíže“. Toho se důstojník KGB zalekl a dovolil jí, aby se šla natáhnout do své kajuty. Liliana mu zavřela dveře před nosem - a to, že jaksi chybí, zjistila až starší stevardka, která přišla 15. ledna v pět hodin ráno svou podřízenou zkontrolovat a ohromeně si uvědomila, že kajuta číslo SV-82 je prázdná!

Na parníku vypukl poplach: „Já vám to říkal. No neříkal jsem to!“ běhal kapitán po celé lodi jako šílený. Věděl, že právě došlo k průšvihu, který bude mít důsledky pro všechny na palubě. Sešel se krizový štáb, a muži převrátili její pokoj vzhůru nohama. Všechny osobní věci, peníze i doklady sice zůstaly na místě, ale v jejím stolku agenti KGB našli hlavičkový papír Černomořské lodní společnosti, na kterém si Liliana vlastní rukou tajně procvičovala klíčová anglická slovíčka a překlady jako Útočiště (Asylum), Politický (Political) a Prosba (Request).

Sotva Liliana zdolala chladné moře a zjevila se v Pyrmontu, vzal ji Bill Green k sobě domů. Green byl fotograf, měl spoustu přátel mezi novináři a zavětřil obrovskou senzaci. „Holka, co připlavala ze SSSR! To by byly titulky!“ rozplýval se a ihned zavolal známého reportéra Johna Wellese. Ten záhy natočil s Dívkou v červených bikinách rozhovor. A následoval další a další! Australské noviny měly žně, Lilianina hezká tvářička mrkala i z televizní obrazovky - a už 16. ledna opanovala hlavní vysílací časy. „Jestli mě pošlete do SSSR, zabiju se!“ vykládala užaslým Australanům.

Také neustále dokola popisovala, jak se protáhla úzkým okénkem kajuty, jak skočila do moře, jak plavala, až jí ruce umdlévaly, jak se bála bílých lidožravých žraloků, jak si pořezala ruce a chodidla, když se drápala na břeh… A i při těchto interview měla na sobě plavky! Sice pokaždé jiné, ale vždy vyzývavé a titěrné bikinky. Muži z ní mohli zešílet! A zešílel i personál parníku Leonid Sobinov. Důstojník KGB běhal po nábřežích s její fotkou v ruce a zpovídal překvapené starousedlíky a turisty: „Kde je! Má na sobě plavky!“ řval.

Agenti byli opravdu zoufalí, protože měli rozkaz najít Lilianu Gasinskou a dostat ji zpátky na palubu - a ona mezitím vykukovala z novin i z televize, přičemž místo jejího pobytu podléhalo nejpřísnějšímu utajení. Polonahou nestydu záhy hledalo celé Sydney, a Sověti zuřili. „Všichni, kdo ještě žijí, si tu dobu pamatují velice dobře. Všude byla Gasinská. Potom už nejen v Austrálii, ale po celé Evropě i v Americe. Muži si ji chtěli vzít za ženu, ženy jí záviděly. Ponížení SSSR tehdy bylo obrovské. Byl to malér,“ říkal John Welles.

Zatímco Liliana už v Sydney popíjela drinky, na palubě parníku se uskutečnil soud. Deset čelných soudruhů komsomolského výboru svolalo krizové zasedání, kde pitvali zradu osmnáctileté servírky. „Je hluboce hořké a smutné, že se v naší sovětské zemi, za kterou rodiče prolili krev, narodila stvůra jako Gasinská! Její zrádný čin mě naprosto ohromil a urazil,“ zuřil tajemník J. Machlaičuk. Ostatní svazáci ji jednohlasně označili za „zbytečnou a méněcennou osobu“ - a Lilianu vyloučili ze svých řad.

Té to bylo úplně jedno. Dostala od australských úřadů azyl, což zase vyvolalo poprask v Austrálii: „Někteří zubožení uprchlíci čekají na povolení měsíce i roky, ale bílá holka v plavkách ho dostane hned?“ reptali obyvatelé. V SSSR se zase strhl hon na všechny příbuzné a známé drzé servírky Liliany. Všichni chodili pořád dokola k výslechům, přední představitele KGB i politbyra mohl trefit šlak, když viděli reportáže, kde Liliana podepisuje kontrakt s nově založenou australskou redakcí populárního časopisu pro pány Penthouse!

Stala se jeho historicky první dívkou na obálce s legendárním palcovým titulkem: Lillian: dívka v červených bikinách – bez bikin! Za odvážné erotické focení dostala na ruku astronomických 15 000 dolarů, což byl tehdy průměrný plat běžného Australana za rok a půl. „A tehdy už měli pochybnosti všichni,“ naťukl Mykola Šumilo onu verzi o podvodu. Tedy se nekonalo žádné hrdinské plavání ve vlnách mezi žraloky, žádný skok z okénka? Byla to domluvená akce nějaké cizí tajné služby? Šumilo o tom byl přesvědčen.

V únoru 1979 do tajného spisu zapsal: „Gasinská se v televizi projevuje jako neuvěřitelně lehkovážná, což jasně dokazuje, že její výpovědi kompletně připravila cizí tajná služba nebo protisovětská organizace.“ Mezi řádky tím jednoznačně sdělil, že nikdo nemůže být tak pitomý a zároveň provést tak ohromující a hrdinský útěk! KGB okamžitě překvalifikovala její trestní stíhání a přišila jí drsný politický paragraf za „šíření vědomě nepravdivých výmyslů očerňujících sovětský stát“, za což hrozily roky tvrdého kriminálu.

A pomalu začaly vylézat na povrch další a další kontroverze. Někteří členové posádky totiž anonymně tvrdili, že Leonid Sobinov tu noc nekotvil na otevřeném moři, ale přímo u mola. Mohla tedy v pohodě skočit z okna na pevnou zem, kde na ni čekal vůz s novináři. „A nikdo ten skok neviděl, i když po lodi chodily hlídky. Vím proč. Všichni totiž byli tu noc úplně opilí. Někdo slavil narozeniny, a celá loď se proměnila v obrovskou putyku. To také vyšlo najevo až za pár let,“ přiznal Mykola Šumilo.

Lilianin útěk zasáhl do životů mnoha lidí. Posádka zaoceánské lodi byla rozpuštěná a potrestaná zákazem plavby do mezinárodních vod. „Převrátila život svým kolegům, rodině i přátelům. Dodnes nevím, co si o té ženě myslet. Byla cynická? Nebo se stala naivní obětí nějakého komplotu? Nevím,“ uzavřel Mykola Šumilo své vzpomínání na „aféru Gasinská“. Lilianu ale lidé dál považují za hrdinku. I přes to, že rozvedla fotografa z Daily Mirror, který kvůli ní opustil manželku, děti, dělal jí manažera, dostal ji do televize i filmu…

A kterého opustila, sotva dostala peníze za další a další lechtivé fotografie! „A těch mužů bylo… I já. Přiznám se. Liliana měla nesmírné fluidum. Omámila vám hlavu, měla všechny ženské zbraně, jak se říká. Nemusím to rozvádět, že?“ mrkl v rozhovoru víceznačně jeden přední australský novinář! V roce 1980 byla Gasinská oficiálně zbavená sovětského občanství, a KGB její spis po letech v tichosti uzavřela. Promlčecí lhůta vypršela a konečný verdikt sovětských vyšetřovatelů zněl:

„Motivy, které Gasinskou přiměly k nelegálnímu odchodu do zahraničí, byly její politická naivita, lehkomyslnost, morální úpadek, touha po krásném životě a neochota pracovat.“ Příběh hříšné krásky, která svého času pobouřila celý svět, nakonec skončil oním tichem po pěšině. Po krachu čtyřletého manželství se sydneyským developerem Ianem Haysonem se Liliana v roce 1990 sbalila a odstěhovala do Londýna, kde žije dodnes. Ví se jen to, že porodila dva syny a vzala k sobě do Anglie staré rodiče z Luhanské oblasti.

Mykola Šumilo uzavírá své vzpomínání na Lilianu Gasinskou otázkou: „Stálo jí to za to?“ Na to si asi musí Liliana odpovědět sama. Jisté je, že skutečně zčeřila pomyslné vody svým hrdinským útěkem!

Obsáhlou fotogalerii se všemi spisy a archivy KGB o případu Gasinská najdete například zde

Zpracováno podle:

Istpravda.com.ua, Opindia.com, Liliana Gasinskaja, DailyMail, RMS Saxonia, Pyrmont