Článek
U nás v rodině naštěstí nikdo neměl přílišné sklony k hazardu. Jen můj tatínek prožil jedno malé extempore, ve kterém hrály hlavní roli výherní automaty, porevoluční doba, pár piv, zaplivaná hospoda… Táta se tehdy „pochlapil“, naházel do bedny půl výplaty, vyhrál, koupil mi za to u Vietnamců džísku (při prvním praní jaksi změnila skupenství na hroudu lepkavé hmoty) - a když šel hrát podruhé s tím, že objevil zlatý důl, dopadlo to katastrofou!
„Zatracenej krám blbej!“ bulel v kuchyni do piva, protože to samozřejmě žádný zlatý důl nebyl a náš gambler byl připraven o druhou půlku výplaty - skončila v nenasytném chřtánu blikající mašinky. „Doufám, že toho necháš. Víš, jak dopadl Švarc!“ prosila ho máma právem vyděšeně. Ponurý osud našeho souseda pana Švarce tehdy šokoval všechny známé - nenápadný inženýr a majitel rodinného domu nejdříve v kasinu prohrál onen rodinný dům, potom prohrál auto, potom si vypůjčil, potom prohrál půjčku - a nakonec skočil pod mezinárodní rychlík! Jojo.
Ale maminka by tátu prosila, i kdyby pan Švarc tehdy poněkud nepozměnil jízdní řád vlakové linky Praha-Plzeň-Domažlice-Mnichov. Měla totiž od své matky přísně vštípeno, že „karty sou čertovo vobrázky, chlast je metla lidstva a tuty postelový elenty sou k ničemuž nic!“ Moje rázná chodská babička totiž nenáviděla hazard stejně jako alkohol a podobné radovánky (všechny!), které dělají lidem radost a otupují jejich smysly!
Takže se není čemu divit, že můj cholerický táta se svou tchyní (jak už jsem zde mnohokrát psala) mírně řečeno nevycházel. Nesnášeli se, dělali si naschvály opravdu těžkého kalibru - a když babička v požehnaném věku „konečně“ umřela, táta se ke svému nesmírnému překvapení (a našemu taky) rozbrečel jako želva, protože se neměl s kým hádat! Ona mu chyběla!
Když ale ještě oba žili, dovedli si skutečně „zpříjemňovat“ život, to všechna čest. Máma běhala od jednoho ke druhému, mezi nimi jsem se mlela jako nudle v bandě já… Velice zajímavé dětství, velice! A velice zajímavé byly i dovolené v babiččině baráku uprostřed malebné chodské vsi. Po příjezdu nás babička uvítala naprosto vždy slovy: „Už sem si myslíla, že íčko nepřijedete a necháte mi tu starou ženckou vopuštěnou samotnou!“
„Dobrý den, maminko! Jak rád vás vidím!“ ucedil táta ironicky. „Nech si to!“ zněla neméně ironická odpověď a následovalo rozdělení prací na celý příští týden v podobě několika mlhavých rozkazů typu: „Tůto semdlenc a tleto tále. A táleto tám. A tůto sem a semdle. A táleto vostane tu!“ Babička rozmachovala v zahradě rukama jako hostinský z Vesničky, když si vyměřoval hrob, a táta jen koulel očima. Máma mezitím vlezla do kotelny, kde strčila do štosu dvě flašky rumu. Potom, když už nebylo zbytí, chodili oba natajňačku „přikládat“ - v zimě, v létě…
Pěkné to bylo, pěkné! A táta byl v baráku jako lev v kleci! Sotva se vybalil, už to začalo: „Ty! Poj sem. Tuten vypínač nevypíná. A táleto vrže. A tůto dybys šoup tále!“ rozkazovala, táta běhal po baráku se šroubovákem a vztekle mumlal: „Já chci jít do hospody. Chci jít na karty! Já chci točený pivo! Já si chci zahrát sedmy! Krucinál!“ Totéž v bledě modrém hulákal nahoře v rodičovském separé, kde měli veškerý komfort včetně koupelny, balkonu, kuchyňky… No jo, ale co s tím, když to nebyla hospoda!
„Tak ještě počkej, ona se bude dívat na televizi. A pak…“ „Co pak? Já vím, že můžu. Ale VONA sem okamžitě vleze a začne ti tu hulákat to svý Marneči slavenyj, VON šel pít a hrát, copa je tůto za pořádek, copa si ty za ženckou, dyž ho doma nehudržíš,“ napodobil táta babičku mistrně, „To radši zůstanu doma a budu čumět z vokna!“ usadil se před okno z obýváku a civěl ven jako vězeň na Bezdězu. Chyběly mu jen housle!
Mně bylo našeho Dalibora líto: „Tak já si s tebou zahraju prší,“ nabídla jsem nezištně. To byla velká oběť, protože už jsem tehdy byla puberťačka a poslední, co se mi chtělo, bylo hrát karty s uvězněným tátou! Chtěla jsem jen zalézt na půdu a dívat se z mého oblíbeného střešního okénka do bílé krajiny Českého lesa, pozorovat stmívání nad zasněženými hvozdy - a dávat baterkou signály čipernému blonďatému mládenci odnaproti, kvůli kterému jsem se naučila morseovku (a ještě různé jiné věci, ehm)!
Ale táta neměl zájem o karetní hrátky se svou dcerou: „Prší!“ vyprskl opovržlivě, „Taková dětská hra,“ dodal náš karbaník, který se pokládal za zkušeného mariášníka a obliboval hru sedmy, kterou jsem nikdy nebyla schopná pochopit, i když mi to pár opilců vysvětlovalo horem dolem. Některé věci jednoduše nepoberu, nepobrala jsem ani mlhavá pravidla sedem.
„No tak jak chceš,“ zvedla jsem nos, v němž se skvěla zapíchnutá sichrhajska (měla jsem punkovou pubertu, která se vyznačovala nejen pozdními příchody domů v různých změněných stavech mysli, ale také v sebedestruktivním propichování všemožných okončetin a částí těl, což přivádělo tátu k šílenství), zalezla jsem si na zmiňovanou půdu a blikala SOS. Naši se vyhádali, v baráčku zavládl klid, babička si dole pustila na plné pecky televizi a máma něco žehlila.
Táta se postavil před okno a zasmušile zíral do dáli. Respektive na hospodu. On ji totiž viděl z okna! Do tmy se vždy rozlétly dveře a osvítily zapadanou cestu, ozval se nezaměnitelný hlahol opilých hlasů, sem tam někdo vyletěl ven jako špunt ze šampáňa, jeden se potácel, druhý spadl do sněhu, třetí mířil dovnitř; támhle měl někdo napilno, opřel se o vzrostlý kmen lípy a zvracel, jako když vymítáte ďábla: „Ugrrrgllluuu!“
„Chachacha!“ zasmál se posupně táta a já na exorcistu s dočasnou alkoholickou intoxikací záškodnicky zablikala baterkou, protože můj dočasný idol zatím nebyl na příjmu! Zřejmě mu jeho máma zakázala, aby se „s tůtou pražskou maškerou“ kamarádil! Maminka dožehlila, potýkala se se staletým prknem, které pamatovalo ještě stěhování národů (vždy dopadla jako Vlasta Burian, když se snažil složit nesložitelné prkno a složil se do něj) a po očku se dívala na svého trestance, který vyhlížel z okna svobodu a přemýšlel, jestli by si při skoku do zahrady zlomil jednu nohu nebo obě nohy.
A už jí zajiskřilo v očích a potichu začala deklamovat: „Bílé obláčky dálným nebem plynou… A smutný vězeň takto mluví k němu!“ „Nech toho!“ obrátil se otec prudce od své vyhlídky, ale už mu škubalo v koutcích úst, „Máš ze mě akorát srandu. Zatracenej život. Já půjdu přiložit,“ usoudil táta, který neměl náladu na Máchu, ale měl náladu na jeden „hladovej hlt“, který na něj čekal ve štosu, „No jo, achjo, no jo,“ vrčel a máma pořád mlela: „Tam na své pouti pozdravujte zemi. Ach, zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlast jedinou i v dědictví mi danou, šírou tu zemi, zemi jedinou!“
„Hrob můj! To je přesný!“ smál se tatínek a šel svou manželku vyprostit z prkna, ve kterém zůstala zapasovaná, až jí koukala jen hlava. Rodičovskou „idylku“ náhle přeťal řev zdola: „Á! Mortete, tleto je blbá žencká! Á! Á!“ ječela babička. A znova: „Marneči slavenyj, prošpa tám lezou, dyž sou úplně pitomý! Cé! Cé! Panynko Marijá, můj ty světe kulatyj, ty nevíš? Dé Dé Dé!“ povykovala babi. Táta poslouchal záhadné poselství své tchyně. Co to je? Tajný šifry? Nebo se konečně zbláznila!? „Už bylo načase,“ bafl táta a máma s uchem na schodech zkoušela rozluštit babiččiny nevšední myšlenkové pochody.
Třeba něco chce. Ale co? Cé Dé Á… „Ká! Kááááá!“ ozval se další naštvaný jekot, „Tůto nejni možný už. Blbý, blbý! Ká!“ povykovala. „Ahá, já už vím. Kouká na Kolotoč!“ napadlo maminku, což záhy potvrdila sama babi svým halekáním: „Di huž teký někám, ty Poulíčku jeden ušatyj! Já tam byjt! My sme ale blbyj národ! Prošpa tám lezou! Vostuda je to! Nu, marneči slavenyj, Í! Vona neví, že tám je Í?“ ptala se babi pana Poulíčka tak nevěřícně, až jsme se začali všichni smát nahlas.
Kolotoč! To bývalo divadlo, pamatujete? Soutěž, která vždy naplno odhalila, jak jsou lidi blbý, to uznejte! A babi to věděla, ale stejně se na to dívala, protože prý vždy chtíla jenom vedít, esli to i íčko bure takovyj elent! A byl, vždy a naprosto luxusní exhibice chudých duchem - čest výjimkám! A do této podvečerní idylky, kdy už i táta smířeně usoudil, že přestane toužebně zadýchávat okno a kreslit do vzniklé sražené páry nemravné obrázky (ehm!), otevře si pivo, půjde „přiložit“ a pustí si nějaký pěkný film, vnikl nezvaný host.
„CRRR!“ rozdrnčel se zvonek, který měla babička strašně nahlas, protože mušela byjt pohotově, haby slyšíla! „Koho to sem čerti nesou?“ zarazil se táta. „Až na věky, Mikovče,“ pokřižovala se maminka nepřítomně: „Aby tak přišla nějaká návštěva! Nějaká bába na drby! Ježišmarjá, já už chci mít klid, takhle zase budu vařit kafe a poslouchat, jak se táleta spustíla s tántím a táleten si koupil auto a táleta si nechála udělát vlasy…“ načuhovala na schodech jako divizna.
Ale nebyla to bába, byl to dědek. Fanda, babiččin dlouholetý marný nápadník. Babi byla vdova, velice krásná žena s postavou krev a mléko a jiskrnýma zelenýma očima. A i když měla otřesnou pověst jako „štěkna“, držela se „v pořádku a čistotě“, jak se občas říkávalo, uměla vařit, měla barák… Takže se občas nějaký nápadník vynořil, aby po pár dnech s hrůzou uprchl, protože babička všem mužům jasně naznačila, že nidýž ničehož nic nebure.
Táta to nemohl pochopit: „To jako fakt? On TO někdo chce? Ježišmarjá!“ drásal si vlasy a rozhodl se, že všechny případné nevlastní tchány osobně varuje! „Přece nikdo není tak blbej, aby dobrovolně vlezl do takovýho neštěstí!“ ptal se nevěřícně mámy, která se urazila, protože fyzicky to byla kopie babičky (psychicky naštěstí ne) a jeho netaktní poznámky si vztáhla i na sebe!
Ale tohoto Fandu měla docela ráda. I táta. A hlavně babička! Fanouš nepil (i když…), nekouřil (i když…); nebyl vtíravý, nebyl sexuální loudil, občas jí něco v baráku „vopravíl a poštelovál“ - a netajil se tím, že by rád svůj osamělý život spojil s babiččiným osamělým životem! Jenže babička byla vše možné, jen ne osamělá. To ona si dovedla zařídit, ač nám vždy tvrdila opak: „Samotnou ženckou vopuštěnou ste mi tu necháli!“ znělo její nejčastější vřískavé povzdychnutí!
Teď ale seděla u stolu v kuchyni proti dobráckému Fandovi, který měl na sobě flanelovou košili, na tváři jí seděl okouzlující úsměv a nikdo by v ní nehledal naštvanou fúrii, která ještě před pár hodinami hulákala: „Eště chvíli mi tu provokuj a buru pryč! Do hrobu mi přivedete!“ Naopak! Mluvila tichým a sladkým hlasem, nakláněla se k roztouženému Fandovi, jemuž dokonce nalila zakázanou „stopečku“ nějaké griotky a vykládala mu:
„A Peťa bla v sobotu na tutom disku, šak víš. S táletím vod Prouzů. Von študuje v Praze. To by blo něco. Ale vona je jak beran. Celá VON! Pryj je malyj, poďobanyj, poblityj a zelenyj. Ta mi naštvála, Fanouši, rači sedí na půnebí a vokazujou si z vokna s tutím vzteklým Honzou, co má motorku a vozí jí ke kaplí!“ sdělovala Fandovi velice podstatné informace ohledné své vnučky, která absolutně nedbala jejích pramateřských rad a odmítala chodit s nazelenalým Prouzou, který jí po jednom malém pivu nablinkal do kapuce!
Babi mi totiž už od kojeneckého věku hledala adekvátního ženicha. Byla velice zdatnou dohazovačkou a rozhodla se, že si na mně zhojí „zlomený sérce“, které jí zlomila máma svým překotným sňatkem s NIM. Ale hra na Kecalku se jí opravdu nedařila, obzvláště když jsem začala punkově revoltovat a vypadala jsem jako něco, co někdo právě vytáhl z popelnice! Také to pořád vykládala každému na potkání. I Fandovi!
To jsem ostatně slyšela na vlastní uši, když jsem potichu vstoupila do kuchyně. Měli tam hotové intimčo, svítila jen malá lampička a babička vypadala jako nějaká femme fatale! „Dobrý den,“ pozdravila jsem slušně, natočila si vodu a už jsem zaslechla typické babiččino popotahování. Takto si čistila nosní dutiny, když byla s něčím nespokojená, takže se to Chrr Chrr Sssup Sssup rozléhalo baráčkem neustále.
„Nu. Vidíš jí? Maškaru! Íčko vypadá, jako dyž vynáší Masopusta. Koště! Celá propíchaná naskrz. A VON? Ať pryj jí nechám byjt. Že si jí zabíje sám,“ vrtěla hlavou babička. Já se začala smát a Fanda taky: „Ale nech ji, Manko. Dyť jsme nebyli jiný, ne? Pamatuješ?“ Jééé, to mě zajímalo! Třeba se dozvím něco o temné minulosti vládkyně rodu! Určitě kouřila. Nebo si hrála se sirkama ve stohu! Nebo se nepustila ven a nedala si po obědě viržinko, to spíš!
„Pšt!“ zakřikla ho babi okamžitě, „Marneči slavenyj, nebli? My divčata bly jak ze škatulky. Kroje nažehlený, rozplášenky, punčocháče… Tůto? Chrr Chrr Sssup Sssup!“ chrochtala prarodička znechuceně. Měla si ještě uplivnout! To už ale přišla máma, srdečně Fandu vítala a bylo na ní vidět, že by se vůbec nebránila tomu, kdyby získala nevlastního otce! Táta se záhy vynořil za ní a oči se mu rozsvítily. Dokonce Fanouška ani nevaroval před tenaty, do nichž jej chtěla jeho milovaná tchyně vtáhnout!
„Pavle! Tebe rád vidím!“ vítal se s ním oflanelovaný vesničan bodře. Táta mu potřásl pravicí a záhy už hlaholili jako dva nejlepší kamarádi. Fanda znal zase jeho tátu, všichni jsme byli příbuzní, není divu, že jsme museli chodit v kroji, abychom neměli porouchané děti, jak to říkal Venoš z Básníků (i když ten to říkal úplně jiným slovem!). „A co že nejsi na pivu?“ ptal se Fanda.
Babička seděla jako na jehlách. Co to znamená? Oni si jí nevšímají! Oni se dokonce mezi sebou BEZ DOVOLENÍ baví! Její pracně budovaná pozice vládkyně všech moří se začala znenadání bortit! Tak to ne! „Já vlastně na pivo…“ začal táta nesměle - a babi znala protihmat. Tak strašně toužila svého zeťáka „sjet“, že se až sama lekla toho, co vypustila z pusy! Do ticha totiž zaznělo: „VON? Ten ať je rád, že je rád! Že mu vůbec dovolim tu byjt!“ BUM!
Táta zezelenal vzteky. Málem mu rupla cévka! Slyšela jsem jeho myšlenky: „Baba jedna! Já se na to no že se na to a kdy se na to a jak se na to a hlavně na ní se na to! Tak tohle ne! Já nejsem žádnej vozembouch, aby mě tu před lidma shazovala! Jen počkej, babo. Hin sa hukáže!“ letělo mu hlavou. A hukázalo! Sice ji nevyzval na boží súd, žádné do roka a do dne (koneckonců, byli jsme na Chodsku), kdepak. Vymyslel něco jiného. Táta zkrátka Fandu ožral.
V mžiku opanoval celou místnost, bez dovolení si vzal z kredence flašku rumu do cukroví, šel si pro cigarety, drze se posadil přímo naproti zaraženému Fandovi, kterému pomaličku polehoučku začalo docházet, že případná ženitba by mohla skončit velkým malérem, nalil mu jednu, druhou, třetí… Máma se chechtala za dveřmi v předklonu jako Konopníková, když Škopková srazila doktora ze žebříku a já jen sledovala celé to původně nevinné griotkové matiné, které se začalo zvrhávat v rumový mejdan!
Za chvíli už byl Fanda rudý jako vařený rak, oči mu povylezly z důlků, povolil si košili, protože ho škrtil límeček a bafal: „Fůů Fůů, to byl hlt! Eště!“ zavelel, táta mu dolil, dokonce mu PŘIPÁLIL zmuchlanou Startku, kterou „nekuřák“ Fanda šlukoval s gustem starého zpustlého námořníka! Babička tam seděla a hleděla na tu zvrhlost jako vědma. Nezmohla se na slovo, nezmohla se ani na gesto protestu, když táta přinesl balíček karet!
„Mám bejt rád, že sem tu, tak tu budu rád, když si zahraju. Umíš hrát? Co umíš?“ blekotal směrem k Fandovi, který už vypadal tak pitomě, že to až bralo dech! „Marneči slavenyj!“ pokusila se babička překazit zábavu, ale to už Fanda chtivě chňapl po čertových obrázcích a mumlal: „Vole. Vole. VOLE. Vole lehni umim. Vole lehni. Vole sedni. Vole padni.“
„Něco jinýho!“ doléval mu táta. „Záchod!“ přemýšlel omámený Fanda. „Taky špatně. Záchod nehrajem. Prší?“ zeptal se na dětskou hru, kterou nechtěl hrát se mnou, ale s babiččiným nápadníkem jo! „Jo,“ potvrdil Fanda, chopil se karet - a ti dva rozjeli neskutečnou partii. Kam se hrabali senilní čerti z Hrátek s čertem! (Než to dořekneš, tak to mám rozdaný! Malá dává a jedem!). Během několika desítek minut prohrál ožralý Fanda míchačku na beton, kolo, barák, auto, sekačku na trávu, dokonce i sádrového trpaslíka!
„A uš nic nemam…“ škytl Fanouš opile, odhodil karty a zavdal si poslední hlt. „Ale jo. Eště hrajeme!“ švidral na něj táta. „Ne. Uš sem všecko prohrál,“ rozhodil rukama babiččin nápadník a upřel jedno oko na svou milovanou, zatímco druhé bloudilo po kuchyni a hledalo něco k pití. Jeho milovaná stále seděla jako špatně vyřezaná svatá a jen užasle sledovala „ten bezbožnyj cirkus“ . Táta tohle uměl. Uměl vždy vyhmátnout její slabinu a využít toho, co mu spadlo přímo z nebe. Neměla ho ponižovat! Tak poníží on ji! Vychutnával si ji neskutečným způsobem.
Jejich malá psychoválka vyvrcholila tím, že Fanda, který už si rozepnul i kalhoty, žadonil: „Eště jednu partičku a pak du demů!“ „No jo, ale už nic nemáš,“ míchal táta bezmyšlenkovitě karty a mrkal na konsternovanou babičku. Nezmohla se ani na Marneči slavenyj! Takový orgie a přímo u ní v kuchyni! Já se bála, že ji trefí šlak! „Nemam,“ potvrdil Fanda a kýval hlavou jako pivovarská kobyla. „Ale tak já ti pučim!“ rozhodl se táta. „A co máš?“ zahudral zvědavě polonahý host. „Ále. Něco mám. Nebo někoho. Zahrajem si vo ní!“ kývl potměšile na babičku, která zděšeně áchla!
„Nu tůto! Nu tůdlecto! Tůto! Ta Táleto! Í Í… Íčko!“ chytila se za prsa a bezděky napodobila své kolotočové hrdiny. „Tati?“ ukázala jsem na ni, „Hele, ona asi…“ Já se bála, že tam umře ponížením! VON jí dal do banku a hraje o ni karty jako o nějakou prostitutku! A hrál! Fanda zaujatě pleskal zelený červený eso líz líz bereš dvě bereš čtyři sakra práce bum - a bylo to! „Chachá! A máš jí!“ smál se tatínek, který právě svou vlastní tchyni prohrál v kartách!
To byl strašný průšvih! Strašný! Když se babička vzpamatovala a vyhodila je z kuchyně i s kartama, nemluvila s ním dobrého půl roku. Fanda si taky už ani neškrtl! Když se pár dní po dýchánku zvadle připlížil a chtěl se babičce omluvit, zvysoka mu oznámila: „Tůto sem si vo tobě nemyslíla! Copa VON, to blo jasný, ale ty? Takle mi ponížit! Hrát vo mě karty! Vostudo vostudnyj, vožralyj! A kouříš! Marneči slavenyj! Ha tůto bych si měla vztet a starat se vo to? Prát tutomu? Vařit tutomu?“ kladla babička důraz na ono tomu, jako kdyby to ani nebyl člověk - a zapráskla mu před nosem!
Táta ale slavil vítězství. Už se mu pak neodvážila říct, že má být rád, že je rád. I do hospody nějaký čas chodil, než zase na všechno zapomněla a začala vymýšlet další a další krávoviny, které s oblibou předhazovala tátovi. A on jí. Záhy všude létalo Marneči slavenyj a my s maminkou jsme jen přemýšlely, jestli se nemáme sebrat a nechat je tam samotné, ať už se konečně pobijou!
Za nějaký čas jsme se loudali z Fandova pohřbu. Měl nehodu v autě, bylo to velice smutné a tragické a babička opravdu brečela, protože si samozřejmě vzpomněla, jak moc ji měl ten člověk rád. A jak si to zase všechno zkazila. Dokonce ani tátovi nevyčítala, že ho tenkrát vožrál, až sobě podobnyj nebl! „Nu vidíš, Pavle,“ řekla najednou nezvykle krotce, „To sem ráda, že si mi tenkrat v tich kartach neprohrál navopravdu. Bla bych podruhý vdova. A podruhý bych to už vopravdu nepřežíla,“ řekla svému „milovanému“ zeti a vzdychla.
Táta chvíli mlčel a přemýšlel, co mu to právě řekla. A potom jí STISKL RUKU, což bylo gesto, které jsem u něj v souvislosti s tchyní nikdy neviděla. K něčemu to přece jen bylo. Uvědomili jsme si, jak je život krátkej a může skončit vlastně okamžitě. A že bychom si měli vážit každé vteřiny, kterou tu jsme. Nebýt na sebe zlí. Tak jednoduché to je!
A když se k tomu přidají karty, tím líp! Nikdy nevíte, co vyhrajete! A co prohrajete!
Tak pozor na rozepnuté flanelky, Karla Hynka Máchu a žehlicí prkna! Pěkný večer!
