Článek
Na základku nevzpomínám ani ve zlém ani v dobrém, tak asi vzpomínáme všichni. Všichni jsme tam měli něco, co nás nebavilo a něco, co jsme milovali, ať už šlo o přestávky nebo hodiny tělocviku. Probereme tu věci které dělali problém mě a nejspíš i spoustě jiným a to, jak by se dali tyto věci změnit.
Vaření
Já jsem ve škole vaření nesnášela, ale dnes si myslím že je to věc která by se měla ve školách normálně učit. Sice se učí, ale ve většině případech se to učí pouze dívky na pracovních činnostech. Dříve se děti na zš učili jak se dokonce starat o děti apod. Jenže tady je rozdíl v tom, že děti nemusí mít každý, ale každý si někdy za život musel uvařit, a buď se mu to povedlo nebo ne. Protože mluvíme o ZŠ, tak bych tam nezacházela do nějakých extra gastronomických detailů, ale do základů. Aby děti aspoň věděli co to je koriandr, kolik oleje mají lít na pánev když chtějí smažit, něco o tom co je zdravé a co ne a taky něco o programech a kuchyňských spotřebičích. U nás vaření na PČ, probíhalo tak, že jsme si měli vybrat co budeme vařit a vařili jsme, nikdo nám nic nevysvětloval. Jasně, byla to šestá třída, to by už dítě mohlo umět aspoň uvařit párek nebo čínskou polévku z pytlíku, jenže vařit se děti učí především doma, ale ne vždy tomu tak je. Takže když jsme se v informatice učili vytvářet složky v počítači, proč by byl problém dětem vysvětlit jak se zachází s troubou, kdy jde o důležitější situaci co se týče života? Problém jsem měla i s tím, že jsme se to učili jen my holky a kluci se učili vyrábět dřevěné budky. Nejen proto že mi přišla práce se dřevem zábavnější, ale nechápala jsem kde je problém, proč nechtěli brát kluky do kuchyně? Nebo proč se nás aspoň nezeptali co chceme dělat, proč to rozhodují podle pohlaví? Například můj mladší bratr (12) moc rád vaří a kdyby je jednou z dílny vzali do kuchyně, určitě by zaperlil. Bojím se že právě tímto rozhodnutím jim dávají jasně najevo že do kuchyně patří pouze holky a ženy, přitom to není pravda. Do kuchyně patří ten kdo chce vařit 🧠.
Čtenářský deník
Čtenářský deník jsem na ZŠ nesnášela a vadil by mi i dnes. Spousta dětí ho nemá rádo, ale kde je problém? Musím se přiznat, že ještě ve čtvrté třídě jsem si četla ráda, ale od šesté třídy jsem žádnou knihu nedočetla celou, proč? Hledala jsem na internetu ale nenašla jsem od kdy se čtenářský deník aneb povinná četba ve školách praktikuje, ale hádám že to začlo někdy, kdy se začali objevovat telefony mobilní. Šlo tam o to, že jsme za školní rok museli přečíst 3-4 knihy a o nich něco napsat. Podle mě je háček v tom, že četbu knih zpovinnili, čímž čtení zošklivili i většině těm co četli rádi. Představte si že máte doma nějakou pěknou knihu, a tu si občas ve volném čase pročtete. Nemáte na to žádný limit, můžete si ji číst jak chcete a kdy chcete, aniž by vám někdo mluvil do toho co přesně máte číst. Je to pohoda že… Jenže děti musí přečíst knihu za 2 měsíce, k tomu mají určený žánr nebo přesnou knihu. A o té mají napsat co se tam dělo a jak se jim kniha líbila. Nic zlého, jenže ty děti si to nemohou číst jen tak kdy chtějí, ony to musí číst pravidelně a tak, aby to dočetli do stanoveného data. K tomu to musí číst kolikrát i doma, kde mají ve zvyku se věnovat jiným věcem. Není nic zlého na tom aby děti četli, spíš jde o to aby na to měly čas. Mnoho dětí se totiž po škole věnuje kroužkům nebo svým koníčkům, domácím úkolům a domácím pracím. To že budou ještě muset číst knihu je bude jen štvát, takže to mnohdy dohánějí až na poslední chvíli. Proto bych dala tak jednu knihu do roka a v 8-9 třídě třeba žádnou, protože to že nebudou povinně číst knihu neznamená že už číst neumí, a budou tak mít více času na plnění úkolů a na učení na přijímačky. Teď mám od čtenářského deníku úrum pár let a začínám se ke čtení knih vracet.
Úkoly
Stejně jako děti nechodí do školy spát, tak nechodí domů se zabývat školou. Úkoly tu jsou od toho, aby si děti doma nějakým způsobem zopakovaly látku, nebo si něco dopsaly. Jenže učitel, který má v úmyslu zadat dětem úkol, nemusí vědět kolik jeho kolegů před ním, už nějaké úkoly zadalo té samé třídě, leda že by mu to ty děti řekly a on si to třeba rozmyslel. Takhle se často stává, že musí dítě do dalšího dne dokončit 3 úkoly z různých předmětů. Také mi příjde jako blbost známkování domácích úkolů. Představte si, že má to dítě po škole už naplánovaný nějaký jiný, zábavnější program na celý zbytek dne (např. Kino, rande, výlet, koncert…), v tom mu učitel zadá úkol hned na druhý den. Myslíte si, že to dítě ten program zruší kvůli domácímu úkolu? Spíše ne. Jenže pak dostane za 5, kvůli tomu že nesedělo doma a nepočítalo cvičení z matematiky. Dítě když příjde ze školy domů, má správně mít čas pro sebe a nezabívat se domácími úkoly, aby mělo dostatek času i na své koníčky, kroužky, hraní, pomáhání doma, venčení psa apod.
Sexuální výchova
Dalo by se říct že u nás na ZŠ a SŠ téměř neexistovala a když už, tak jsem se styděla když o tom někdo mluvil. Z toho jsem už vyrostla a vím že i když jsem ve škole slovo sex slyšela, tak vím že jsme si toho moc neřekli. Jediné co jsme si tak řekli je, že bychom měli mít při sexu ochranu jinak může přijít těhotenství nebo pohlavní nemoce, tečka. Jenže sexuální výchova není jen o sexu jak to může z názvu znít, je to i o péči, o seznamování se sebou samotným, o lásce, sebelásce apod. Například spousta mladých dívek neví, že by si neměli vagínu mýt normálním mýdlem, ale oleji na to určené. Ovšem je to i o tom, že se i ti samotní učitelé bojí o tomto tématu mluvit. Ano, je to těžké, třeba naše bývalá učitelka na přírodopis byla taková rebelka, že pohlavní soustavu přeskočila úplně. Jenže my nemůžeme dělat, že to ty děti už všechno ví, nebo se spoléhat na to že je to vždy naučí rodiče či internet (to by ta škola potom nemusela existovat vůbec). Učitelé se stydí hlavně proto, že si myslí, že když o tom budou mluvit, že tím jen navedou i nezletilé žáky aby spolu „experimentovali“. Nebo že z toho budou mít trauma, nebo naopak srandu. Neměli by to brát jako ponížení ale jako normální látku v předmětu. Když to tak budou vnímat oni, začnou i děti. Bude vhod když tam taky něco řeknou i o LGBT+, hlavně jim vysvětlit co který název znamená a že jde o lidi kteří nemají zlé úmysly, že jsou jen v něčem jiní a to je potřeba respektovat. Bude stačit tohle, nemusí se cvičit coming out. To že se ve škole tyto věci téměř neprobírají, jen přispívá k tomu faktu že se děti na ZŠ do života nic nenaučí.
Matematika
Už na ZŠ jsem byla toho názoru, že ta matika která se hodí do života je pouze ta na prvním stupni. Sčítání, odčítání, násobení, dělení, zlomky a procenta jsou věci které opravdu běžný člověk v životě někdy využije. Ovšem kdy jste naposledy ve vašem životě pracovali s rovnicemi nebo Pithagorovo větou? Vestak se to učíme jen proto, abychom s tím mohli pomoct našim dětem až se s tím setkají taky. Pravý smysl toho proč se to ve skutečnosti učí je, že to má procvičovat naše logické myšlení. Jenže to jde přece i jinak než jen nějakým počítáním těžších a těžších příkladů ne? Co takhle nějaké hlavolamy nebo logické a strategické hry? To by byla mnohem větší zábava než neustálé zapisování výpočtů a zároveň by si tak to logické myšlení opravdu procvičovali. Jan Amos Komenský pravil, že má být škola hrou, tak kde to vázne?
Tělocvik
Tělocvik jako takový pro mě nikdy nebyl úplně problém, ba mě taková atletika nebo gymnastika dokonce baví. To co mi na těláku vadí jsou míčové hry. Nemyslím tím to, že jsem při nich dostala dvakrát tennisákem do oka a ten baseballový mi málem rozbil nos, to jsou prostě zranění, to k tělocviku patří. To co mi na nich vadí je, že se ne každý k nim hodí a tak se spolužáci během míčových her řadí na slabé a silné, já patřila ke slabším. Třeba taková vibika mě štvala nejvíce. Protože neumím házet na velké vzdálenosti a vyhýbám se líp než chytám, tak mi nikdo při těchto hrách vůbec nepřihrával a pro druhý tým jsem byla hlavní terč. Při volejbalu protější tým vždy věděl že špatně chytám, takže házeli hlavně na mojí stranu. A když si kapitáni vybírali spoluhráče, tak já vždycky byla poslední jako takový černý Petr. Takže jsem tyto hry nesnášela hlavně proto že jsem si u nich přišla nechtěná, proto jsem se domluvila s učitelkou aby mě do míčových her nezapojovala, protože mi to stejně nejde, nebaví mě to a abych nekazila spolužákům hru. Když jsem za ní s tímhle přišla, řekla mi že už jsem šestá kdo tohle po ní požaduje, takže těchto lidí bude zřejmě více. Takže bych navrhovala, aby byli míčové hry na tělocviku minimálně a když už tak spíše dobrovolné a za odměnu. Při tělocviku bych se ráda věnovala především věcem, které byli dříve častější např. Skákání přes kozu, houpání na kruzích, lezení po provaze a tyči, skákání do dálky a výšky atd. To jsou věci kdy se člověk opravdu protáhne, od toho ten tělocvik přece vzniknul. Každou z těchto věcí jsme na tělocviku dělali jen párkrát, zatímco míčové hry jsme hráli nespočet krát.
Rozšíření občanské výchovy a ekonomika
Jak si koupím dům? Jak zaplatím daně? Jak si najdu práci? Jak můžu podnikat? Takové otázky si pokládají lidé co vyjdou Základní školu aniž by se za život setkali s předmětem ekonomika. Já jsem na SŠ ekonomiku naštěstí měla, takže vím odpovědi, ale i tak si říkám že by tento předmět měl být už na ZŠ, psala jsem o tom i kompletní článek. Pak je tu občanka a mám pocit, že jí každý učitel učí úplně jinak. Jeden dělal z občanky spíše psychologii, druhý se tam bavil o zaměstnání, třetí nám vykládal o politice, čtvrtý k nám ani nechodil… Jako jo, i psychologie do občanky zapadá, přecejen vezměte v potaz ten název občanská výchova, aneb jak by se měl správný občan ČR chovat, co by měl vědět a umět. Takže by měl také vědět co to jsou finance, jak co zaplatí, jak si sežene práci, jak si koupí dům nebo jak začne podnikat… Protože ne každý jde po ZŠ na další školu a ve škole se přece učíme základy do života, pokud nechceme skončit pod mostem kvůli nízké finanční gramotnosti, tak tohle je určitě základ taky.
Dějepis
To z čeho jsem taky občas propadala byli tyto předměty o historii. Na ZŠ to byl dějepis a vlastivěda, na SŠ dějiny umění. Je tam především ten problém že je v tom prostě zmatek, v kolika jiných předmětech si musíte pamatovat přesná data, kdy se kdo narodil, kdy koho zabili, kdo co vynalezl nebo postavil? Možná proto jsem v těchto předmětech měla nejradši pravěk, kde data téměř nejsou. Jinak ano jsou tu jisté základy jako pravěk, vynálezci, panovníci, světové války a prezidenti. Ale k čemu bude dětem „rodokmen“ Přemyslovců nebo Habsburků? Od té doby co jsem dokončila ZŠ jsem tyto názvy vůbec neslyšela. Tady na SŠ jsme měli dějiny umění, ale to se úplně nepočítá, protože to patřilo k oboru, kde to už trochu význam má. Podle mě by byli tyto předměty mnohem zábavnější, kdyby s nimi bylo spojené cestování po památkách, zkrátka že by se kvůli dějepisu dělalo hodně výletů, kdy by děti poznali tyto věci lépe a autentičtěji než z učebnic. Například kdyby probírali Karla IV, jeli by na Karlštejn, kvůli válce na prohlídku do Terezína apod. Všude by se účastnili prohlídek a bylo by to zároveň dobré i pro pohyb, kdy nebudou děti jen sedět v lavicích.
Zábava ve volných chvílích ve škole
Ta mládež je furt na mobilu, proč se nezabaví jinak? To je řeč spousty dnešních lidí. Nebudu si na nic hrát, taky bývám o přestávkách na mobilu. Mobil jsem dostala až v šesté třídě, a co jsem dělala před tím? Koukala jsem do blba a to si nevymýšlím. Fakt jsem každou přestávku jen seděla a jen tak si přemýšlela. Samozřejmě ne všechny děti jsou tak divné, jako jsem byla já. Vzpomínám si že si v té době spolužáci mezi sebou povídali, hráli hry nebo dělali kraviny. Samozřejmě se to děje i dnes, s tím že u toho ve většině případech mají mobil. Čím to ale je, že mají ten mobil před sebou pořád a mnohdy se jinak zabavit neumí? Já když jsem byla malá, záviděla jsem školám které měli svou vlastní zahradu s hřištěm, kam si mohly děti chodit hrát a to je podle mě ono. Vemte si takovou tu obyčejnou základní školu. Třídy, šatny, toalety, jídelna, kuchyně, kabinety, ředitelna a sborovna. Kde mají děti najít tu jinou zábavu? Ano, spousta škol má ještě družinu kde jsou hračky, ale ty jsou spíše pro první stupeň, kde se má zabavit ten druhý? Tady na SŠ máme posilovnu, knihovnu a takovou klubovnu s PlayStationem. Bohužel jsou tyto místnosti u nás skoro nevyužívané, hlavně proto že jsem třeba o té klubovně do třeťáku vůbec nevěděla a proto že jsou neustále zamčené a jde se tam maximálně s učitelem, čímž se tváří že tam nemůžeme jít jen tak o přestávce. Ale vraťme se k druhému stupni ZŠ, kde se děti mají zabavit? Je pravda, že spousta škol nemá kapacitu na to, aby měla zahradu s hřištěm, ale přesto jsou školy obrovské budovy, kde se může najít místo na nějakou tu klubovnu, kde by byla např. Knihovna, stolní fotbal, šipky, gauče… Chodilo by se tam o velkých přestávkách a poledních pauzách, samozřejmě by tam musel někdo dělat dozor a měla by tam být také nějaká pravidla. Jasně, přestávky jsou tu hlavně od toho aby se děti najedli, skočili si na WC, koukli se na učivo apod. Také jsou na mobilech, což spoustu lidí vytáčí a chtějí je zakázat, nebo změnit pravidla jejich používání ve škole. Takže si říkám že by bylo správné, když už dětem někteří chceme sebrat mobily, jim tím pádem ve škole poskytnout jinou zábavu, kdy by se opravdu zabavily a měly tak školu o to radši.
Škola by neměla děti připravovat jen na to, aby v budoucnu sloužili.
Trošku to rozvedu, nechci říct že jsem proti, když děti mají respekt k dospělým a poslouchají, příjde mi to správně. Myslím to tak, jak jsem už mluvila v předchozích bodech o tom, že se na ZŠ nevyučuje ekonomika a nebo děti nebývají tolik podporované v tom aby byly „někdo“ a dělaly to, co je baví. Každý z nás měl nebo má sen, který se buď splnil nebo ne, děti jich mají plnou hlavu. Chtějí být herci, podnikatelé, návrháři, vědci, ošetřovatelé atd. Herci chtějí hrát, podnikatelé chtějí podnikat, návrháři chtějí navrhovat, vědci chtějí objevovat a experimentovat a ošetřovatelé chtějí něco o zvířatech. Co z toho se dozví ve škole? Maximálně minimum. Například ošetřovatelé se ve škole sice dozví že mohou v Česku narazit na zmiji, nebo na zajíce, jenže v zoo jsou i jiná zvířátka že… Nevzpomínám si, že bychom ve škole probírali druhy antilop, papoušky nebo kteří hadi jsou jedovatí (kromě zmije). Máte pravdu, tohle by zajímalo pouze milovníky zvířat a o to tu jde. Zavedla bych tu možnost, že od šesté třídy, kdy už mají děti tak nějak jasno co by chtěly dělat, by si mohli vybrat z mnoha volitelných předmětů, které by se zaměřovali přesně na to co je zajímá. Což znamená že by se částečně zrušila výtvarka a pracovní činnosti, aby ve škole nebylo těch povinných předmětů moc a taky proto, že by spadali do výběru volitelných předmětů, kde by byl i vědecký, návrhářský, zoologický, sportovní, programátorský, hudební nebo i gastronomický předmět. Takhle by se děti do školy těšily více, protože by dělaly co je baví a k tomu by se v tom svém oboru opravdu naučily něco, co mohou v budoucnu opravdu využít.
Závěr
Je fakt, že spousta z nás nepoužila spoustu věcí, které jsme se ve škole naučili. Jediné předměty na ZŠ, které mi příjdou že jsou opravdu důležité je tělocvik, aby děti ve škole jen neseděly a měly nějakou tu kondičku, potom čeština abychom jsme psali bez chyb, matika sice taky, ale jen do té úrovně kdy se to dá ještě použít a občanka, kde se tak nějak probírá politika, psychologie a zdraví dohromady. Navíc, tady se jedná jen o moje myšlenky, je mi jasné, že kdyby měly školy moje nápady zrealizovat, že by na to ne každá měla peníze. Nechci si hrát na nějakého chytráka, jen píšu jaký na to mám názor a co by se ve škole líbilo mě, zda se mnou souhlasíte je na Vás.
Krásný zbytek prázdnin všem 👋
