Článek
Když jsme nastoupili do šesté třídy, tak jsme měli zároveň poprvé rozdělené pracovní činnosti na kluky a holky. My holky měli na pracovní činnosti učitelku, která na základce pracovala už mnoho let a za tu dobu si stihla vypěstovat syndrom vyhoření. Byla to ta typická starší učitelka, která měla nesympatický pohled a neustále jí něco vadilo.
Jednou na pracovkách jsme měli za úkol něco vybarvit speciálními barvami, které měla učitelka, a my za ní měli postupně chodit s paletou aby nám tam barvu nandala. Když jsem za ní přišla já, tak řekla: „Viky, to nemyslíš vážně, koukej si tu paletu umejt, hned!“ Ona mi to neřekla normálním tónem, ona na mě zaječela jak kapitán na vojně. Takže jsem často trávila půl hodinu u umyvadla, abych smyla barvu, která kolikrát šla i těžce. Zároveň si pamatuji, že na té paletě bylo nějaké místo na barvu a do mé palety jí přece nic není, mohla jsem jí mít špinavou víc a mohlo jí to být jako jiným úplně jedno.
Dále na mě zvyšovala hlas kvůli každé chybě, i kvůli špatně vystřiženému papíru a já poté jen zadržovala slzy, já si myslím, že kdyby mohla, tak by mi jich i pár vlepila.
K pracovním činnostem patří i vaření, které bylo upřímně největší peklo, protože dřevo do kotle přikládaly i spolužačky. Protože školní kuchyň byla malá, tak jsme byly rozdělené do skupin a vzhledem k tomu, že nás bylo 11, tak muselo být v jedné skupině o jednoho více a řeknu, že se o mě holky moc nepraly, a tak mě musela učitelka vždy k někomu přidělit. Zároveň učitelka chtěla, aby jsme měly na vaření zástěry. Já toto nedodržela, protože mi zástěra byla nepříjemná, tak jsem si vzala aspoň staré triko. Samozřejmě tato varianta učitelce vadila, a tak mi pěkně vynadala. Vadilo jí to proto, že se bála, aby nepřišla hygiena a nějak si to nezaznamenala, ne toho, že bych se umazala. Ale říkám si, nedává náhodou vedení školy učitelům vědět, že hygiena přijde, aby tam nepřišli nezvaní? Přitom zástěra může být přece nahrazena nějakým tričkem.
Jak to zhoršovaly spolužačky? Zkrátka nejsem moc komunikativní typ, a tak mi z nějakého důvodu spolužačky říkaly, že jsem drzá a hnusná, přitom jediné, co jsem jim řekla, bylo „Ahoj“. Prostě nebraly ohledy na to že jsem nemocná, nejspíš to ani nevěděly, ale tušit mohly. Tenkrát to na mě bylo docela vidět. Ale o mém vztahu ke spolužákům někdy příště…
Kvůli tomu, že na mě byla učitelka často hnusná, jsem nechtěla chodit na pracovky, vždy když to šlo, tak jsem se vymluvila, dokonce jsem hledala na internetu různé rady na to jak onemocnět, abych tam nemusela, a tak jsem začala chodit v mokrých ponožkách po studeném linu, jedla jsem různé kombinace jídel, aby mi po nich bylo špatně a vyvolávala jsem zvracení. Máma mě jednou při takovém vyvolávání načapala a řekla mi, že na ty pracovky prostě musím chodit a nevšímat si učitelky chování.
To jsme takhle čekali před třídou, kde jsme měli mít pracovky, třída byla zamčená, takže jsme museli čekat na chodbě. Byla zrovna doba po poledňáku, kdy už jiné třídy byly ve třídách a chodby byly prázdné. Spolužačky obsadily lavičky před třídou a já s některými dalšími stála. Byla jsem silně nervózní, cítila jsem sevření v břiše. Po nějaké době se mi objevilo černo před očima a omdlela jsem. Holky se ke mě seběhly, začaly mě zvedat a zjišťovat, co se stalo. V té době jsem nerada mluvila o tom, co mě trápí, a tak jsem zaimprovizovala a řekla, že jsem to udělala schválně ze srandy. Holky se urazily a šly zpátky. Cca za 5 minut přišla učitelka a odemkla nám třídu.
Na konci sedmé třídy nám učitelka oznámila svůj odchod do důchodu, v tu chvíli se mi velice ulevilo. Bohužel jsem si z toho odnesla následky, mám pocit, že učitelka ve mě zesílila strach z chyb. Třeba když udělám něco špatně a nejde to opravit, začínám se potit a bojím se vzteku od druhého, i když vím, že je to zrovna ten člověk, který by kvůli tomu tak neřádil.
Tady na střední škole máme jednu učitelku, která se svým chováním učitelce na PČ docela podobá a tím mi jí připomíná. Když byl den, kdy jsme s ní měly mít 2 hodiny, nebylo mi do zpěvu. Ještě více to zhoršil řidič autobusu, který mi vynadal za to, že jsem mu neukázala občanku, a k tomu mi vyhrožoval, že příště budu platit více. Celou cestu jsem zadržovala slzy, nechtěla jsem na sebe upoutat pozornost jiných cestujících. Ve škole se mi udělalo špatně jako tenkrát. Opět jsem cítila sevření v břiše a silnou nervozitu. Vzhledem k tomu, že jsme měli v ten den tělocvik, jsem se se svým stavem svěřila učitelce tělocviku, ta, aniž by se zajímala o důvod, mi poskytla gauč ve sborovně, kde jsem v klidu ležela celou hodinu tělocviku ve společnosti jedné mé spolužačky, která tam byla hlavně proto, aby se mohla ulít z tělocviku. Poté jsem učitelce poděkovala a v ten den to bylo lepší a lepší.
Z toho plyne ponaučení, nezvyšujte hlas na děti! Není to dobré pro ně, ani pro vás. Děti z vás mají poté strach a vy si tak začínáte pěstovat syndrom vyhoření, nebo horší vztah s ostatními. Když máte vztek, jděte se vyřvat jinam nebo použijte boxovací pytel či polštář k tomu, aby jste se z toho vymlátili, hlavně k tomu nepoužívejte to dítě. Nejen že se vám bude chtít dítě vyhýbat jako v tomto případě, může to skončit i hůř. Na dítě neječte, ani ho nemlaťte, protože vám to může později vrátit i s úrokama. Místo toho ho podporujte, chyby smysluplně opravujte a dávejte mu lásku, tu dítě potřebuje.
