Článek
Chuť chodit do školy je velmi závislá také na tom, jaké dospělé tam dítě potká. Učitelky a učitelé na prvním stupni jsou nepochybně ti nejdůležitější pedagogové a měli by být i těmi nejlidštějšími, nejvíce empatickými a nejhodnějšími.
V jedné škole učitelka řve na děti v páté třídě: „Mám ti lisknout? Jseš zralej na facku. Nedělej ty kraviny, nebo tě lisknu. Chceš dostat na zadek? Zavři tu hubu! Mám ho lisknout teď, nebo až za chvilku? Sedni si na prdel a dělej!“ Tyto výhrůžky, hněvivě křičené na celou třídu, děsí i žáky, kterých se netýkají. Samozřejmě že se nejdou hlupáci, kteří si řeknou – no a co? To není tak hrozné. A možná přidají historku z dob socialistické školy, kdy je učitel zkopal nebo zfackoval a oni, jak zestárli, poznali, že měl dobré srdce a ještě dnes mu za tu lekci děkují. Takové nenapadne, že za svoji dnešní frustraci a neúspěchy vděčí právě těm učitelům, kteří je měli kvalitně vzdělávat a viditelně to neudělali.
Protože pohledem kvalitní pedagogiky takové nadávky ukazují hrozné selhání učitele. Neomluvitelné selhání, zvláště když se to děje opakovaně. Za mě je to na výpověď nebo minimálně na výstrahu „ještě jednou a dost“. Zkuste si představit, že pošlete vaše dítě do školy a pedagog, tedy vysokoškolák vzdělávaný k tomu, aby kvalitně učil, říká vašemu dítěti, aby zavřelo hubu nebo že je na facku. Vychází to z povahy toho učitele a je jen otázka času (nebo se to už stalo), kdy výhružky stačit nebudou a ta facka opravdu přiletí. Negativní motivace výhrůžkami – to má být pedagog? Co za člověka vyhrožuje malým dětem násilím?
Jak si to taková „učitelka“ obhajuje? V tomto případě tak, že uvedla (cituji): „Pokud je sednout si na zadeček špatně, tak už to nepoužiji.“ Takže z „chceš dostat na zadek?“ je najednou „sednout si na zadeček“? A pak je tu ještě horší věc, kterou vysvětlení doplnila. Prý: „Děti už jsou v páté třídě a slyším od nich daleko horší nadávky“. To je prosím odůvodnění učitelky ze základní školy. Sdružuje dvě hrozné a nepřijatelné myšlenky. První je ta, že jsou žáci „už v páté třídě“. Tedy podle ní asi už jsou dostatečně odolné, aby jim mohla vyhrožovat, že „jsou na ránu“. Co bude dělat, až budou třeba v sedmičce? Bude je mlátit holí? Druhá hrozná věc je výmluva, že ona od nich prý slyší daleko horší nadávky. Ale proč by si měly děti v dobře vedené třídě vůbec nadávat? Už sama existence nadávek ukazuje špatné klima, které má na svědomí zejména učitelka, která je s nimi ve třídě téměř každou hodinu vyučování, pět dní v týdnu. A vůbec, když si děti nadávají, proč by to měl být alibi pro stejné jednání učitelky? Měla by jim přece ukazovat, jak lze komunikovat bez nadávek a hrozeb, ne naopak! Člověk nemusí mít vysokou školu, stačí špetka zdravého rozumu, aby si uvědomil, že žáci právě proto říkají „horší nadávky“, protože je učitelé nekultivují a sami se ve třídě nerozpakují dělat totéž. Existují školy, kde – bez ohledu na to, jak se mluví u žáků doma – nikoho ani nenapadne, aby se vyjadřoval vulgárně. Samozřejmě nejen učitele, ale ani žáky. Proč by někomu nadávali, když se ve škole cítí dobře? Tomu se říká škola, která záleží na klimatu.
Pokud by se někdo domníval, že je to prostě jen případ učitelky s hrubou mluvou, ale „velkým srdcem“, tak se hrubě plete. Učitelé bez empatie k dětem se v drtivé většině chovají nepřijatelně i dalších oblastech – přesně jako tato učitelka. V dětech vzbuzuje strach a neumí řešit problémy jinak, než řevem. Známkuje jako kat, sebemenší chybu trestá špatnou známkou, včetně výchov. K tomu metody jako v roce 1974. Například děti ve vlastivědě přepisují ručně výtah učiva do svého sešitu a tato „učitelka“ jej pak oznámkuje podle toho, kolik mají v přepisu gramatických chyb. To, že děti v jídelně nutí dojídat (což je praktika, o které jsem si myslel, že padla spolu s Jakešem) jen potvrzuje pedagogickou úroveň této osoby.
Podívejme se na vyprávění učitelky jiné: „Každá moje třída se mi vždy hluboko zaryje do srdce. Když se s třídou loučím, říkám si, že není možné, abych další děti měla stejně ráda, jako ty odcházející. Ale stačí pár měsíců a ono se to zase podaří. Tam, kde jsem dříve mluvívala já, hovoří teď oni a já se kolikrát až dojemně usmívám nad tím, jak na sebe krásně slyší, doplňují se a to je úžasný důkaz toho, že se děti vnímají a neodsedí vyučování jako pecky. Musím uznat, že i když svoji práci miluju od prvního dne, teď si ji užívám ještě víc než dřív.“ Myslíte si, že TATO paní učitelka na děti řve, aby zavřely hubu? Domníváte se, že v TÉTO třídě děti říkají „daleko horší nadávky“? Samozřejmě, že ne.
Obě tyto učitelky jsou dva odlišné světy. Ty nespočívají ve větších platech, lepších dětech, vybavenějších školách nebo jiných městech. Záleží na kvalitní práci, odbornosti, vztahu k dětem a chuti dělat svou profesi.
