Chlapec v osmé třídě tragicky odešel, škola hraje mrtvého brouka

Jaroslav Chojna byl žákem Základní školy Františkovy Lázně, Česká 39/1. Jeho maminka ho popisuje takto: „Jára byl soucitný, hodný kluk, skvělý parťák na cestování. Miloval animace, vydržel natáčet půl dne. Byl soucitný, vedený k úctě k ženám, pomáhal na výletě holkám s baťohem. Ve škole byl introvertní, ale když přijeli cizinci do našeho penzionu, tak mi pomáhal s angličtinou. Najednou byl sebevědomější, měl velkou slovní zásobu. Ale v osmé třídě se měnil, kvůli šikaně byl jiný a smutný, plný napětí.“  Pracovnice letního tábora, kam Jára jezdil, ho popsala takto: „Jára byl moc fajn kluk, byl laskavý, přátelský, nekonfliktní a ochotný pomoci, učit se čemukoliv novému či se naplno pustit do jakékoliv hry, kterou jsme pro děti připravili. Byl to prostě ten táborník, kterému když vystavuji další přihlášku, tak se těším na shledání, protože vím, že je to milý člověk a určitě skvělý kamarád a parťák do pohody či nepohody.“ Byl to přesně takový žák, jaké jsem měl jako učitel velmi rád. Přemýšlivý, kreativní, hodný ke svému okolí a se smyslem pro humor. Určitě bych měl moc rád i Járu, ale bohužel se nepotkáme. Spáchal totiž v pondělí 3. 6. 2024 v ranních hodinách doma sebevraždu.

Maminka popisuje: „Nic nám neřekl ani nenechal dopis na rozloučenou. Se synem jsme měli blízký vztah, byl milován rodiči a sestrami, vychovávaný v lásce a úctě, bez tělesných trestů a s možností maximálního rozvoje. Náš syn byl více zaměřený na umění, byl kreativní, miloval animace a humor. Od 1. třídy docházel do lidové školy umění ve Františkových Lázních na keramiku, kytaru a miloval divadlo, divadelní tvorbu, zvířata. Bavilo ho vařit a péct, možná by byl v budoucnu výborný kuchař, fotograf nebo grafik. Bohužel se to nikdy nestane, což je pro nás velmi bolestné. Nadevše miloval bezpečí domova s rodiči nebo společné cestování. Vždy veselý, vtipný a laskavý, podle slov třídního učitele vždy ochotný pomoct, bezproblémový hoch, měl rád děti, hodně se angažoval ve školních aktivitách. Do doby před šikanou byl šťastný student, přátelský a kamarádský. V roce 2023 ale bojoval s posměchem, protože byl při těle a při tělocviku děti viděly, že je po operaci prsou (kvůli gynekomastii). V únoru 2024 zažil nepříjemný incident se žákem 9. třídy, kterému Jára nechtíc šlápnul na nohu. Tahle nepatrná maličkost vyústila v hon na syna plný urážek a  na Járu po škole čekali i s dalšími žáky z jiné školy. Jednou po škole ho přepadlo pět kluků, kteří se do něj pustili, jeden ho napadl pěstmi. Jára ránu ustál a vrátil tak, že dotyčný spadnul. Nevím, čím by to skončilo, kdyby nezasáhla kolemjdoucí žena. Šla jsem do školy za paní ředitelkou, ta mě vyslechla, zavolala výchovného poradce a vysvětlili mi, že se to odehrálo mimo školu, takže mám jít na policii. Šla jsem na policii, vyslechla mě neochotná policistka a dozvěděla jsem se, že agresorem je zřejmě můj syn. V březnu šikanu převzali další bývalí žáci školy. Čekali na Járu po škole, slovně mu vyhrožovali, číhali na něho na městském hřišti a neustále ho zastrašovali nadávkami nebo slovy: „Zabiju tě“. Nechala jsem syna doma 14 dní, z toho skoro týden vyčerpáním prospal. Syn se nám více nesvěřoval, byl zamlklý a smutný. Jednou mě poprosil jeho spolužák, jestli nepustíme syna na přespání do samostatného bytu. Syn o to stál, tak jsme se domluvili, že druhý den ráno přijde v 10 hodin domů. Syn přišel přesně tak, jak měl. Doprovodil svou spolužačku na zastávku a došel v pořádku domů. Bohužel se nám se svými problémy nesvěřil a v noci vyhledal na internetu, jak se zabít. V pondělí 3. 6. jsme my nic netušili a jen jsme syna poprosili o pomoc v domácnosti a po snídani odešli pracovat. V tu dobu, kolem 10. až 11. hodiny se syn zabil udušením. Vše, co popisuji, jsem zjistila ze synova telefonu a počítače a jeho sešitu a osobních věcí. Po sebevraždě nic nezanechal.“

To, jak se škola k události postavila, je doslova ostudné. Ani slovo lítosti směrem k rodičům, žádná kondolence, nic. Sami žáci si chtěli Járu připomenout. Pomníčkem, fotografií nebo nechat ve třídě volnou židli na Járovu památku. Nic z toho ve škole nepovolili. Dokonce Járův třídní učitel vedl naprosto nevhodné řeči o tom, že „v jiných kulturách je smrt oslavována“. Den po té tragické události zmatené a vystresované děti jely na exkurzi do porcelánky! Ostatně, že je třídní na baterky, potvrzuje názor maminky: „Třídní učitel by měl jít pracovat do fabriky, je totiž úplně bez emocí, vyhořelý a o dění ve třídě nic neví. Jediné, co ho zajímá, je lyžák.“ Škola se zkrátka chová, jako by Jára nikdy neexistoval a to samé očekávala od jeho spolužáků. Třídu ale Járův odchod zasáhl. Přes všechny tyto zákazy projevili spolužáci svoji náklonnost k němu tím, že si na focení vzali každou ponožku jinou - což byl styl, který vyznával Jára. Také o něm budou mluvit při vyřazení na konci školního roku a jeho jméno nechybí na absolventské mikině. Jako ilustraci přístupu školy poslouží fakt, že když otec zavolal do školy, že si jde pro Járovy věci, čekala ho jen sekretářka, která navíc otevřela jeho skříňku bez slůvka účasti nebo porozumění.

Maminka o tom říká: "Ve skříňce jsme našli sešit z angličtiny, potrhaný na kusy s nadpisem „POMOC“. Bohužel byl ve skříňce a my jsme ho objevili pozdě. Syn angličtinu miloval, komunikoval s přáteli v anglickém jazyce a koukal na filmy v originále. Zjistili jsme ale, že jeho učitelka angličtiny syna neustále zahanbovala,  a jednou, protože usnul na hodině, ho ponižujícím způsobem vyhodila ze třídy, s výhrůžkou, že dostane ředitelskou důtku. Syn se ale nenechal a šel za ředitelkou a ta mu poradila, že má koupit čokoládu a omluvit se paní učitelce. Syn potom ani nechtěl jet se skupinou dětí do Londýna, protože jedním z provázejících učitelů byla právě i učitelka angličtiny. Vedoucí školního poradenského pracoviště, učitelka chemie a matematiky a také výchovný poradce v jednom, v protokolu pro policii prohlásila, že J. Chojna byl mírný introvert a „velmi labilní osobnost“ a že prý „doporučovala rodičům vyhledání psychologické odborné pomoci“. To je ovšem lež. Řádně jsme chodili na rodičovské schůzky, ani jeden z učitelů nic neřekl. Jára byl slušný, bezproblémový hoch.

Rada za všechny prachy: pokud vás učitelka ponižuje, kupte jí čokoládu a koukejte se jí omluvit! Aby učitelka angličtiny znechutila žákovi výlet do země, kde se mluví jazykem, který žák miluje, to už je opravdu vyšší level pedagogické neschopnosti. Další myšlenka mě napadá vzápětí: na co jsou tedy školní poradenská pracoviště? Na Základní škole Františkovy Lázně je v této skupině pět lidí, mezi jinými i školní psycholog. Vedoucí této poradenské skupiny je právě ta výchovná poradkyně. A to jediné, co vymyslí, je lhát o tom, co údajně doporučila rodičům? A co kdyby se sama, se svými kolegy, pokusila o to, aby se žáci cítili ve škole bezpečně a měli alespoň nějaké dospělé, kterým se mohou svěřit? Sama škola uvádí: činnost našeho školního poradenského pracoviště je zaměřena na poskytování krizové  intervence žákům a pedagogicko-psychologické služby.  Tedy nemají alibisticky odkazovat na nějakou jinou „odbornou pomoc“ (pokud se to vůbec stalo), ale sami takovou pomoc poskytovat! Zvláště u chlapce, u kterého byla známá jeho citlivá povaha a také to, že je terčem šikany. Sama výchovná poradkyně se ale příliš pedagogicky k žákům nechová.

Maminka: „Když se Járy vyptávala, kam chce jít, komentovala to poznámkou „na uměleckou, nu nevím, nevím, s tvojí matematikou.“  Dává žákům tak náročné úkoly, že ty je raději odkupují od starších dětí. Dopisovali jsme se synem celou noc, aby to odevzdal ráno včas. Ponižování a přehnaná kritika žáků je v této škole obvyklá. Osm let jsem slýchala, že tahle třída je nejhorší, hloupá, nejpomalejší. Nechci vinit jen školu, ale určitě přispěla k tragédii. Svou bagatelizací, neinformováním a nekomunikováním s námi rodiči a ponižováním syna ve škole. Po události škola alibisticky lže, o komunikaci s námi i o obsahu komunikace. Mluví se o schůzce, kde nám mělo být sděleno, že se syn ve škole jeví labilní a máme toto řešit. Taková schůzka se nikdy neuskutečnila, nic takového nám nikdo neřekl. Skoro rok po té události a škola pro nás za celou dobu neměla ani slůvko lítosti.“

Jak může pedagog vypustit z pusy takovou hloupost?! Umělecká škola a matematika, vítejte v poškozené hlavě učitelky, která si asi myslí, že se svět točí kolem matematiky. Je to ale úplně naopak - matematika je to poslední, co rozhoduje o tom, zda bude člověk žít svůj život užitečně a šťastně. A nebudeme tu snad urážet svou inteligenci tím pitomým rčením, že „matematika je všude“. To ale nakonec není vůbec důležité. Proč vlastně popisuji tento tragický příběh, proč zmiňuji ten zbytečně zmařený život? Nejen proto, že chování školy k celé události je nevhodné, trapné, ostudné. Jakoby chtěl pachatel zamést místo činu a zahladit všechny stopy. Jen tak se ale nelze zbavit vzpomínek na chlapce, který byl tak hodný a milý. Proč bychom to ale vlastně měli dělat? Vzpomínejme naopak co nejdéle na to, jaký byl a kolik radosti rozdal ostatním. Ačkoliv jsem Járu osobně neznal, moje srdce si získal už tím, co o něm vím - nejen od rodičů, ale i od jeho spolužáků. Já na něj zapomenout nechci. Na úvodní fotografii je místo, které měl Jára rád. Představuji si ho tam a z celého srdce si přeji, aby se mu dostalo od lidí kolem sebe lepšího zacházení. Škola ale v tomhle směru selhala a není to poprvé, co si škola v podobných případech myje ruce a předstírá, že se nic nestalo a daný člověk jakoby ani neexistoval. Nemohu se také zbavit pocitu, že i před tím škola mohla a měla udělat mnohem víc. Zástupkyně ředitele do policejního protokolu rozvíjela nepodložené zkazky o „nešťastné lásce“. No jistě, to se jí hodí do krámu: namísto odborné diagnostiky a poctivé analýzy pitomá červená knihovna jak ze špatného televizního seriálu. Pořád mám v hlavě větu o tom, že se malé děti ve vodě „utopí tiše a rychle“. To stejné platí o úmyslných odchodech dětí z jejich životů. Často vysílají různé signály, které nebývají správně čteny - ani rodiči, ani učiteli, ani kamarády. Ale z této skupiny lidí jsou to učitelé, kdo by měli mít diagnostické dovednosti a poskytovat žákům psychickou podporu. Být učitelem není jen o tom drtit děti zlomky, ale i osobnostně je rozvíjet. Nesmíme být lhostejní a vymlouvat se. Jako v tomto případě: prý běžte na policii, hledejte odbornou pomoc - ale hlavně nic nechtějte od nás. Váš syn je labilní, tak to řešte! My pedagogové si myjeme ruce. To je ale nepřípustné. Učitelé jsou v životech dětí velmi důležití dospělí, tráví s nimi velké množství hodin po mnoho let, nelze se pak ke svým žákům chovat jako k cizím. Škola je místo, kde by se děti měly cítit dobře a učitelé jsou povinni jim takové prostředí vytvořit. K tomu patří i bezpečí, důvěra a přátelský osobní vztah. Pedagog by měl znát své školní děti, být jim k dispozici, zajímat se o jejich pocity a aktivně jim pomáhat. Cokoliv jiného je chyba.

Text byl zpracován a zveřejněn se souhlasem rodiny, Základní škola Františkovy Lázně se k textu nevyjádřila.