Článek
V metropoli již nějaký ten pátek nežiji, přesto v sobě mám hluboce zakořeněny návyky na cestování hromadnou dopravou. Ať si o hromadné dopravě v Praze říká každý, co chce, když má člověk trošku nadhled a porovnání tak musí uznat, že Praha má cestování bez auta na velmi vysoké úrovni, a to současně za až směšně nízké peníze. Stačí si to porovnat s náklady na roční provoz jednoho vozu.
I kdyby celoroční tramvajenka stála patnáct tisíc, tak je to pořád směšně málo proti automobilismu. A ano, když mi bylo 20, taky mi připadalo, že tramvajenka za 2700 na rok je drahá. Nebyla a ani dnes není, to jen my, co se jen tak vozíme máme pocit, že je všechno zadarmo a náš drobný příspěvek na celek to zachrání. Ale o tom jindy.
Příběh z tramvajové linky číslo devět
Svého času jsem trávil v MHD velké množství času, cestováním za studiem, později za prací, ráno tam, odpoledne zpět. Večer různé aktivity, koníčky a zábava všeho druhu. Metrem, tramvajemi i autobusem jsem se pohodlně dostal kam jsem potřeboval a když jsem se vracel před půlnocí, současně jsem se bez problémů dostal domů i bez nočních spojů.
Příběh je ze života tramvajové linky číslo devět, jedné z páteřních linek skrz centrum města. Byl jsem jeho svědkem v letech, kdy ještě nikdo neměl mobil, cestující se dívali spíš jeden po druhém, věnovali se knížkám a nebo výhledům, které prosklená panoramata nabízela. Cestoval jsem tehdy dopoledne z konečné na Spojovací na hlavní nádraží. Cestou jsem z oblíbeného místa ke stání v zadní části druhého vozu soupravy sledoval dění před sebou.
Dívka na stojící stařenku nad sebou nereagovala
Naproti prostředním dveřím staršího typu tramvaje, kde byly pouze dvě řady sedadel podél oken, seděla žena středního věku a před ní asi tak třináctiletá dívka. Z gest a lehké komunikace bylo na první pohled zjevné, že se jedná o matku s dcerou. Všechna ostatní sedadla ve vozu byla obsazena, u tyčí postávalo pár lidí. Nad ženou stál mladík kolem šestnácti let se sluchátky na uších. Tehdy letěly přehrávače CD disků.
Na jedné ze zastávek kolem Ohrady nastoupila do vozu starší paní o holi, která opatrně došla k sedadlu, na kterém seděla zmíněná dívka. Ta na starší ženu nad sebou nijak nereagovala, tak ji paní slušně požádala, jestli by ji nepustila sednout. Dívka stařenku ignorovala a dál si vesele požvykovala žvýkačku v ústech.
Dcera má volnou výchovu, musí na to přijít sama
Paní se proto obrátila na matku za ní, s prosbou, jestli by nemohla svou dceru požádat o uvolnění místa. „Dcera má volnou výchovu, sama musí přijít na to, co má dělat. Nic jí rozkazovat nebudu,“ odbyla matka prosbu s až neuvěřitelným argumentem. Paní jen suše polkla a sedla si na místo v řadě u dveří, kam ji obratem pustil pán staršího věku, který událost také sledoval. Starší žena vystoupila někde kolem Olšanského náměstí. Nikdo další na dění nereagoval.
Když souprava projížděla podjezdem k zastávce na hlavním nádraží, oči mi před vystupováním opět zabloudily k oné prapodivné dvojici a dodnes si naprosto přesně vybavuji, co se odehrálo. K vystupování se měl také mladík, který celou dobu stál na matkou dcery. Sundal si sluchátka na krk, z úst vyndal žvýkačku a jako by nic ji zamotal do dlouhých blonďatých vlasů oné dívky.
Reakce mladého muže vyřešila celý problém
Ta sebou náhled prudce cukla a její matka se okamžitě obořila na mladíka se slovy, co si to dovoluje? „Klid matinko, já mám také volnou výchovu,“ řekl zcela klidně muž a společně s dalšími usmívajícími se svědky vystoupil z vozu.
Od té doby mám tuto scénu v hlavě a připomenu si ji pokaždé, když někde vidím řadu alternativních matek, jak aplikují nesmysl zvaný volná výchova. Osobně jsem vyrostl v rodině, kde mělo dítě přesně dané mantinely a dnes dvanáctým rokem vychovávám vlastního potomka k tomu, že jsou hranice, které se nesmí překročit a pravidla, která dodržujeme. Jsem přesvědčen, že to tak má být.
Myslím si totiž, že demokracie, není anarchie a jednoduše si nemůže každý z nás dělat co chce bez toho, aby respektoval a dodržoval společenská pravidla. A to i ta nepsaná.
