Článek
Dobří holubi se vracejí. A dobrá témata k podnětným a zajímavým debatám (ale bohužel také k prvotřídním hejtům, zbytečným hádkám a vzájemnému osočování) se vracejí také. No, a jelikož téma „děti v kavárnách a restauracích“ k takovým výživným tématům rozhodně patří, i my tady v posledních dnech zažíváme doslova boom podobných textů. A to jak těch kvalitních, tak těch… méně. A prakticky u každého z nich najdeme hromadu lidí, co mají kromě chuti debatovat, i potřebu si pořádně zanadávat, do někoho kopnout a někomu to virtuálně nandat (a to někdy včetně samotného autora). I já jsem do této množiny textů úspěšně přispěla (čímž děkuji všem, kteří si článek přečetli a ještě více těm, kteří ho kladně hodnotili). Ale nedá mi to, abych se neozvala ještě jednou, zvlášť když bylo mé jméno přetřásáno v komentářích u jiného článku, který k tomu mému raději vůbec neodkazoval (neboť by pak nejspíše bylo příliš okatě vidět, jak byla má slova mylně pochopena a dezinterpretována, ale co už s tím).
Tentokrát však o restaurace a kavárny vlastně ani moc nepůjde. Spíš o princip, protože víceméně vše výše popsané se dá do jisté míry pochopit a akceptovat v rámci přístupu „sto lidí, sto názorů“. Někdo holt má (dle mého mínění naprosto zcestný) pocit, že děti do kaváren a restaurací paří ať se chovají jakkoliv a někdo jiný (dle mého názoru ještě více pomýlený), má naopak dojem, že v nich nemají co dělat, ani kdyby tam byly v bezvědomí, nebo s roubíkem a pouty na rukou. Nu, jejich věc. Můj názor, který jsem prezentovala v minulém textu, znáte, aneb spokojené děti, které mají důvod a chuť v kavárnách a restauracích být, ty ať tam klidně jsou (protože jsou logicky klidné či alespoň zvládnutelné a nemají tak nikomu normálnímu šanci vadit). Naopak ty nespokojené, frustrované a zoufalé, které by chtěly být kdekoliv jinde, než tam, kam je zavlekly jejich sobecké matky, ty nemají jediný relevantní důvod v těchto prostorách setrvávat (a otravovat tím život sobě i celému okolí). Tečka. Ale to bych se opakovala…
Podstatné je, že vedle těchto různých veskrze relevantních názorů a pohledů na téma „děti a pohostinství“, nám tu ze zmiňovaných textů vykrystalizoval ještě jeden názor… A ten už mi opravdu přijde tak moc na hlavu, že se k němu nemohu nevyjádřit. Tento názor má totiž značně nesympatickou podobu afektovaného až hysterického lamentování, jehož přibližné vyznění jsem si dovolila parafrázovat v názvu článku. Jinými slovy, jde o tvrzení, že dnešní společnost je k dětem nepřátelská, málo je a jejich rodiče akceptuje, vítá a podporuje a byla by nejraději, kdyby se s dětmi vůbec nemusela potýkat a ony tak se svými rodiči trávili čas jen doma, nebo v divočině (což má prý ilustrovat i ona samotná existence zmiňované debaty, zda děti v kavárnách a restauracích ano, či ne a za jakých podmínek).
A já se ptám… Prosím? To si snad už někdo dělá srandu ne? To jako fakt? Nezlobte se na mě, ale to snad musí být hodně špatný vtip. Nebo má skutečně někdo svéprávný a gramotný pocit, že naše společnost je k dětem a jejich rodičům nepřátelská, diskriminuje je, utlačuje a nevychází jim dostatečně vstříc?! V dnešní době?! V době, kdy děti jsou modla, můžou skoro vše, nikdy nedělají nic špatně (a jejich rodiče také ne a chraň ruka páně toho, kdo to naznačí) a všechno a všichni se jim podřizují?! No ty kráso… A můžete mi prosím vás vy, co máte tento utopický pohled na svět, vysvětlit, v jakém kontextu to jako posuzujete a s čím to srovnáváte? A nebo ještě jinak… Můžete mi z hlavy jmenovat jediné období v historii lidstva, kdy byla situace dětí a rodin lepší, než dnes v civilizovaném světě? Nebo alespoň srovnatelná? Mě tady žádné nenapadá a to fakt nepomýšlím jen na doby dávno minulé, kdy se děti prodávaly do otroctví, nebo nechávaly dřít v manufakturách. Tak daleko fakt jít nemusíme. Nebo to už jste opravdu vy všichni, kteří máte dojem, že to dnes rodiče s dětmi mají ve společnosti těžké, zapomněli, jak se žilo ještě nedávno? Třeba v době vašeho vlastního dětství? To vám to fakt není blbý vůči generacím vašich rodičů a prarodičů, chovat se takhle neomaleně a s prominutím „nenažraně“ a pořád si stěžovat, když jste dnes a denně obklopeni výhodami, ústupky a možnostmi, o kterých se jim ani nesnilo?
Vždyť dneska si můžete vzít dítě úplně kamkoliv a dělat s ním takřka cokoliv a jediné, čeho se vám v tom nejhorším případě dostane, je káravý pohled, nebo nějaká kousavá poznámka (a to musí být s vaší prckem jó hodně velký problém, jinak si nikdo netroufne ani ceknout, i když si myslí ledacos)! To to fakt, milé maminky (a ano, píšu schválně „maminky“, protože tatínkové ani prarodiče kupodivu tyto problémy většinou nemají), nemůžete překousnout? Nemůžete být nad věcí, projevit trochu nadhledu, pomyslet si něco ve smyslu „jen si žvaň, já si to stejně udělám po svém“ a jít dál? Musíte se v tom pitvat, psát o tom články a cítit se utlačované jen tím, že s vámi někdo nesouhlasí a dovoluje si to říct nahlas? Vždyť ještě nedávno byste místo těchto malicherností řešily přísné zákazy a striktní omezení skoro všude a nikdo, opakuji NIKDO by s vámi o nich nediskutoval. Natož, aby vám ustupoval, protože „jste přece matka“. Žádné „mé dítě se chová v kavárně jako zvíře a oni se na mě za to mračí“, ale „pardon dámo, ale do pohostinství mimino ani batole nepatří, tak mazejte pryč“. A to samé v obchodě. Proč myslíte, že nechávaly matky děti venku v kočárkách? Z plezíru? Ne, protože se to jinak ani nedělalo a kdyby to zkusily a cpaly se s kočarem do dveří, se zlou by se potázaly. A to je jen špička ledovce…
Jsou tu i další „child friendly“ změny v celé společnosti a každodenním světě, které asi nevidíte, nebo nechcete vidět. Dětské koutky na úřadech, v obchodech, u lékaře, ve firmách? Dřív ani omylem. Buď tam dítě vydrží sedět a mlčet, nebo tam nebude. Tečka. Hernička, hřiště, brouzdaliště, nebo upravený parčík s prolézačkami a atrakcemi na každém rohu? Hm, ještě před pár lety možná tak ve velké městě a to ještě maximálně tak jedno počůrané pískoviště a pár rezavých trubek hrozících tetanem. Víc ani omylem. Dětská centra, koupaliště, bazény, sportovní centra, arény s atrakcemi, dětské světy a kulturní atrakce přizpůsobené dětem, aby bylo kam s nimi vyrazit za zábavou a kulturou (a moc se jako rodič nenadřít)? Jó, kéž by tohle naši rodiče měli! Tehdy se jezdilo do přírody, k řece či rybníku, za babičkou na venkov nebo na hrady a zámky (a ne, neprováděly na nich princezny a čarodějnice-prostě se normálně „nudně“ mluvilo o historii a čí dítě to nevydrželo, mazalo i s doprovodem ven prvními dveřmi vedoucími na nádvoří). Hotely přímo pro rodiny s dětmi plné animátorů a zábavy? Hm, tak možná kemp u Vltavy. A ještě stačilo trochu hlasitější výskání při koupání a rodiče dostali od dalších výletníků takovou čočku, že příště radši stanovali na zahradě.
A byly samozřejmě i mnohem vážnější omezení, které nikomu jako omezení nepřipadala, protože tak byla společnost prostě nastavená. Taková matka s dítětem v nemocnici, aby se prcek nebál a líp to snášel? Ani náhodou, to už by musel být chudák v posledním tažení a ještě by na ni koukaly skrz prsty. Matka cítící se diskriminovaná proto, že jí v práci už po desáté v tomto čtvrtletí nedají ošetřovák na nemocné dítě bez řečí, ale s výhradami? Cha, taková už by byla nezaměstnaná a o výhradách by si mohla leda tak snít. Škola diskutující s rodiči o tom, jakým individuálním způsobem bude jejich dítě s milionem papírů z poradny učeno? Smůla. Prostě bude mít kule a propadne, nezájem. A pokud se nebude chovat slušně, bude klečet v koutě s pravítkem na rukou. Dětské vagony s kinem a speciálními hracími zónami a MHD, kde si může dítě dělat téměř cokoliv a všichni jen trpí a mlčí? Houbeles! Vlaky byly pro všechny stejné a dítě, co se v něm, nebo v MHD nechovalo, jak mělo prostě vystupovalo. Hned na další zastávce a konec debaty. A tak dále a tak dále… A ne, fakt neříkám, že to bylo správně, aby se toho zas někdo nechytil. Nebo dokonce že to bylo lepší, než je to teď a mělo by se to vrátit! Fuj! Bylo to špatně a bylo to pro rodiče i děti někdy fakt peklo! Vím to já, víte to i vy… I když možná nevíte, když můžete vypustit z pusy takovou nehoráznost, že dnešní společnost je proti rodičům a nechce mít děti na očích (a ještě to prezentovat jako hotovou věc a vkládat tyto věty do úst a myslí všech, kteří si dovolí nějaké rodiče a děti kritizovat).
Kdo ví, milé „prý diskriminované“ maminky… Možná byste si to, jak skutečně zlá a necitelná, může společnost k matkám a dětem být a jak ještě nedávno byla (a mnohde jinde je dodnes), potřebovaly na chvíli zkusit. Možná byste pak špendlíčkem hrabaly aby vaše jediná starost bylo to, kde si dát v klidu a bez odsuzujících pohledů kafe, když vaše dítě neumí poslouchat, nebo je příliš malé a nespokojené, než aby počkalo, až vy si pokecáte s kámoškami a nedělalo alotrie. Protože o nic jiného vlastně nikdy nešlo, byť jsme my, kteří si dovolujeme toto chování kritizovat, často podezíráni z toho, že jde jen o krycí manévr a že ve svých textech lžeme a ve skutečnosti nenávidíme děti, nechceme je nikdy vidět a takto to maskujeme (asi ve jménu pořekadla „podle sebe soudím tebe“, nebo nevím proč). Pořád je to jen o tom, že některé matky prostě na své děti kašlou a je jim fuk, že se tam, kam nepatří (a ano, děti prostě někam někdy nepatří, to ej fakt) necítí dobře a tím ruší své okolí.
Ale to holt právě ty, kterých se to týká nejvíc, nikdy nepřiznají a tak budou vymýšlet výmluvy, ospravedlnění a konspirační teorie a donekonečna kličkovat a vykřikovat něco o diskriminaci a společnosti zaujaté proti dětem. Je to holt snadnější, než připustit svou chybu. A když bude nejhůř a všechny jejich argumenty budou vyvráceny, pak vymyslí si onu mýtickou dokonalou matku, která se 24/7 stará perfektně o své dítě a pak si jednou za měsíc chce dát kávu s kamarádkou a zrovna jako na potvoru je její dítě špatně naladěná a z příkladně vedeného, vychovaného a spokojeného zlatíčka milujícího prostředí kavárny se stává uragán, který by nezvládl nikdo. A ta zlá společnost to neakceptuje a soudí ji jako špatnou matku, aniž by o ní něco věděla a viděla, jak je ve skutečnosti skvělá a udřená… Jo, jo, přesně takových matek jsou plné kavárny. Asi jako jsou louky plné jednorožců s duhovou hřívou…