Článek
„Tak jim to zas vyšlo“, řekla mi minulý rok o 17. listopadu na Václavském náměstí starší paní, s níž jsem se dal do řeči maje s sebou transparent a také (více než) 17 průpovídek a hesel, jež jsem pronášel ke skupinám lidí, které jsem ten den v Praze potkával.
Ostatně jsem to podrobně sepsal. Ukázalo se, že paní má na mysli současnou moc spojenou tehdy ještě s pětikoalicí pravicových stran - a snad i její bohatší oligarchické loutkovodiče. Současný režim má mezi určitými společenskými vrstvami ještě dost silnou podporu. Je pochopitelné, že jej podporují ti, kteří v něm mocně bohatnou na úkor druhých coby vlastníci, a také ti, kteří jsou placeni coby jejich servis v politice, médiích, mezi různými asistenty a „experty“. Čím níže se ale dostáváme, tím je (mi) podpora pro současný systém méně pochopitelná, založená na iluzích a zbožných přáních. Budeme myslím moct stále jasněji vidět, že obrana současného režimu přichází od lidí pohodlně finančně zajištěných, ne-li bohatých a extrémně bohatých - a od těch nepříliš inteligentních a vědoucích.
Rituály, propagandistické akce, programy dlouhodobé indoktrinace jsou prostředkem, jak tento pravděpodobný pokles podpory pro režim nehorázných sociálních rozdílů, vykořisťování a kapitalistické nesvobody mírnit. Pro překonání současného stavu je klíčové plasticky popsat, jak tato síť moci, poslušnosti a indoktrinace funguje. Abstraktněji popsané společenské procesy mají nakonec i svá zcela konkrétní jména a v naší malé provincii globálního kapitalismu a západního imperialistického bloku to můžeme spatřit „jako na talíři“. Ostatně některé aktéry, které v textu popisuji, znám osobně - a je do budoucna i na nich, aby případně příznali a popsali svou lokajskou úlohu.
„Demokracii“ vám přináší banky, developeři, internetová oligarchie a zbrojaři
Z veřejně dostupných informací můžeme sestavit mocenskou mapu letošních oslav režimu u příležitosti 17. listopadu.
Mimo Prahu i v Praze probíhá řada akcí pod hlavičkou tzv. Festivalu svobody (v minulosti již také proběhl jiný podnik sponzorovaný Českou spořitelnou, o čemž jsem psal). Na stránkách Festivalu svobody se člověk dočte, že akce jsou pořádány s „hlavním partnerem“ v podobě ambasády USA, přičemž „mediálním partnerem“ je mj. Seznam oligarchy Lukačoviče (o jeho nepřekvapivé pravicovosti psali např. zde v Respektu spoluvlastněném stejnými oligarchy jako Deník N, což sama jsou obě pravicově indoktrinační média; s trochu odlišnou taktikou a obecenstvem nežli Seznam).
Vyčíslení částek vynaložených na propagandistické akce bohužel na stránkách Festivalu svobody ani dalších podniků nenajdeme. Je tedy na čtenářích, aby dle svého úsudku odhadli peníze za propagaci na plakátech, které si objevily již pár týdnů nazpět v Praze a jiných městech, na reklamy ve sdělovacích prostředcích, zaplacení personálu stánků, technické zajištění. Také finanční odměny vystupujících, kapel a členů pořádajících uskupení, kteří pracovali na přípravách. S Festivalem svobody je propojen pražský Koncert pro budoucnost, který pomáhá organizovat Jan Gregar, s nímž se znám a občas potkávám v jedné kavárně. Můžu se ho tedy zkusit zeptat, ačkoli nevím, nakolik bude sdílný (zvlášť když jsem mu již sdělil, co si o jeho aktivitách myslím).
Zaměříme-li se na Prahu, tak se podstatná část akcí o 17. 11. pořádá pod hlavičkou Korzo Národní, respektive spolku hlásajího ve svém názvu: Díky, že můžem. Ten vymývá hlavy mladších lidí dle potřeb pravicové moci i mimo 17. listopad například v rámci projektu „Díky, že můžem volit“. Mezi sponzory zde najdete například oligarchu Vohánku, který financoval Deník N, zároveň ale „nadace“ utužující moc pravicových oligarchických skupin a jejich servisu v politice a médiích, například Nadační fond nezávislé žurnalistiky a Spolek pro podporu liberální demokracie. Dále zde najdeme Nadaci Tipsport oligarchů Dragouna, Noska a Berana či operátora T-mobile.
Akce kolem Korza Národní jsou potom placeny ještě třeba oligarchy Žůrkem a Nýdrlem rovněž spojenými s pravicovou mediální a politickou mocí nebo oligarchou Janem Bartou, který stejně jako předchozí jmenovaní platil i oligarchického prezidenta Pavla. „Mediálními partnery“ jsou Deník N a časopis Respekt nyní spoluvlastněný stejnými oligarchy jako Deník N. V minulosti patřil oligarchovi Bakalovi, který je zde také zastoupen - skrze jeho Knihovnu Václava Havla.
Ještě tu najdete Pražskou správu nemovitostí, Komeční banku nebo třeba Dům zahraniční spolupráce, kam byl odstaveným Petrem Gazdíkem ze STANu jmenován údajně „levicový“ Michal Uhl sám dříve odstavený z Ústavu pro studium totalitních režimů. Političtí vykonavatelé zájmu bohatých, kteří akce také podporují svou přítomností a poskytováním zázemí (jako je vedení Prahy), jsou potom dalé propojeni s nejrůznějšími vlastnickými zájmovými skupiny od automobilové lobby, přes zdravotnický byznys až po zbrojaře.
A co ti běžní lidé z „občanské společnosti“?
Ze zcela osobní praktické zkušenosti vím, že pokud děláte něco, co se alespoň trochu staví proti pravicové nadvládě (jako je odborová činnost nebo protesty proti izraelské genocidě Palestinců s významnou českou diplomatickou i zbrojní podporou), nebudete počítán do „občanské společnosti“, ať tomu věnujete sebevíce času a děláte to zadarmo.
Když jste ale za svůj „aktivismus“ placen a voděn pravicovými vlivovými skupinami, tak jste vzorný člen „občanské společnosti“, a pokud jste dostatečně odpudivý charakter, dokonce si začnete nárokovat, že „mluvíte za občanskou společnost“. Takto funguje například propagandistická platforma pro frakci pravicové moci zhruba reprezentovanou pěti-, respektive čtyřkoalicí, oligarchickým prezidentem (a spřátelenými médii a „experty“) jménem Milion chvilek pro demokracii (viz mé dopisy jim).
Podobné je to se všemožnými „neziskovými organizacemi“, které se tváří, že zastávají nějaký univerzální humanismus, ale lze doložit, že slouží jako mocenský nástroj pro velmi nehumánní pravicovou moc. To je případ Člověka v tísni, který své humanitární ohledy vždy řídil podle politického zájmu západního imperialistického bloku a ve školách provádí dost rozsáhlou indoktrinaci ve prospěch pravicové moci (pomáhá vytvářet důvěru k „seriózním“ oligarchickým médiím i propagandě v těch tzv. veřejnoprávních, varuje před (levicovou) „radikalitou“ a „extremismem“, ale nemluví nikdy například o nedemokratičnosti a extrémnosti moci vlastnické třídy apod.).
Z Člověka v tísni i z Milionu chvilek rovněž znám osobně pár lidí. Liší se jistě svou bezskrupulózností a inteligencí, ale spojuje je české mistrovství ve výmluvách (když je konfrontujete s tím, čemu v důsledku napomáhají) - a držení se tak tak ve „střední třídě“, což vede k poslušnosti a držení úst. Pro množství lidí je tato sféra příležitost k lepšímu nežli nuznému proletářskému výdělku nebo alespoň pro pocit, že patří mezi „slušné/lepší lidi“, mezi kterými je závazné si myslet a říkat určité věci, které se hodí především těm z vyšších pater „slušné společnosti“.
Jako by se pořád opakovala kuponová privatizace, tato pyramidová hra české společnosti, akorát teď jsou do toho zamontovány i „hodnoty“! Takže krom paniček z Vinohrad a golfistů z Prahy 6 pronáší hesla o „svobodě a demokracii“ i lidé s dost holou zadnicí - kteří však nadále upřímně „věří“.
Tragikomický doplněk k tomu je Sametové posvícení, z kteréžto skupiny znám většinu lidí. V minulosti už někteří z nich začali být téměř kritičtí k poměrům - ale jsem si docela jist, že nyní poslušně kývají na nesmyslná a dávno ukončitelná jatka na Ukrajině, českou podporu izraelské genocidě v Gaze a za nějak unikátní „zlo“ považují Fica a Trumpa.
Nebo ne! Ještě tragikomičtější jsou „levicoví“ maskoti této moci, jako třeba Apolena Rychlíková, která sice prokazatelně nemá kapacitu a odvahu na to, aby kriticky rozebírala společenské dění z levicových pozic - ale nejspíš právě proto má pořad na tzv. veřejnoprávním Českém rozhlase spolu s nynějším ředitelem oligarchického Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky Davidem Klimeše s názvem Chyba systému, který točí jeden díl při oněch akcích na Národní. Či Matěj Metelec, který se tváří jako levicový intelektuál, ale pokorně přicmrndává tu nejopatrnější pseudokritiku v pravicově indoktrinačním Deníku N. Oba znám z levicových kruhů, když se tvářili jako spojenci.
Budoucnost už byla
Budoucí společenské střety a zostření mnohých úpadkových až zhoubných jevů tuší už dnes leckdo. Pravicoví skautíci z Milionu chvilek protestují „proti autoritářům“. Kteří prý mohou přijít u nás až v budoucnu - a nejsou zde už dávno v podobě extrémní moci oligarchie a stále ostřejších metod cenzury a represe.
Někteří zestárlí čeští ideologové nesvedou nic jiného než ještě jednou otočit „liberálním“ kolovrátkem a hlásat „konec ideologií“, „postupné zlepšování“ v tzv. liberální demokracii atd. Jiní se snaží reagovat na současné zkalené a rozbouřené vody a pěstovat v nich adekvátní floru a faunu. Takže takový spolek Listopad ještě neskončil předsedaný „revolučním studentem“ Martinem Mejstříkem a podporovaný Olgou Sommerovou cituje například Josefa Mašína:
Již delší dobu je provozován spolek Havloids, který má mnoho vizuálních atributů machistických a fašizujících motorkářských uskupení, ale prý je za „pravdu a lásku“, Havla - a samozřejmě proti „bolševikům“. Najdete zde velmi bystrého (sarkasmus) pana plukovníka Foltýna, velmi objektivního (sarkasmus) pana propagandistu Szántó působícího v tzv. veřejnoprávních médiích či někdejšího člena Orlíku a taktéž fanouška izraelských zločinů (bez sarkasmu) Davida Matáska. (Můžete ještě zkoumat, jak jsou podobné skupiny propojeny s dalšími ultrapravicovými osobami, jako je fašista Pavel Novotný z ODS nebo fanynka Izraele a pluku Azov, Dana Drábová.)
Mnozí z těchto lidí zároveň dělají reklamu na „slušného“ oligarchického prezidenta - do něhož si naivní lidé promítají leccos, ale lze dost spolehlivě dokázat, k čemu tato pravicová marioneta slouží. V poslední kapitolce - k níž se blížíme - však ukážu, že v české tragikomické frašce existují i veřejné osoby, pro něž je oligarchický prezident nedostatečný, protože vedle svého nynějšího kariérismu byl kariéristou i před rokem '89. Martin Mejstřík asi také není nadšený - najděte si, jak si na Facebooku stěžuje, že na jeho výzvu nereaguje ani Mirka Němcová z ODS.
Jeho kolega „revoluční student“ Šimon Pánek už dlouhodobě pracuje pro pravicovou nadvládu coby šéf organizace Člověk v tísni, u něhož můžete konfrontovat jeho režimní slogany s faktem, jaká byla odezva na otevření sbírky na obyvatele Gazy jeho organizací a také jak funguje zastrašování, cenzura, ovšemže i vyhazovy za příliš přiléhavou kritiku zbrojního obchodního partnera Izraele a v jiných oblastech skutečně citlivých pro českou moc. Pan Pánek nám tvrdí: „V Člověku v tísni věříme, že svoboda je to jedna z nejdůležitějších hodnot. Zvlášť u příležitosti výročí sametové revoluce se hodí připomenout, že ve spoustě zemí světa za nesouhlas s oficiální linií hrozí propuštění ze zaměstnání, vyhazov ze školy, vězení, mučení nebo dokonce smrt.“ Zeptejte se pana Pánka, co říká na zvýšené vývozy českých zbraní do Saúdské Arábie či do Izraele - řekl bych, že se zalekne, že by mohl ztratit zaměstnání.
Pan Pánek rovněž rozhodně podporuje „slušného“ oligarchického prezidenta. Stejně jako lidé, kterým vůbec nevadí genocidní vyvražďování a vyhánění Palestinců. Tragikomickým doprovodem této zcela konformní a konzervativní party jsou lidé podporující Progresivní Česko, jako například František Kostlán, Tomáš Petříček nebo Mikuláš Peksa, kteří vždy největší vervu vloží do výpadů proti oficiálním nepřátelům (nyní dominantní frakce) pravicové moci.
V těchto nižších patrech české moci - na vrcholu jsou lidé mnohem bohatší, kteří si ty pod sebou vodí - najdete ještě Ústav pro studium totalitních režimů, který samozřejmě především varuje před „komunismem“ (a nakonec celou levicí). A to za situace, kdy skutečně nehrozí „návrat komunismu“ - ale zato je zde jasný nástup fašismu (kdy s mnohými jeho zástupci, jako je Netanjahuova vláda v Izraeli, premiérka Meloniová v Itálii či prezident Milei v Argentině mají čeští „demokraté“ vynikající přátelské vztahy).
A nakonec: toto režimní divadlo se odehrává za situace, kdy jiný oligarcha vyhraje volby. Neohrozí nijak podstatně zisky vlastnické třídy. Jen možná moc ovládající stát bude částečně preferovat některé jiné vlastníky. Avšak s mnohými hráči, podle nichž funguje naše „demokracie“ (a kteří určují kroky i současných „demokratů“) se Babiš dohodne. To je doložitelné z minulosti. A co udělají všichni zmínění „bojovníci za demokracii“ vyšších i nižších šarží a co úplně běžní pěšáci? Trochu se bojí, bez zvláštní ochrany se totiž v naší „svobodě“ vůbec nežije dobře. Ale pár míst ve spolcích na „ochranu a záchranu demokracie“ se pro ně jistě zase najde. Ač to některým trochu přemýšlivějším z nich připadne blbé, budou opakovat zase ty stejné lživé slogany. Nic moc nového totiž na obranu pravicové nadvlády „po dobrém“ vymyslet nejde. Vyostřit se můžou jen výše popsané fašistické tendence. Nikoli od „dezolátů“, tj. méně privilegovaných lidí (kde se jistě také najdou), ale z vnitřku těchto part „slušných lidí“, jak naznačuji výše.
