Článek
Jojo. Je to tak. Jsem maminka dcery, která oslavila v létě krásné 15. narozeniny, navštěvuje devátý ročník základní školy a já jsem stále a pořád vystavena stresu ve chvíli, kdy mi zazvoní v průběhu dne mobilní telefon s číslem školy. To už ve mně lupne a jediná myšlenka, která mi během setiny sekundy proběhne hlavou, než ten hovor přijmu, je: „Co se zase stalo a jakou část těla má tentokrát dcera pohmožděnou nebo zlomenou?“ A nikdy se nemýlím. Vždy je to učitelka tělesné výchovy. A to už se takhle táhne opravdu celých devět let. Upřímně - v současné době, kdy si dcera vybírá, na kterou střední školu má dát přihlášku na jaře příštího roku, probíráme hlavně školy, kde by nebyla výuka tělesné výchovy. Takovou školu jsme ale ještě neobjevily.
Abych se tedy vrátila ještě k docházce dcery na základku. Dcera je docela šikovná holka. Chytrá, učí se velmi dobře, dokonce se učí ráda a sama, bez pobízení, což nechápu a hlavně ji obdivuji. Já v jejím věku jsem se do učení musela nutit, nebavilo mne to, maximálně výtvarná výchova a hudební výchova, dokonce i český jazyk mne bavil. Ale to bylo tím, že jsme měli výbornou učitelku. Dcera má ráda snad všechny předměty až na jeden jediný. A to je tělocvik, chcete-li tělesná výchova. Tak se mi nabízí otázka, co se tedy na té tělesné výchově vychovává? Smajlík. Chci teď napsat smajlíka, jakože se chechtám, ale nikde ho zde nevidím, tak tedy jen slovy. Smajlík.
Už na prvním stupni se dcera vracela ze školy s tím, že měla tuhle zlomený prostředníček, to jsme si pak dělaly legraci, když jsme přišly do zdravotnických potřeb pro ortézu a lékárnice se zeptala: „Tak který prst máš zlomený?“ A dcera na ni ukázala prostředníček. Naštěstí to lékárnice pochopila správně a neurazila se. Smajlík. A tuhle zase volali ze školy, přijeďte si pro dceru, spadla na tělocviku a asi si zlomila ruku. A pak zase, přijeďte si pro dceru, na tělocviku si asi narazila zápěstí. A tak bych mohla vyjmenovat asi všechny kosti na ruce, se kterými jsme spěchaly na pohotovost do nemocnice na ortopedii. Dnes už nás tam znají, až je mi to opravdu blbé. Fakt má dcera nekecá. Opravdu má zase něco asi zlomeného. A kde se jí to stalo, ptá se ošetřující lékař, zase tělocvik? A já ano. Zase. Dceru už tam znají dokonce i jménem.
Je tohle opravdu normální? Lámu si nad tím hlavu, jak je možné mít doma takové nemehlo? Nebo je to jen dočasná indispozice, která se hold projeví zrovna o hodině tělocviku? Přitom dcera umí běhat. Umí skákat i přes švihadlo. Umí zvedat těžké věci, to vidím, když mi pomáhá stěhovat nábytek, nebo skládat uhlí. Fakt je šikovná na spoustu věcí. Umí číst. A čte hlavně a jen anglické knížky. Chce studovat práva. Tak kde jsem udělala jako maminka chybu ve výchově? Že tedy tělesná výchova neplní svůj účel? Tedy vychovat z mé dcery tělesně zdatného člověka? Zatím vychovali za těch devět let na škole tak trochu věčně mrzačenou osobnost.
Dcera nastoupila do deváté třídy a myšlenkami je už u přijímaček. Všechnu energii a čas věnuje přípravám k přijímacím pohovorům a učitelé mají deprese, že jejich žáci nic neumí. A já si říkala v září, když začala škola, tak hlavně, ať to tam přežije. A hlavně tělocvik. Vždyť už je to velká holka, co by se jí mohlo tak stát. To zvládne šikulka moje. No a prdlačky. Neuběhly ani dva měsíce a dcera mi volá, že jede na pohotovost a mám přijet hned za ní. Prý si při tělocviku asi zlomila prst. Tentokrát prsteníček. Hurá! Hlavně slušně! Nebude na nikoho holka moje vystrkovat prosředník. Smajlík. Tak jsem opět sedla na autobus a pelášila za ní na pohotovost. Opět RTG, opět ortéza. Opět omluvení z tělesné výchovy. Jsem zvědavá, z čeho ji bude učitelka klasifikovat. Smajlík. Jestli se dcera dostane na nějakou střední školu, která ji bude připravovat na studium práv, tak doufám, že si na studiu práv vybere zaměření na prevenci společenských a jiných úrazů! (Pokud takové zaměření vůbec existuje, protože o tom pochybuji). Aby zbytečně lidi nepadali v životě na držku.
