Článek
Lenka byla drobná blondýnka s brýlemi, vždy působila plaše a nenápadně. V hodinách dávala pozor, ale nikdy se nepřihlásila. O přestávkách byla se spolužačkami, ale nikdy se nezapojila do rozhovoru. Stála a pozorovala, vnímala. Když měla předstoupit před třídu, rozplakala se.
Pro žáky jako Lenka je velmi těžké přihlásit se o slovo, jít k tabuli a mluvit před ostatními. I když náš školní řád určuje, že žák má být dvakrát za pololetí ústně zkoušený, nechci to komentovat, nedělala jsem to. I zkoušení v lavici bylo pro Lenku velkou zátěží. Navíc třída byla plná dětí, které se prosadit chtěly a uměly. Pro učitele, kteří tam měli jen hodinu týdně, byla neviditelná. Když jsem poprosila jejího spolužáka, aby jí donesl nějaké papíry, zeptal se mě, kdo je Lenka.
V sedmé třídě se začala trochu osmělovat. Mluvila tiše a plaše, chodila za mnou na dozory a vyprávěla mi o tom, že by chtěla mít psa, ale v bytě to nejde. Dozvěděla jsem se, že taťka bydlí na Slovensku a jezdí za ním sama vlakem, žije jen s mamkou, ráda čte, maluje, lyžuje. V únoru se, pro mě nečekaně, stala hvězdou třídy, vyhrála všechny závody v rámci lyžáku. Překvapivě jí pozornost nevadila, začala se více prosazovat i ve třídě. Sice se ještě nedokázala přihlásit, ale pomáhala s projekty a s nástěnkou. Později se naučila komunikovat s okolím a získala sebevědomí. Vstoupení před třídou však byl pro ni stále problém, stále jí ta představa vháněla slzy do očí.
V devítce se začala připravovat na přijímačky, své obavy však nedávala najevo, držela to v sobě. Pak přišel záchvat tetanie, vyčerpání. Nikdo jsme neměli ani tušení, jak na tom je. Její hluční extrovertní spolužáci společně sdíleli své problémy a prostě se z toho vypovídali. Lenka bohužel ne. V době přijímacích zkoušek byla už v rámci možností v pořádku. Dostala se na chemickou průmyslovku, kam chtěla.
Poprvé za mnou přišla do školy v týdnu před Vánocemi a nepřišla sama. Měla přítele. Povykládaly jsme, zasmály jsme se jako staré známé. Už to nebylo to bojácné děvčátko, co se neumí prosadit. Pak za mou chodila každý rok až do maturity. Dostala se na vysokou školu a pak už se mi ztratila ve světě.
V dnešní době to mají introverti velmi těžké, aby uspěli, musí vystoupit ze svého komfortní zóny. Extroverti to mají zadarmo. Trochu neskromně doufám, že jsem Lence tu cestu maličko usnadnila.
