Článek
- Paní učitelko, já nemůžu dostat trojku, opravdu ne.
- Dobře, Honzíku, něco s tím uděláme.
Honzu znám už od školky, s jeho maminkou jsem se potkávala, když jsem tam vodila své děti. Honza patřil k těm poslušným a slušným dětem. Když chodil do první třídy, začalo se o něm mluvit na poradách. Pláče, když dostane špatnou známku. Matka už s ním byla na poradně a výsledek dyslexie, dysgrafie – více času na práci, kratší zadání. V tu dobu jsem u nich ve třídě učila pracovní vyučování. Honza byl neuvěřitelně šikovný, vynalézavý.
Na druhém stupni jsem se stala jeho třídní. Velmi často podváděl, opisoval, používal taháky – velmi neobratně. Testy psal krásně čitelně jen odpovědi na otázky, které neznal, byly nečitelné. S kolegyněmi jsme začaly řešit jeho reakce na známky, plakal už při dvojce. Z rozhovorů vyplynulo, že po příchodu ze školy se s mamkou ještě tři až čtyři hodiny učí a když dostane špatnou známku, tedy už dvojku, je bit. Ven nechodí, jen se učí. Kontaktovali jsme sociální pracovnici, která nás ujistila, že v rodině už několikrát šetření proběhlo, na základě podnětů ze školky a od sousedů, žádné závady nebyly shledány.
Následná schůzka s rodiči byla velmi hlučná. Otec po nás doslova řval, že on byl také bit a můžeme posoudit, jaký je z něho slušný člověk. Podniká, má dům, stará se o rodinu. Pak jsem začala opatrně mluvit k matce. Vysvětlila jsem ji, že po dyslexii a dysgrafii díky její práci není ani památky, ale že druhý stupeň je velmi náročný a dvojka je vlastně hezká známka. Na další třídní schůzky chodila jen matka. Měla lísteček a obešla poctivě všechny učitele. U všech se přimlouvala za lepší známky, mimořádné zkoušení, všichni jsme vyhověli.
V sedmé třídě se z dvojek staly trojky a Honza znovu plakal. Na jednání přišla jen matka. Domluvily jsme se, že se budeme snažit, aby se už dál nezhoršoval. Společně jsme Honzovi naplánovaly budoucnost. Vyučí se automechanikem. Kdyby chtěl, mohl by si později udělat i maturitu. Honza byl celý život zvyklý se snažit, pracovat na hranicích svých možností, a to mu přineslo úspěch. Na učilišti patřil k těm nejlepším. Dnes ho potkávám v montérkách a vždy se ke mně hlásí, je spokojený.
Z uvedeného textu by se mohlo zdát, že otec měl pravdu. Já si to nechci připustit, myslím, že by to šlo i bez těch fyzických trestů.
