Článek
František
Františkova slovní zásoba by vydala na pokračování Šmirbuchu jazyka českého od Patrika Ouředníka, který zaznamenal vulgarismy všeho druhu. Snad ve všech školních řádech je odstavec o slušném chování, ale slušné chování není dáno žádnou zákonnou normou a každý ho chápe jinak. Vulgarismy děti přitahují. Avšak i mladé slečny, které mají dokonalý make-up a hodiny tráví stylováním svého outfitu, aby vypadaly cool, mají slovní zásobu, těžko hledám přirovnání, abych někoho neurazila, …mají příšernou slovní zásobu. Jenže tyto slečny, když je na to upozorníte, tak pochopí, někdy se i zastydí.
František ne, ten nerozuměl. I po několikátém upozornění do žákovské a prosbu o domluvu se situace nezměnila. Došlo tedy na osobní setkání. Maminku jsem přivítala na vrátnici a během cesty do mého kabinetu jsme jen lehce mluvily o počasí. V druhém patře se maminka zadýchala a příšerně nadávala na počet schodů. Já jsem začala chápat, kde vzal František ten zajímavý slovník. I hned následoval monolog o tom, jak je Franta neschopný, jak je celý fotr a nestojí za nic. František u toho seděl a snažil se bránit. Bylo mi ho líto. Vlastně jsem začala Františka bránit, vyzvedla jsem všechny jeho klady, pak jsem ale musela přejít k jádru věci. Učitelky se fakt do zadní části těla posílat nemají. Maminka opět začala o Františkově neschopnosti a špatné genetické výbavě. Nutno podotknout, že i moje slovní zásoba se značně obohatila. Nakonec jsem mluvila jen s Františkem, dohodli jsme se na omluvě a na tom, že bude své vyjadřování kontrolovat. Trestem bylo napomenutí třídního učitele. Žádný zázrak se nekonal. Několikrát se situace opakovala: urážka, omluva, napomenutí - důtka. To, co my jsme považovali za vulgární, bylo pro Františka normální. Mluvili tak doma.
Nikola
Setkání rodič – učitel – žák v případě Nikoly celkem důrazně požadovala maminka. Nikola byla bezproblémová žákyně, samé jedničky, úspěchy v soutěžích, dva měsíce studia na Floridě, kde mají druhý domov. Vůbec jsem neměla tušení, o čem chce maminka jednat. Do telefonu to říci nechtěla. Měla jsem úplně stejný pocit, jako když jdu synovi na třídní schůzky. Přišly přesně a maminka začala, že si uvědomuje, že jsou bohatí a že jim někdo může závidět, ale že se ke všem chovají jako k rovnocenným, ale děti to nechápou a chovají se k Nikolce strašně. Čekala co já na to. Přiznám se, občas, dost často, mám dlouhé vedení a nevěděla jsem, která bije. Doptávala jsem se, co má přesně namysli. Spolužáci se s Nikolou nebaví, tedy některé holky ano, ale jen o přestávkách, kluci vůbec. Moje argumenty, že je zcela normální, že se kluci s děvčaty moc nebaví, byly slabé. Také neobstálo to, že Nikolu do školy a ze školy vozí rodiče autem, nechodí na obědy, takže vlastně nemá kdy trávit čas se spolužačkami. Maminka prohlásila, že jako třídní učitelka bych měla žáky vést k tomu, aby měli mezi sebou dobré vztahy. Pro spolužačky klidně dojede a pak je zase odveze domů, není problém. Nikola celou dobu mlčela, ani se na mě nepodívala. Hlavu měla skloněnou. Zkusila jsem navrhnout, že by možná pomohl společně strávený čas hned po vyučování, cestou domů, ale ne. Odpoledne má Nikola angličtinu, balet, klavír, nestihla by to. Výsledek jednání? Slíbila jsem, že budu třídu v tomto směru více pozorovat. Jediné, co Nikola řekla, bylo tiché na shledanou. Nechala jsem to být. Z mého pohledu jsou ve třídě děti, které spojuje jen věk a místo bydliště. Pokud se naučí spolupracovat je to dobře, pokud jsou kamarádi, je to výborné, pokud přátelství, je to super, ale to jsou jen nenárokovatelné bonusy.
Petr
Petrovou maminkou jsem si psala často, i když jsem nebyla třídní. Nejen mě, ale prakticky po každé známce, kterou Petr dostal, kontaktovala maminka všechny učitele. Než jsem ji poznala, nastartovala se ve mně sebeobrana. Co pořád řeší? Dělám něco špatně? Schůzka nějak vyplynula ze situace. Opět se jednalo o schůzku ve třech. Když jsem maminku uviděla, nějak jsem nechápala. Očekávala jsem matku ochranitelku, která útočí na moji práci. Místo toho tam stála úplně obyčejná ustaraná paní, která se snad po sté omlouvala, že mě ruší. Petr se k mamince choval povýšeně, neustále ji okřikoval a opravoval. Z celé situace vyplynulo, že Petr maminku o škole vůbec neinformuje, ale na druhou stranu ona za něj dělá veškerou domácí přípravu. On jen sedí a maminka mu látku lije do hlavy, a to prosím v sedmé třídě. Společně jsme uzavřeli dohodu, že Petr bude doma ukazovat písemné práce a začne přebírat zodpovědnost za své vzdělávání. Asi to moc nepomohlo, po pár měsících přešel na soukromou školu, která vyučuje prakticky jen distančně. Jen vyvozuji, že Petr opět bude jen sedět a vše za něj udělá maminka.
Geny jsou geny a rodina je rodina
Každý z nás má určitý žebříček hodnot a považuje ho za správný, učitelé ten pocit mají možná silnější. Učitelé však nejsou ti, kteří mají zodpovědnost za výchovu a zdraví dětí, i když by občas rádi.
Ve škole máme děti, které mají vysokou nadváhu nebo naopak jsou kost a kůže, ale když vidíte rodiče, tak to ani jinak být nemůže. Tady jsme pak jako uprostřed minového pole. Vykládejte obrovskému taťkovi a obrovské mamce, že by měli něco dělat, než se zdravotní stav zhorší, protože jejich obrovská dcera má problém vyjít schody a tělocviku se vyhýbá. Vyhublá, neduživá holčička je zase obrazem své maminky. A není to jen o fyzickém vzhledu. Filip je celý taťka, také se hned rozzuří a taky občas někomu vrazí. Alena je citlivka po mamince, všechno přehání. Jonáš je bordelář a flink po otci…
Jako učitelé musíme umět s těmito informacemi pracovat, musíme umět podat pomocnou ruku, tedy pokud o ni někdo má zájem. Musíme vycítit, kdy už je dítě ohrožené a začít jednat.
